V minulém článku jsem slíbila „popovídat“ o tom, jak Toníček stále spává s námi v posteli. Četla jsem pár různých názorů na toto téma. Jedny radily, že je nejlepší spát s rodiči do pěti let, jiné zase, že je to špatné už od miminka. Co člověk, to názor, nezavděčíš se nikomu :-).
U nás nebylo vyhnutí tomu, aby Toníček spával sám. Neměli jsme jiné obytné místnosti, než kuchyň spojenou s ložnicí. Ta sloužila zároveň jako dětský pokoj a obývák. Když jsem se před šesti lety k manželovi (tehdy příteli) nastěhovala, dům teprve rekonstruoval. Vzali jsme se po roční známosti, vzali jsme si výhodnou, leč docela nízkou, půjčku od města a začali naplno stavět. No jo, naplno… to se hezky řekne, ale svépomocí a při manželových směnách to šlo pomalu. Když jsem po potratu znova otěhotněla, dodělal manžel koupelnu a záchod, ale na další místnosti došly peníze. Tehdy to nevadilo. Bylo to romantické, bydlet v jedné velké místnosti. Akorát po noční směně chodil spát na zem do koupelny :-(. Přátel moc nemáme, a ti, co máme, nás znají a vědí, jak to u nás vypadá, resp. vypadalo. Nevadilo jim, že sedáváme na manželské posteli přikryté přehozem, nebo na zemi. Později i v jednom křesle, které jsme tam nějak dostali. Toníček dostal klasickou postýlku – ohrádku po mých synovcích. Jenže se narodil s těžkými prdíky, jak jsem minule psala, a proto spával pořád se mnou v klubíčku. Když povyrostl, dávala jsem ho do jeho postýlky, ale zase to nemělo moc cenu. Neměla jsem kam jít, když usínal. Nebo manžel… prostě pořád na nás viděl a volal nás. Takže se ani nenaučil usínat sám, zato já jsem se naučila chodívat spát v osm hodin večer. Ono po těch zhruba dvou letech, co jsem spávala 3 – 5 hodin denně, to nebylo tak špatné. Jenže postupem času jsem unavená už tolik nebývala, chtěla jsem si přečíst knížku nebo se vrátit k ručním pracem. Nešlo to. Nemohla jsem svítit, když usínal nebo i když spal, protože žárovka z kuchyně svítila dost jasně a přímo do postýlky. Sěhovat stále nábytek také nešlo. Nakonec to dopadlo samozřemě tak, že jsme si museli opět vzít půjčku, tentokráte vyšší sumu, aby nám pomohla firma, a loni v květnu manžel konečně dodělal podkroví.
Ten měsíc po porodu Vašíčka, kdy jsme s dětmi bydleli u mé maminky a sestry, byl ten nejkrásnější. Po návratu domů do Komína jsem se těšila, jak se Toníčkovi zalíbí v jeho nové postýlce se skluzavkou. Sám si ji vybíral, sám se díval, jaká je, aby se mu v ní dobře spinkalo. Nu což olupte! První noc v ní docela dobře spinkal. Nespal v novém pokoji sám, měl tam malinkého brášku, který měl zase svou postýlku. Vše paráda. Nicméně druhou noc už to bylo horší a další noci už byl zase s námi v posteli. Ještě je dobré říci, že manžel s námi prakticky nespává. Má třísměnný provoz, takže na ranní a odpolední spává dole v obýváku a na noční spí přes den nahoře sám. Takže jemu zase tak moc nevadil. Jenže Toníček je dost hemžidlo a rád spává napříč. Několikrát se stalo, že jsem dostala do jater nebo do žaludku, také při nočním kojení mám obavy, aby nekopl ve spánku Vašíčka. Proto jsem se rozhodla a od 20. 6. nachystala jeho krásnou postel se skluzavkou, manžel přenesl Vašíčkovu malou postýlku a večer jsme je oba uložili v jejich pokoji. Toníček nejdřív smlouval, plakal, ale nakonec ustoupil. Jsem trochu v rozpacích, protože mu k tomu také pomohl dudlík. Prostě si jeden vzal od Vašíčka, dal si ho do pusy a Dobrou noc, mami. Měla jsem pár komentářů, ale prakticky vzato jsem mu nebránila. Chlapec usnul, pak dudlík vyplivnul a spal dál. Ano, kdyby vyžadoval dudlík přes den, to bych zasáhla, ale na tu noc mu ho zatím nechám. Přece jen 4 roky spí každý den se mnou a najednou je kdesi jinde.
Kluky dávám spinkávat mezi půl osmou a osmou. Nastolili si tento režim prakticky sami. Vašíček vstává každý den v pět hodin, někdy v půl šestí, ale s tím, že se už od půl paté mele a kroutí – a prdí. Má stále prdíky v tuto dobu už od narození. Ale jen tehdy, takže ani nemukám :-). Toníček ze začátku také vstával s námi, resp. se vzbudil, když jsme sešli dolů do obýváku, abychom ho nebudili. Jak ucítil, že je v posteli sám, probudil a přišel. Jenže je tu menší problém. Vašíček si během dopoledne a také po obědě schrupne. Jenže Toníček ne. Pak je brzy unavený, začne zlobení a vztek a to je škoda. Naštěstí to ale nebývá tak často a většinou vstane okolo půl sedmé až sedmé hodiny. Co se týká ranního vstávání, je celkem jedno, kdy jdou spát. Když se někdy stane a jdou třeba o půl deváté nebo i později, stejně vstávají, jak jsou zvyklí. Dá se říct, že o to je to horší, protože mají jakýs takýs deficit, který si přes den dospí jen ten mladší. Okolo půl sedmé večer už bývají unavení a neklidní, někdy trochu protivní. V tu dobu jsou navyklí být vykoupaní a večeřet. Jen pro příklad. Dneska (22. 6.) jsme byli na hřišti. Vyšli jsme pozdě, až po čtvrté hodině, ale stejně bylo vedro. V půl sedmé jsme teprve byli v tramvaji, neb jsme byli na hřišti s kamarádkou z jiné čtvrtě. Oba kluci mi dost zavařili, jako by se domluvili. Zhruba v šest hodin začali vřískat, Toníčka chytla vzteklá, no prostě hotovo. Byli jsme na cestě domů a on chtěl jít jinudy. Odmítla jsem s tím, že dnes je už pozdě, že tama půjdeme třeba zítra (není problém tam zajet i bez kamarádky). Nejdřív to vzal, jako už obyvkle, proč ne… Jenže najednou se té hlavičce něco seplo, zaječel to svoje Néééééééé a praštil odrážedlem o zem, což mimochodem neudělal několik měsíců. Nato se rozječel Vašíček. Kamarádka v pohodě. Její holky taky umějí věci :-). V klidu jsme se rozloučili a šli na tramvaj. Cesta domů probíhala v nejlepším poklidu. Doma jsem kluky vysprchovala, najedli se „až“ v sedm večer a už mi asi 45 minut krásně spinkají. Jenže začíná být pařák, počítám s tím, že se mi budou budívat.
Napsal/a: HankaManka
