Přemýšlím nad tím, kam chodí ke zpovědi ti, kteří nevěří v Boha. Kam chodí ti, kteří vědí, že spáchali hřích a potřebují ulevit své duši? Nejsem věřící v tom pravém slova smyslu, nechodím pravidelně do kostela a ani nevím, jak se chodí ke zpovědi, přesto vím a cítím, že jsem udělala něco, co se nemá. Tedy hřích. Já jsem zhřešila…
Nastoupil k nám do firmy v minulém roce. A přehlédnout se při nejlepší vůli nedal. Měří totiž bezmála dva metry, takže je zcela nepřehlédnutelný. Vídali jsme se pravidelně, vykali jsme si a chovali se k sobě vzájemně velmi zdvořile. Pamatuji si, že mi tenkrát blesklo hlavou: „milý, pohledný, slušný kluk, být tak svobodná…“ A tím to pro mě skončilo. Na nějakou dobu.
Ani nedokážu říct, jak se to stalo, ale přistihla jsem se, že ho pozoruji. Dívám se na něj a prohlížím si ho. Líbí se mi. Má krásné oči, rovný nos a úžasné rty. Jeho rty upoutávají mou pozornost ze všeho nejvíc. Má je dokonale tvarované, jakoby mu je někdo namaloval, na pohled líbivé, heboučké a určitě jsou měkkounké… A mlčí. V naprosté většině našich setkání mlčí, pravdou je, že nás je vždycky víc, obvykle je nás šest. Nikdy nejsme sami.
A zmocňuje se mě takový zvláštní pocit, že mě nevidí. Mám pocit, že mě nevnímá. Sem tam pokývne hlavou, občas se zlehounka usměje, ale neřekne nic. Je jiný. Je zvláštní…
Po pěti měsících mu nabízím tykání, jsem tak nesmělá, že mu svou nabídku píšu a posílám ji mailem. V duchu si říkám, jestli o to nestojí, bude pro něj jednodušší dát mi košem písemně. Jenže odpověď přiletěla ihned zpátky. „Ano, souhlasím a přiznávám, je to dobrý nápad.“ Úplně mi to vyrazilo dech. S tím jsem nepočítala. Zaplaví mě vlna radosti. Já mám radost.
A vlastně ani nevím proč a z čeho se raduji.
Vzápětí dostanu záhlavec. A pořádný.
Jsem doma. A stane se něco, s čím jsem nepočítala, co mě překvapilo a zaskočilo.
V intimních chvílích… přivírám oči… a najednou ho vidím! Úplně zřetelně! Mám před sebou kolegu z práce. Šíleně se mi rozbuší srdce. Buší jako splašené. Zrychluje se mi dech. A zaplaví mě vlna opravdové rozkoše…
Otevřu oči…
a všechno je pryč…
Byl to nevýslovně silný zážitek. Velmi intenzivní. Bylo to jako živé.
Nemohu to dostat z hlavy.
Pořád na to myslím.
Nemůžu usnout.
Druhý den v práci se dívám na svého kolegu a přemýšlím nad tím, co by si asi pomyslel, kdyby věděl, co se mi stalo včera. U stolu na mě vyjde místo vedle něho. Sedám si a jsem jako na trní. Je mi dobře i špatně zároveň. Cítím se skvěle i pod psa. Prostě je mi hrozně. Asi. Tedy asi je mi hrozně.
Když v tom se dotkne mé ruky. Letmo. Zřejmě nechtěně. Tisíce malých mravenečků se mi rozběhnou paží až do konečků prstů. Zalapám po dechu. To není možný! Já nemůžu dýchat… Vzrušení je tak silné, že tomu nemohu uvěřit. Cítím ten dotyk ještě několik hodin…
Touha ve mně sílí. Den ode dne. Nejsem s to myslet na někoho jiného. Je poslední, na koho myslím, než usínám a je první, na koho myslím, když se ráno probudím. Přála bych si, aby se mě ještě jednou dotkl. Přála bych si, aby mě vzal za ruku. Jaké by to bylo, kdyby mě políbil?
Blíží se Vánoce a v práci se plánuje večírek, tzn. společné posezení v nějaké restauraci. Jdeme všichni, kompletní sestava. Tentokrát je to on, kdo si sedá vedle mne.
A on mluví! Se zalíbením poslouchám jeho hlas, je příjemný a hluboký, konečně mluví. A srší vtipem. Smějeme se společně. Cítím se moc hezky. Dívám se na něj, jsem u něj blízko, jsem šťastná. V jeden okamžik zůstaneme na chvilku sami. A on se zeptá: „Co by sis přála?“ Slyším se, jak odpovídám: „Všechno, co se nedá koupit.“ Vůbec netuším, kde se to ve mně vzalo. Nemám ponětí, proč jsem to takhle řekla. Bylo to niterné a upřímné. Dívali jsme se navzájem do očí a já měla pocit, že se utopím… Platíme a odcházíme všichni společně.
Plazím se domů a vůbec se mi nechce.
Druhý mi přijde zprávička: Chtěl bych Tě pozvat na skleničku. Šla bys se mnou?
Odpovídám: Ano.
A tak jsem to udělala. Zhřešila jsem. Zcela vědomě a naprosto střízlivá. Chtěla jsem ho. Chtěla jsem ho tak moc, že mě to doslova fyzicky bolelo. Touha byla tak silná, že moje vůle byla naprosto bez šance. Vzrušení tak veliké, že jsem byla úplně bezbranná. Pohltilo mě to tak, jak se píše v knížkách.
Bylo to jedním slovem: nádherné.
Vím, že je to špatně. Vím, že se to nemá. Cítím se provinile. A na duši mám obrovský těžký kámen,
jsou to mé výčitky svědomí.
A přesto nelituji…
Každá minuta z těch čtyř hodin stála za to…
Napsal/a: Elizabeth
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (18 vyjádření)
Elizabeth děkuji.Fakt dnes náhoda,doufám,že vzpomínky jsou hezké a dle mého opravdu moc hezky píšeš,tak snad až budeš mít někdy náladu.. 🙂
Jojo život někdy tropí hlouposti a není ani černý ani bílý 😀
Tenhle příběh napsal sám život, není smyšlený. A když se na to dívám dnes, mohu jen říct: „to všechno odnes čas“….
Děkuji za všechny komentáře a příspěvky.
A pokračování? Žádné není. Probrala jsem se ze „snění“, realita mě „dohnala“… a jsem zpátky… u svého manžela a dítěte…
Je to jen vzpomínka….
Tedy… kdyby Zuzi tenhle článek nevytáhla, nepřišla bych na to, co jsem tu minula… Hezky napsané, až se mi udělalo zle.
Kdysi hodně dávno (byl to vůbec tenhle život?) jsem tyhle pocity zažila taky. Je příšerný, jak je to univerzální, jak naprosto stejná slova by člověk použil… a jak je možný, že když je tu možnost vztahu trochu kontroverzního, tak bývají oba na stejné vlně? No nic, naštěstí jsem ho nikdy neviděla v intimních chvílích, to si neumím představit… A pořád nevím, jestli naštěstí nebo jestli mě minul velký životní prožitek, ale já jsem byla ten, kdo vybíral, a já do toho nešla. Už jsem „v tom“ skoro byla a najednou mě zavalil takový pocit, jakým způsobem by to ublížilo mému současnému, že mě přešlo všechno, naprosto všechno. A asi napořád. Žádný mrazivý pocit se už nevrátil a všechny ostatní pocity už šly snadno mimo mě.
A přesto se mi roky po tom sem tam stalo, že jsem se ráno probudila ze sna a měla jsem pocit, že to byla strašná chyba… Tohle je možná situace, kde moc nezmění ani věk, někdy si říkám, kdoví, jestli jsem tenkrát nebyla zralejší než dneska? Kdoví, jak bych se rozhodla teď (i když nechápu, jak by se mi teď mohlo něco takového přihodit)?
Jestli byl článek smyšlený, je to jedno, ne? Kdo něco podobného zažil (jak vidím, nejsem sama :D), ten ví, že stát se mohlo… Jen konec máme každý jiný, byla to naše volba. Dost důležitá volba, se mi zdá. Občas po probuzení se mi i tato volba jevila jako vůbec moje nejdůležitější v životě… zvláštní.
Zuzi mě taky, nádherně napsané, jen by to chtělo to pokračování 😉
úplnou náhodou jsem narazila na tenhle starší článek,ale docela by mě po těch letech zajímalo jestli šlo jen o povídku….skutečnost..jak to bylo dál?zazvonil zvonec a pohádce je konec nebo žili šťastně až do smrti?
😀
Zavo, děkuji.
Z tvého komentáře jsem měla pocit jako bys mi potají četla myšlenky. Takže ti děkuji za napsání.
Měla jsem strach, obrovský strach… A teď mám zase strach – jen jiný…
A děkuji za přání „brzkého srovnání“.
Božínku, to se opravdu četlo jedním dechem! Situace, které se bojím od chvíle, kdy jsem se vdala. Bojím se, že já nebo manžel potkáme někoho, z koho se nám bude tajit dech víc, než ze sebe navzájem. Na druhou stranu bych to ještě jednou ráda zažila. Jak píše Horem – nejlíp každých 5 let s vlastním manželem. To by teprve byla červená knihovna. Přeju ti brzké srovnání myšlenek bez následků 🙂
Děkuji Vám všem za vaše komentáře, názory a vlastní zkušenosti.
Žirafo, Ctiradko, Piškotko a Horempádem,
děkuji Vám za pochopení, za soucítění a v neposlední řadě za vlídné přijetí mého článečku. Děkuji.
Jsem teď ve velmi podivném „stavu“, a proto nebudu dělat vůbec žádná rozhodnutí, dobře vím, že nejsem ani soudná, ani objektivní, takže trpělivě počkám, až to čas odnese a srovnám se (tedy to mám v plánu).
Ještě jednou děkuji všem za napsání.
No, celé to na mě působí velmi románově.
A ten závěr mně přijde dosti otevřený, nejednoznačný…
Ale kdybych se přiklonila k variantě, kterou tady – zdá se – přijala většina z vás za svou, tak já bych toto zažít nechtěla.
Ze svého momenátlního pohledu mi přijde, že ta „chvilková rozkoš“ mi ve srovnání s hodnotami, které pro mě znamená moje rodina, můj partner a moje děti, nestojí za to.
A ne že bych se nikdy neocitla v pokušení „hříšné“ myšlenky.
Ale připadalo by mi to pod mou úroveň.
(No jo, od mala mě provází pověst nadmíru vážné a zodpovědné osoby…)
J*
Jéééé, to se pěkně četlo 🙂 Jen dodám, že je škoda, že nám vdaným ženám tohle není dopřáno co pět let s manželem, to by klesla rozvodovost :-))
Moc přeju, hlavně ať víš, co děláš a nezvrhlo se to v něco nepříjemného.
Tohle je nádhera, něco takového si přečíst! Elizabeth, prostě špičkově napsané, to se četlo samo, jsem v práci a při čtení tvého článku v podstatě i nejsem :o)))
Úplně jsem se lekla na začátku tvého psaní, kde jsi „vysněnému“ písemně nabídla tykání, protože přesně toto jsem udělala já před necelým rokem kolegovi v mé práci, který se mi taky líbil a se kterým jsme po sobě nějak taky koukali. Dodnes ho potkávám, nic z toho ale nevzešlo, i když jsme si chvilku psali, ustalo to, a dnes mi to ani nevadí. No prostě úplně jsem se zalekla, kdo píše moje vlastní zážitky :o))))
Elizabeth, nádherný článek, plný napětí, uplně jsem hltala každé slovo…. Mimochodem připomělo mi to knížku, kterou jsem onehdy vyhrála aukci – Láska za časů STB, od Kindla… ta knížka mě dostala, a měla jsem u ní stejný pocit, jako teD´u Tvého článku…
K tvé životní situaci… tedto je těžké… Ono k jednorázovému zhřešení – dobrá, dalo by se nad tím mávnout rukou…, akorát tebe to pohltilo a tak tě to vtáhne někam jinam… Bude těžké to ukočírovat, teda pokud to sama ukočírovat chceš…. takže si to pořádně rozmysli, jaké chceš nebo nechceš, aby to mělo následky…
Krása!
Touha, ze které mrazí. Příchuť zakázaného ovoce ji dělá složitější, ale klidně z ní může vzniknout hluboká láska napořád. Je důležité neublížit hlavně sama sobě. Elizabeth, stojí ten oficiální vztah za udržení? Zřejmě v něm mohlo být něco v nepořádku, jinak by nový kolega nespustil tu „lavinu“. Životní komplikace je to na 100% procent. Držím palce a přeji štěstí, Zdeňka
A jéje,to musíš mít teda pěknej průvan v hlavě:) Ale je vidět,že si střízlivá a zvládneš to.
Já byla mladá a svobodná.Jen on byl vázaný a já ani nechtěla,aby se něco měnilo. Ale ze mě si příklad nikdo neberte:))) Byla jiná doba a dneska,už bych taky zůstala opravdu jen u toho zhřešení:)
Ale jsme ženský a máme nadání hereček:)A když nás nepohltí city,dá se to zvládnout.Jen se musíme držet,aby nás to nestáhlo…
Hanino, moc děkuji za Tvůj komentář.
A děkuji také za pochopení, máš pravdu – „když to ukočíruješ“, upřímně řečeno: melu se v tom jako nudle v bandě…
Ale tím, že jsem „vázaná“, vím, že nesmím nikomu ublížit.
Lien, tobě také děkuji za komentář, vím, že rozumíš,
těžké to je, ale to není stížnost ani repetění, zamotala jsem se sama…
Berulinko, děkuji za reakci, červená knihovna to není a ani nebude, tohle je skutečný život, nesmím to nikomu říct, nesmí se to nikdo dozvědět a musím se „porovnat“ zpátky, i když v tuhle chvíli ještě vůbec nevím, jak to udělám.
téééda,to je jak z červený knihovny:)..moc krásný příběh,krásně napsaný a vůbec,prostě krásný:)..prožila jsem něco podobného před 10 lety,též s kolegou..takže úplně rozumím tomu,o čem tento příběh je:)
Elizabeth, krásné, něco takového zrovna prožívám, ale jsem sama, takže nehřeším a užívám plnými doušky. Nevím, jestli bych se dokázala ukočírovat, kdybych sama nebyla, asi ne, takže tě chápu, ale i to, že máš výčitky. Je to těžké, viď.
Elizabeth,nádherně píšeš.Úplně mám pocit,že jsem tam u toho všeho byla s tebou a Tvá zpověď mě vrátila o pár desetiletí zpátky,kdy já zažívala to podobně.Netrvalo to čtyři hodiny,ale protáhlo se to na 15 let a taky ničeho nelituju:)
Ikdyž svědomí je prevít,když to stálo za to, tak proč litovat.Ten život s náma někdy pěkně zamává a když to ukočíruješ a nezkomplikuje to život,zbydou krásné vzpomínky…
Mobile Sliding Menu