Práce snů

Už to tak vypadá, že začnu na stará kolena věřit na zázraky. Byla jsem dost dlouho „jen“ matka na plný úvazek, potřebovala jsem se hodně věnovat dceři, která má expresivní dysfázii, a každá její hláska nás obě stála spoustu sil a času. Když jsem začala pomýšlet na návrat do práce, nebyla jsem na trhu práce právě žádanou silou. A navíc jsem neměla vůbec chuť prodávat lidem, co nepotřebují ani nechtějí. Když jsem odeslala přibližně padesátkrát životopis a dostala asi osm vágních odpovědí tipu: „My se Vám ozveme“, náhodou jsem se dozvěděla, že v Montessori škole, kam chodí dcera, hledají asistenta pro budoucího prvňáčka s Downovým syndromem.

Začala jsem jako neplacená dobrovolnice při jeho předškoláckých návštěvách ve škole a od září jsem už jeho oficiální asistentkou. Nemůžu a ani nechci sdělovat nějaké jeho osobní údaje a jiné podrobnosti , takže mu budu říkat třeba Radek. Ostatně jeho jméno ani není důležité pro to, abych mohla vyprávět příběh mojí nejsmysluplnější práce v životě.

S Radkem trávím celý jeho školní den, ráno mi ho předá někdo z jeho rodiny v šatně a po obědě ho zase já předávám rodičům. Protože mě znal už ze svých návštěv ve škole, neměl žádné adaptační potíže, znal i některé své spolužáky a oni zase jeho už ze školky. Chodil do Montessori školky a pokračuje i v Montessori škole. Pro mě je nejkrásnější částí práce pozorovat, jakým obohacením je jeho přítomnost ve skupině dvaceti dětí od prvňáčků po třeťáky. Ze začátku si některé děti myslely, že jsem Radkova maminka, a to je pro mě velkým oceněním. Věřím, že je to i proto, že má ke mně Radek důvěru.

Byl s celou naší třídou na celodenním výletě, což pro něj bylo celkem dost fyzicky náročné, taky zážitků bylo hodně, a ke konci byl už dost unavený. Ale šlapal statečně, odmítl i mou nabídku, že ho vezmu „na koně“ na záda, protože „už je přece velký a chodí do školy a nosí se jen prťata“. S jeho maminkou jsme se dohodly, že ho při návratu předám rovnou na autobusovém nádraží přímo jí a že hned přestoupí na jejich autobus domů. Předání proběhlo rychle, Radek nastoupil a z autobusu zbytku třídy mával. Děti se kolem mě seběhly a ptaly se mě, jestli vím, že mám Radečka v jiném autobusu, proč si ho nehlídám a s kým to tam je. To mě dojalo, že si děti samy uvědomují, že někdy potřebuje Radek pomoc, a že na něj takhle samy od sebe dávaly pozor.

Když jsem byla jedno dopoledne u zubaře, překvapil mě Radek po mém příchodu do školy tím, kolik napsal do písanky tiskacích písmen. Obvykle to probíhá tak, že mu písmena předtečkuji a on je píše tak, že spojuje tečky. Ptala jsem se ho, kdo mu tečkoval písmenka. Čekala jsem, že to byl pan učitel, ale dozvěděla jsem se, že mu pomohly děti – druháci. Sami se nabídly, že mu pomůžou a potom i práci zkontrolují.

I když mám vždycky radost, když se Radečkovi podaří zapamatovat si další písmenko, nebo správně přiřadí počet korálků k číslici, za nejdůležitější považuji jeho pokrok ve vzájemných vztazích mezi dětmi a v kontaktu s učiteli. Je to protiváha k reakcím některých lidí, kteří se mě ptali, jak „můžu dělat za pár šupů takovou zbytečnou práci“. Dokonce i má ošetřující lékařka se divila, že rodiče posílají chlapce s DS do školy, že zná jednoho dospělého s DS a je to s ním jak s malým dítětem. Já to vnímám tak, že ten, kdo potřebuje pomoc víc, je spíš okolí, které zpravidla o inkluzi jen mluví a je plné předsudků. Na mě denně v práci čeká milý kluk, který se těší na nová písmenka a čísla a radostně se vrhá do nových úkolů, pro něj je všechno výzva a dobrodružství. Jsem moc ráda, že u toho můžu být, a i pro mě je to veliká škola toho, co je opravdu důležité.

Napsal/a: Rezeda