Zpečetění naší lásky lehce erotickým sňatkem

S mým manželem jsme spolu chodili dlouhých šest let. Po šesti letech jsme si řekli, že svojí lásku zpečetíme sňatkem, který od nás už stejně každý očekával. Oba jsme to brali jako formalitu…

Šlo přeci jen o ten papír, označovaný jako oddací list. A tak jsme také přistupovali ke svatebním přípravám, na které jsme měli všeho všudy měsíc a půl. Žádný stres, žádná honička. Svatební šaty jsem si vybrala po 15 minutách od vkročení do svatebního salonu…. samozřejmě za doprovodu svého nastávajícího. Neznám lepšího kritika.
Přípravy cukroví se s radostí ujmuly obě naše maminky a babička. Kytice jsme nechaly zhotovit hned v prvním květinářství, na které jsme narazily a svatební oznámení jsem řešila objednávkou přes internet. Dorazilo mi poštou den před pečením a rozvážením koláčů… takže jen tak tak. Ostatní přípravy svatby probíhaly také v pohodě. Uteklo to. Až konečně nastal den D.
Byl to poslední slunečný den začátkem září. Nebe jako malované… den k pohledání.
Ráno jsem vstávala brzo, abych si stihla vymodelovat dokonalý účes, namalovat si hezký obličej a hlavně… abych vydatně posnídala. Já totiž bez pořádné snídaně nedám ani ránu. Před desátou hodinou dopoledne přišel můj nastávající, aby mi pomohl do svatebních šatů. On jediný věděl, jak šaty vypadají a hlavně, jak se do nich mám vlastně nasoukat. Ve svatebním salonu, kam mě doprovázel, mu paní majitelka všechno vysvětlila. Měla jsem sukni a korzet se šněrovací stuhou na zádech. A právě ten korzet mi uvazoval můj skoro-manžel.
A pak už všechno uteklo dost rychle. Neustále mě někdo občerstvoval slivovicí, rodiče nám dali své požehnání, sousedi vyseli na plotě, když jsme vycházeli z domu k autům a pak už tradááá do kaple, kde nás měli oddat.
K oltáři mě vedl taťka, který byl také značně posilněn slivovicí, takže jsme se opírali jeden o druhého a oba se široce usmívali. Ne nadarmo se říká jaký otec, taková dcera.
Když mě dovedl k oltáři a předal ženichovi, mohla ta nejdůležitější část svatby začít. A taky že začala!!!
Oddávající nám četla, jak se máme mít rádi, jak máme vychovávat budoucí potomky a že máme jeden druhému vařit v nemoci čaj… nebo tak nějak to bylo. Všechny ty rady mi šly jedním uchem tam a druhým uchem ven. A stále jsem se široce usmívala… Až po chvíli mi trochu ztvrdly rysy, protože jsem cítila značnou úlevu v oblasti hrudního koše. Nebylo to ale tím, že by se mi začalo ulevovat od skoro končícího obřadu, ale korzetem, který se pomalu ale jistě povoloval. Můj drahý totiž nedostatečně utáhl uzel! A najednou toho bylo moc, co jsem musela hlídat. Odpovědět ANO, držet kytici, navléknout prstýnek a políbit (teď už) manžela. Neměla jsem šanci a korzet se sesunul až k pasu. A bylo to!
Nahá v kapli a ještě k tomu v objetí s chlapem! To museli všichni svatí zavírat oči.
Svatí možná, ale určitě ne můj manžel a svatebčani. Ti si to vychutnali. Mně to v ten moment bylo tak nějak všechno jedno. Stačila jsem alespoň zvednout svoji nevelkou kytičku před prsa a dál? Děj se vůle boží. Všichni se moc smáli, tleskali a fotili. Já to brala také s humorem.
Manžel mi korzet zase zavázal (tentokrát už pořádně) a už přicházeli rozesmátí gratulanti,
z nichž si někteří neodpustili malé rýpnutí, že prý jsem moc nedočkavá svatební noci.
Svatba pak pokračovala obědem, tanečním veselím a zase jídlem a zase veselím… až do ranních hodin, kdy jsme oba padli do postele a usnuli jak Šípková Růženka. Ráno jsme si vynahradili svatební noc a začali si pomalu zvykat na pojmy: manžel, manželka, vdaná, ženatý…
Ráda na to všechno vzpomínám a myslím, že určitě nejsem sama. Kameramanovi z toho všeho čočka na kameře nepraskla, takže si mohu ty chvíle neustále připomínat.

Napsal/a: petroceli