Osmého března budou Denisce čtyři měsíce. Člověk se ani nenadál a z toho malého uzlíčku je už pořádný mazel, který nás každý den překvapuje něčím novým. A já jako maminka se raduji z každého takového drobného krůčku vpřed.
Naše holčička objevila to, že má dvě ručičky, díky kterým může pracovat. Je úsměvné pozorovat, jak se snaží pomalými a opatrnými pohyby chytit vše, co se objeví před jejíma očima. To pak uchopí, ochmatá a nakonec strčí do pusinky.
A když není v dohledu žádná hračka? Nevadí, vystačíme si sami se sebou. Rádi pozorujeme svoje prstíky, ohýbáme je, spojujeme a dáváme do pusiny. Málokdy v ní skončí jen prstíky, někdy dokonce i celá pěstička.
Svět kolem sebe Deniska už hezky vnímá a jen tak jí něco neunikne. Den ode dne je s ní větší legrace, a to hlavně díky tomu, jak se s námi snaží komunikovat prostřednictvím žvatlání, vykouzlení úsměvu na tváři, hlasitým smíchem, tak i různými druhy pláčů. My doma rozlišujeme například tyto:
Když naše holčička leží sama v postýlce a pokřikuje, musím se jí smát. Poznala jsem totiž, že na svůj věk je už pěkně vyčůraná. Naschvál z postýlky pokřikuje způsobem, že člověk neví, jestli to je křik nebo pláč. Proto vždycky jdu a raději zkontroluju, zda je v pořádku. A Deniska? Ta když nad svojí postýlkou spatří dobře známou tvář, je hned po křiku a během chviličky na tváři vykouzlí ten nejkrásnější úsměv pod sluncem.
Šikulka moc dobře ví, kdo patří do její rodiny, kdo je máma, táta a ségra. Když se jí zeptám, kde je táta, máma nebo Beatka, tak se s usměvavou tváří otočí právě na zmiňovanou osobu. Ale pozor! Když se nám někdo nelíbí, umíme to dát pěkně najevo hlasitým pláčem, dokud daná osoba nezmizí z našeho dohledu. Deniska je sice ještě malá, ale svoje pocity už umí dát dost dobře najevo.
Milujeme tělocvik a ležet si jen tak, to není nic pro nás. Krásně paseme koníčky, z kterých se rádi natahujeme ručičkama po hračce před sebou, vzpíráme se nožičkama, abychom se k hračce dostali, ale zatím nám neslouží tak, jak bychom si přáli. Brzy ale tomu určitě přijdeme na kloub a budeme všude lézt.
Lezení nám sice ještě nejde, ale za to jsme velkými přeborníky v cestování v postýlce, z délky na šířku a obráceně, umíme se ze zádíček hezky přetáčet na oba boky, to když chceme v postýlce přepočítat všechny ty zvířátka namalovaná na mantinelu.
Ano, Deniska nám roste jako z vody. Už máme něco málo přes šest a půl kilogramů a oblékáme se do velikosti 74. Není tedy divu, že tomuhle malému skoro sedmikilovému otesánkovi mlíčko nestačí a museli jsme nedávno již zavést příkrmy. Nejvíce nám chutná mrkvička a jablíčko s banánem.
Byla bych bývala počkala až do ukončeného čtvrtého měsíce, ale Deny bez nich byla protivná, podrážděná, ubrečená, v noci toho moc nenaspala. Teď mám opět to spokojené a veselé dítě, které strašně moc zajímá, co jedí i ostatní členové rodiny, jestli náhodou nemají něco lepšího než ona. A když jí ukážu skleničku s přesnídávkou? Ihned pozná svojí baštu, ručičkama se po ní začne natahovat a špulit pusinku.
Jak tak na ní koukám, tak nás asi brzy sní. Už jsem ale moc zvědavá na to, čím novým mě v nejbližších dnech opět překvapí a potěší…
