Zhřešila jsem

Přemýšlím nad tím, kam chodí ke zpovědi ti, kteří nevěří v Boha. Kam chodí ti, kteří vědí, že spáchali hřích a potřebují ulevit své duši? Nejsem věřící v tom pravém slova smyslu, nechodím pravidelně do kostela a ani nevím, jak se chodí ke zpovědi, přesto vím a cítím, že jsem udělala něco, co se nemá. Tedy hřích. Já jsem zhřešila…

Nastoupil k nám do firmy v minulém roce. A přehlédnout se při nejlepší vůli nedal. Měří totiž bezmála dva metry, takže je zcela nepřehlédnutelný. Vídali jsme se pravidelně, vykali jsme si a chovali se k sobě vzájemně velmi zdvořile. Pamatuji si, že mi tenkrát blesklo hlavou: „milý, pohledný, slušný kluk, být tak svobodná…“ A tím to pro mě skončilo. Na nějakou dobu.

Ani nedokážu říct, jak se to stalo, ale přistihla jsem se, že ho pozoruji. Dívám se na něj a prohlížím si ho. Líbí se mi. Má krásné oči, rovný nos a úžasné rty. Jeho rty upoutávají mou pozornost ze všeho nejvíc. Má je dokonale tvarované, jakoby mu je někdo namaloval, na pohled líbivé, heboučké a určitě jsou měkkounké… A mlčí. V naprosté většině našich setkání mlčí, pravdou je, že nás je vždycky víc, obvykle je nás šest. Nikdy nejsme sami.
A zmocňuje se mě takový zvláštní pocit, že mě nevidí. Mám pocit, že mě nevnímá. Sem tam pokývne hlavou, občas se zlehounka usměje, ale neřekne nic. Je jiný. Je zvláštní…

Po pěti měsících mu nabízím tykání, jsem tak nesmělá, že mu svou nabídku píšu a posílám ji mailem. V duchu si říkám, jestli o to nestojí, bude pro něj jednodušší dát mi košem písemně. Jenže odpověď přiletěla ihned zpátky. „Ano, souhlasím a přiznávám, je to dobrý nápad.“ Úplně mi to vyrazilo dech. S tím jsem nepočítala. Zaplaví mě vlna radosti. Já mám radost.
A vlastně ani nevím proč a z čeho se raduji.

Vzápětí dostanu záhlavec. A pořádný.
Jsem doma. A stane se něco, s čím jsem nepočítala, co mě překvapilo a zaskočilo.
V intimních chvílích… přivírám oči… a najednou ho vidím! Úplně zřetelně! Mám před sebou kolegu z práce. Šíleně se mi rozbuší srdce. Buší jako splašené. Zrychluje se mi dech. A zaplaví mě vlna opravdové rozkoše…
Otevřu oči…
a všechno je pryč…

Byl to nevýslovně silný zážitek. Velmi intenzivní. Bylo to jako živé.
Nemohu to dostat z hlavy.
Pořád na to myslím.
Nemůžu usnout.

Druhý den v práci se dívám na svého kolegu a přemýšlím nad tím, co by si asi pomyslel, kdyby věděl, co se mi stalo včera. U stolu na mě vyjde místo vedle něho. Sedám si a jsem jako na trní. Je mi dobře i špatně zároveň. Cítím se skvěle i pod psa. Prostě je mi hrozně. Asi. Tedy asi je mi hrozně.
Když v tom se dotkne mé ruky. Letmo. Zřejmě nechtěně. Tisíce malých mravenečků se mi rozběhnou paží až do konečků prstů. Zalapám po dechu. To není možný! Já nemůžu dýchat… Vzrušení je tak silné, že tomu nemohu uvěřit. Cítím ten dotyk ještě několik hodin…

Touha ve mně sílí. Den ode dne. Nejsem s to myslet na někoho jiného. Je poslední, na koho myslím, než usínám a je první, na koho myslím, když se ráno probudím. Přála bych si, aby se mě ještě jednou dotkl. Přála bych si, aby mě vzal za ruku. Jaké by to bylo, kdyby mě políbil?

Blíží se Vánoce a v práci se plánuje večírek, tzn. společné posezení v nějaké restauraci. Jdeme všichni, kompletní sestava. Tentokrát je to on, kdo si sedá vedle mne.
A on mluví! Se zalíbením poslouchám jeho hlas, je příjemný a hluboký, konečně mluví. A srší vtipem. Smějeme se společně. Cítím se moc hezky. Dívám se na něj, jsem u něj blízko, jsem šťastná. V jeden okamžik zůstaneme na chvilku sami. A on se zeptá: „Co by sis přála?“ Slyším se, jak odpovídám: „Všechno, co se nedá koupit.“ Vůbec netuším, kde se to ve mně vzalo. Nemám ponětí, proč jsem to takhle řekla. Bylo to niterné a upřímné. Dívali jsme se navzájem do očí a já měla pocit, že se utopím… Platíme a odcházíme všichni společně.
Plazím se domů a vůbec se mi nechce.

Druhý mi přijde zprávička: Chtěl bych Tě pozvat na skleničku. Šla bys se mnou?
Odpovídám: Ano.

A tak jsem to udělala. Zhřešila jsem. Zcela vědomě a naprosto střízlivá. Chtěla jsem ho. Chtěla jsem ho tak moc, že mě to doslova fyzicky bolelo. Touha byla tak silná, že moje vůle byla naprosto bez šance. Vzrušení tak veliké, že jsem byla úplně bezbranná. Pohltilo mě to tak, jak se píše v knížkách.
Bylo to jedním slovem: nádherné.

Vím, že je to špatně. Vím, že se to nemá. Cítím se provinile. A na duši mám obrovský těžký kámen,
jsou to mé výčitky svědomí.

A přesto nelituji…
Každá minuta z těch čtyř hodin stála za to…