Tchyně

Horempádem napsal:

Ahojda, nedalo mi to a musím přispět taky svou troškou do mlejna
Bambiska – opravdu skvělé znění inzerátu, moooc mě to pobavilo.

Má tchýně je příběhem s dobrou pointou narozdíl od Padmé.

V době, kdy jsme se s manželem seznámili a pak následně chvíli žili ve společné domácnosti s rodiči mého manžela než jsme se přestěhovali do svého, jsme s tchýní měla vskutku vztah nelehký. Manželovi rodiče byli sami osobě velmi svérázní a jsou do dnes. Pro osvětlení manžel byl posledním jejich dítětem. Oba jsou po dvakrát rozvedení a jejich vztah je tedy třetím manželstvím. Můj manžel – jejich poslední syn je dalo by se říci, z pěti dětí z toho tří synů ,tím zdařilejším dítětem, do kterého si vkládali značné naděje. Z toho tedy vyplývalo, že nechtějí, aby jeho partnerkou byla „nějaká taková“ ) V době, kdy jsme tedy žili s nimi ve společné domácnosti, naštěstí ne v panelákovém bytě, ale v domě, kde byla alespoň malá možnost úniku, jsme si občas připadala jak na centrifúze, ze které není možnost vystoupit. Já byla tenkrát velmi mladá, tudíž návrh tchýně, že nám bude vařit, že stejně vaří pro tchána, mi tehdy nepřipadal až tak od věci, a tak jsme se dohodli na výši příspěvku na jídlo a tím jsme si mysleli , že je vyřešeno. Já tehdy neměla moc peněz nazbyt, byla jsem krátce po škole, takže v prvním zaměstnání jsem moc nebrala. Stačilo mi to tak akorát na příspěvek na jídlo, na cestu do práce a něco málo na mé osobní potřeby. Tchýně vařila vcelku dobře, takže mi to bylo jedno. No jo no, ale není vše zlato, co se třpytí. Manžel byl taky ve „vývinu“ , tak toho docela dost zkonzumoval, což se jí za chvíli přestalo líbit, tak jsme částku na jídlo zvýšili. Přesto, kdykoli jsem zavítala do ledničky, tak na mě nic moc nezbylo. Ale proč tohle vyprávím. Jednou jsem takhle zase jednou ráno hledala něco do práce. Jak jsem říkala moc peněz mi nezbývalo, takže jsem byla odkázaná na to, co jsem si předplatila. Jak už jsem zmínila, většinou po večerních nájezdech na lednici, ať už tchána nebo manžela, tam toho moc nezbylo. Koneckonců vždycky jsem něco vyšustila a na tu housku k tomu jsem taknějak vždycky měla. Jednou jsem takhle lustrovala, co si tedy k tomu jídlu mám vzít, no a v rohu ledničky se bálo pár jakýchsi párečků. Tak tedy, aby si nebrala všechny, pár jsem jich tam nechala a říkala jsem si, že snad nedostanu vynadáno, že jsem si je vzala, když tam už nic jiného není. V práci jsem si je ohřála a zkoumala, z čeho jsou a podivnou vůni jsem přikládala tomu, že jsou prošpikované sýrem. Ale hlad je holt nejlepší kuchař. Odpoledne, když jsem přišla domů, tak jsem se tchýně poptala, co to bylo za párky, a aby si dala pozor, že už asi přesluhujou. Ona na mě tak nějak divně koukla a oznámila mi, že je přinesla z práce (pracovala v obchodě) pro psy, protože byly jetý, a zřejmě se při tom docela dobře pobavila. A takhle nějak to vypadalo pořád. Peripetie s jídlem měly jediný pozitivní efekt, dokázala jsem si po celou dobu udržet svých krásných 50 a to bez větších problémů )) Když jsem jednou ztratila práci, protože se firma přestěhovala na moravu, tak jsem byla asi měsíc doma, než jsem nastoupila do práce další. Smlouvu prostě nešlo uzavřít dříve. Takže jak jsem tak byla doma a všichni chodili do práce, tak jsem si připadala blbě a snažila se svůj pobyt doma, než od prvního nastoupím do nového zaměstnání, strávit smysluplně. Takže jsem jí opečovávala zahrádku, uklízela, prala a žehlila, což ona ze srdce nenáviděla a já si bláhově myslela, že si šplhnu. Takže než se vrátili z práce, všechno tohle bylo hotovo. Jednou jsem se takhle rejpala zase pod okny v záhoně a zaslechla jsem mimoděk, její telefonický rozhovor se svou dcerou. Jako obvykle se bavily o tom co dělám nebo nedělám. V tu dobu bylo nejaktuálnější téma rozhovoru má práce. A když jsem na svou adresu zaslechla „coby dělala, dělá ho.no a je na pracáku, tak mě vzkutku roztrhlo Dělat dobro se vyplácí )) Když jsem pak nastoupila do nové práce, tak jsem se snažila dokázat, že až tak ho.no nedělám. Takže jsem dřela jak to šlo. Navíc vydělávání korunek mě bavilo. Tehdy jsem pracovala pro jednu bezpečnostní agenturu na recepci v jedné firmě a občas si přivydělávala tím, že jsem občas zaskočila za někoho na noční na vrátnici. Takže jsem zkončila svou osmihodinovou pracovní dobu a hned šla na vrátnici, kde jsem byla až do rána vzhůru. Domů jsem chodila pěšky, abych ušetřila za bus. Měla jsem to z práce domů asi 5 km, takže jsem domů dorazila až druhý den v osm ráno. No a coby, zalehla jsem a snažila se dohnat spánkový deficit. V deset hodin, tj. o dvě hodiny později co jsem ulehla už slyším za dveřmi „kde jeee, to ještě spíííí, to já v jejím věku měla tři práce a spát bych nešla, dokud neudělám svou práci v domácnosti“ ) Takhle to bylo pořád, když to šlo, tak mi podryla autoritu nebo sebevědomí, co já se nabrečela, nebyla jsem na to zvyklá, rodiče mi tohle samozřejmě nedělali. Manžel se mě vždy zastal a hájil mě před ní, ale pak to bylo horší, takže jsem mu to někdy ani neříkala nemělo to smysl. Vše se začalo lepšit, až když jsme se odstěhovali.
Časem jsem si našla lepší práci a dařilo se nám dobře, viděli, že se snažím, ale samozřejmě jsem to nedělala pro ně, ale hlavně pro sebe, ale oni byli slušný motor Tchýně po čase začala měknout a začali jsme si více rozumět. Byla to dlouhá cesta, trvalo to asi deset let. Ona se naučila vnímat mě a já ji. Obě sice dodnes udržujeme jisté pomyslné hranice, ale rozumíme si. Dnes jsme velmi dobrými kamarádkami. Každý vztah (tím myslím mého manžela a mě) prochází krizemi a spíš než mým rodičům svěřuji se jí. Vím, že všeobecně platí pravidlo, že se nesmí matkám sahat na jejich syny ) v našem případě je to ale naopak. Teď se ona staví za mě. Když na to příjde dokážeme posedět u skleničky od odpoledne, až do rána a proberema život ze všech stran. Je dobrou tchýní a tímto jí za to moc a moc děkuji…

0  0