Tak už jsem zase tady, abych dopsala pokračování mého vyprávění z předešlého dne. Kde jsme to jen skončili???? Už vím. U upatlaného ubrusu. Já jsem se snažila do něj utřít pusinku, ale přiznám se bez mučení, že mi to moc nešlo. Do toho se mi podařilo nadělit si „něco“ do plenky…
(..tak a máš to….to je za to, že se mnou nezacházíš jak se patří.)
Sociálku na Vás na obě! (pozn. tatínek)
Po téhle potupné desinfekci, deratizaci, či co to bylo, jsem pokračovala v cestě za poznáním. Zjistila jsem, že se v obýváku něco změnilo. Hadr ze stolu zmizel, knížečky s papírkama byly fuč a ty krabičky, který rodiče strkaj do malý černý bedýnky a pak čučej na velkou černou bedýnku, byly taky pryč. A já jsem si s nima tak ráda hrála. A nejenom já, i maminka. Já jsem je pěkně všechny vyházela z poličky, maminka je tam zase všechny vrátila a tak se to pořád opakovalo. Teď je v poličkách pusto prázdno. Sice mi tam dala pár hraček, ale to není ono. Ty mamka totiž uklidí až večer, když mě šoupne do postýlky.
Tak a obývák už pro mě ztratil na ceně. Co bych tu taky dělala za neplechu, že?? Ještě zbývá ložnice. Tu moc ráda nemám, ale ještě jsem jí nezkoumala. První zradou byly zašupovací dveře. Ty normální si umím, pokud nejsou zacvaknuté, otevřít sama. Tyhle ne. Pomohlo „jemné“ plácání do nich a „řvaní“ Mamince po chvíli utekly nervy do kýblu (když volal tatínek, tak mu říkala, že má nervy v kýblu) a pustila mě dovnitř. Ložnice mě zklamala. Nic k ničení. Musím si to zapamatovat, jako další důvod k protestům před spaním. Ložnici prostě neberu.
Rodiče se sice snaží mě ošulit a zkoušejí nějaké večerní rituály, ale na mě to neplatí. Tuhle „moudrost“ asi někde vyčetli nebo co. Prý když každý večer budou se mnou dělat to samé, tak se mi bude lépe spát. Tssss. Jako by rovnou řekli: ta naše Elis je ale úplně, ale úplně hloupá. Je jasný, že když mě dají do pyžama, jdou se mnou ke světlu a mám zhasnout, tak si nebudu hrát s Matesem. To znamená jen to, že mě zase chtěj strčit do postele. Tohle jsem jim baštila když jsem byla mrně, teď už ne. Chápete, jak ti dva jsou vypečený?! Dělali jako, že to pro mě bude nějaká legrace zhasínat světlo a přitom to byla lest. Proradní kojoti.
Takže vám radím milí přátelé, do ložnice nechodit. Fakt tam není nic zajímavého. Jiné místnosti v našem bytě jsou zatím neprobádané. Ty čekají na to, až mi trochu dorostou a zesílí nožičky. A hlavně – až se naučím chodit. Ono lézt po čtyřech je pěkně únavný a otravný. Kdejakej kocour vás předběhne. „Viď, Mates?!“
Tak zase někdy páá. Vaše Eli
Napsal/a: Ramira
