Za osm let bude naší malé holčičce táhnout na 14 let. Jistě s ní bude mlátit puberta ode zdi ke zdi, a tak bude doma veselo. Jak to asi bude vypadat?
Blíží se konec listopadu. Za chvíli tu máme první adventní neděli. Venku je ještě celkem teplo, takže jsem se vybičovala k umytí všech oken. Dcera si neodpustí komentáře: „I ty, Brute? Kdopak to vždycky kázal, že mytí oken v zimě je blbost? Jak jen můžeš svou duši takhle zaprodat!“ Dělám, že neslyším, a pokračuji v umývání. Po očku dceru tajně pozoruji. Ale, co to? Zdálo se mi to, nebo se v jejích očích něco blýsklo? Se zalíbením pozoruji výsledek své práce, když tu přichází má holčička a nese si velikánskou obálku a tu nejširší izolepu, kterou doma máme. S potměšilým úsměvem se zahledí na čerstvě umytá okna a pak s neskrývaným potěšením na jedno z nich přilepí obálku dlouhými kusy izolepy. Přes všechny čtyři strany, ne jen lehce přichytit rožky! „Pro Ježíška,“ mrkne na mě a spokojeně odchází. Že já ta okna vůbec myla!Obálku z okna sundám (ignorujíc šmouhy od izolepy) a rozlepím. Jasně, že téměř čtrnáctiletá holka na Ježíška dávno nevěří, takže mě zajímá, čeho si od nás žádá. Vyndávám dva listy velikosti A4 – hustě popsané! Manžel mi nakoukne přes rameno a ukáže na jednu z položek: „Víš, že tenhle moblet stojí půlku tvého platu? A tenhle noťas zase půlku mého.“ Fajn, další bod pro dceru, provokace rodičů se jí opět zdařila. Být to olympijská disciplína, máme zlatými medailemi vytapetovaný pokoj a i na obývák by možná zbylo.
Jdu za dcerou do pokoje, poptat se, kam dala druhý, ten správný dopis pro Ježíška. Nedojdu. U dveří zaslechnu, jak cukruje do telefonu: „Taky tě miluju… Moc mi chybíš, lásečko… Posílám pusinku… Jo, a ještě jednu o kousek níž… Ne, ještě níž… Ještě o kousíček níž, hihi…“ To snad ne! Má sotva třináctiletá holčička! Okamžitě spěchám pro svůj seznam dárků a do dceřina sloupečku připisuju „kniha sexuální výchovy!!!!!“ „Myslíš, že jí ty čtyři, cos jí už koupila, nestačí?“ rýpne si manžel. Hm, má pravdu, chce to něco spolehlivějšího – pás cudnosti a byt přestavět na kulometné hnízdo!
Vánoce se pomalu blíží a u nás po letech opět voní cukroví. Syn už má skoro 9, už mi nerozplácává vykrájené tvary, takže si pečení užívám. Chci napéct i pro sestru, má doma batole, s jeho asistencí se fakt nic upéct nedá. K mé spokojenosti se přidává i triumfální pocit, že jsem přechytračila děti. Obě se totiž baví hledáním dárků, a do šuplíku se zeleninou všechno nenacpu. Mám ale nový geniální úkryt, mimo dosah dětí, zamčený na klíč, o jehož existenci děti nevědí. Máma versus děti – 1:0 pro mě!
Štědrý den je tu. Večeře se blíží a dcera nikde. Najdu ji v koupelně, jak si lakuje nehty. „Co to, prosím tě, právě teď vyvádíš?!?“ divím se. „No mami, přece nemůžu jít ke stromečku s fialovými nehty, vždyť bych s ním nebyla sladěná! Musím si je přelakovat, to dá rozum, ne?“ Trvá jí to ještě půl hodiny, než se doupraví (dle táty – zmaluje). Když konečně přijde, místo omluvy zahlásí: „Tati, foť mě jen zleva! Na pravé straně mám pupínek, tak ať to není vidět.“ A pak, po večeři, jdeme k rozsvícenému stromečku. Dcera si neodpustí další rýpnutí: „To jsem zvědavá, jestli tam najdu ten nový moblet a noťas a lyže a … au!“ ukončilo její provokaci tátovo šťouchnutí. Kam jen se poděla naše výchova ke skromnosti?
Děti rozdávají dárky. Po mnoha letech se pod stromečkem objevují balíčky i pro mámu a tátu. S manželem jsme vzájemné dávání dárků zrušili, ale děti na to mají jiný názor. Vždy nám připraví nějakou malou, milou pozornost. Teď mi dcera podává nějakou krabici. V ní leží z kartonu vyrobená krabička ve tvaru srdce, a když ji otevřu, je plná mých oblíbených čokolád. Přeci jen mě to dítko protivné asi má rádo…
Napsal/a: kekunka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)
Keku,
tak konečně jsem našla chvíli na přečtení Tvého článečku 😉
Moc mě pobavila představa dospívání dcerky – myslím, že od reality to není daleko, neb takovou pubošku doma už mám. Jediné, co je jinak, že ještě cukruje po mobilu jen s holkama a nároky na dárky také nemá přehnané, neb ví,jak jsme na tom.. A to lakování nehtů těsně před slavnostní večeří? Jo, jo, jako bys byla tyto Vánoce u nás…A fotit se nechce vůbec!:(
Takže hlavu vzhůru, třeba za pár let bude ta realita snesitelnější než Tvé představy. Nicméně – dobře se čtou a člověk se u toho pobaví… 😀
Padmé, moc děkuji za nádherný komentář! Ani neumím slovy vyjádřit, jak moc mě potěšil, zejména Tvá důvěra v mé psaní. Děkuji, opravdu upřímně – děkuji. 🙂
Moje milá, snad si to můžu dovolit – takto napsat oslovení – ale já to tak cítím, tak to tak píšu, věřím, že mě pochopíš a snad i „omluvíš“, Ty to máš dáno, tam zeshora, že psát je Ti souzeno a jsi tak mladinká, že u Tebe se to bude ještě stále vyvíjet a zlepšovat – takže já za sebe – piš, piš, piš. Znám Tě několik let a ten vývoj a posun je znát, v pozitivním slova smyslu :-).
Takže – moje milá – piš! 🙂 Vždycky si Tě ráda přečtu :-).
Padmé, suodal, díky za komentáře. 🙂 Pokud si vzpomenu, tak za těch 8 let napíšu, jak naše Vánoce proběhly. Snad naše dítko bude sice drzé (o tom jsem hluboce přesvědčena!), ale v jádru hodné a dobré, takové, jak o tom píšu…
Padmé, článek jsem posílala jen pár hodin před uzávěrkou. 🙂 Rozmýšlela jsem ho během dne při úklidu nebo v koupelně, sepisovala ho pak na papírky po větách při ukládání dětí a tak, prostě po chvilkách, kdy mi děti a nemoc dovolily. Byl to tak trochu relax od všech nemocí a stresů.
Kekunko, díky za velmi povedenou vánoční vizi. 🙂 Taky bych se přimlouvala, za tu realitu v roce 2020.
Ahoj Kekunko, děkuji Ti za Tvůj článek :-).
Ty sis při dvou pimprlátkách našla čas na psaní? To oceňuji, jsi šikulka šikovná :-).
Příjemně jsem se s Tebou přenesla do roku 2020, máš to hezky napsané. Jen jsem zvědavá, jestli to u Vás bude takhle usměvavé i v reálu :-D.
No… třeba dáš vědět… 🙂
Mobile Sliding Menu