Mám tchyni. Mám jednu tchyni celá dlouhá léta. Po každém setkání s ní mě napadají přibližně takovéto myšlenky: co kdybych podala inzerát?? „Prodám tchyni.“ No, nevím, jestli by o takový nákup někdo stál. Možná by bylo lepší: „Daruji tchyni.“ Moje tchyně je „dáreček.“ Asi by bylo ještě o něco vhodnější: „Daruji tchyni + připlatím“…
No, jak bych to tak zformulovala, je taková… taková neuchopitelně svá. Zkusím popsat několik „mezníků“, takových těch buď důležitých nebo nějakým způsobem významných událostí.
Když mě můj muž vezl představit svým rodičům, už jsme spolu přes rok chodili. Instrukce jsem měla jednoznačně dané: „Moje máma je taková zvláštní, nic si z ní nedělej.“ Byla jsem trošku nervózní a trošku natěšená a hlavně hodně zvědavá.
Manželova maminka vypadala, a stále vypadá, velmi pěkně, pohledná štíhlá ženská
s nádherně modrýma očima. Manžela vyslala za tchánem do garáže, posadila si mě naproti sobě, zapíchla do mě ty modré oči a začala: odkud jsem, jaké mám vzdělání, kolik mi je let, co dělám, kde pracuji, kde bydlím, co dělají moji rodiče a jestli jsou stále svoji, kolik mám sourozenců a co dělají moji sourozenci…
Bylo to jako smršť. Prachobyčejný výslech. Otázka-odpověď, otázka-odpověď, cítila jsem se velmi nepříjemně. Ale protože jsem se chtěla chovat slušně, tak jsem na všechno odpovídala, i když mi to bylo značně proti srsti.
Na miminko jsme čekali dlouho, mé těhotenství bylo toužebně očekávané a několik let plánované. Byli jsme opravdu šťastní. Pak přišly různé zdravotní komplikace a moje paní doktorka mi doporučila, abych zůstala doma. Poslechla jsem. Nepřemýšlela jsem nad tím ani vteřinu. Měla jsem tehdy jedinou prioritu – donosit zdravé dítě. Lidičky, to si neumíte představit, co všechno jsem musela vyslechnout! Jak ona pracovala ještě v devátém měsíci a dělala úplně všechno a všechno zvládla, nikdo jí s ničím nepomáhal! Cítila jsem se trapně. Jako bych se měla stydět nebo omlouvat za svůj zdravotní stav – jako bych to mohla nějak ovlivnit!
Když se mi narodil syn, byla jsem nejšťastnější ženská pod sluncem. Zdravý chlapeček s váhou 3,80 kg, kterého jsem donosila silou vůle (vyležela jsem si ho do 39. týdne).
Byla jsem pyšná.
Moje tchýně nezavolala, nenapsala, neposlala ani přáníčko a ani nepřijela, má to k nám 25 km.
Malého viděla poprvé, když mu byl měsíc, museli jsme jí ho přivézt ukázat, suše konstatovala, že nemá vlasy a když otevře oči, že vypadá jako by šilhal.
Tehdy jsem byla taková hodně citlivá a co se týkalo mého broučínka, tak to jsem byla obzvlášť vnímavá, obrečela jsem to na několikrát. Bylo mi to doopravdy líto. Doufala jsem, že narozením dítěte se všechno srovná, že zjihne stejně jako každá normální ženská … Nezjihla. A vůbec ji to nezměnilo. Několik let se tvářila, že vnuka vůbec nemá, žádné hlídání, žádné narozeninové oslavy, žádné dárky.
Můj manžel na všechno, co řekne nebo udělá, reaguje jednoduchým a velmi krátkým: „HM“. A stále dokola mi opakuje: „To si nesmíš tak brát, jedním uchem dovnitř, druhým to pusť ven a vůbec se tím nezabývej. Já ji neposlouchám vůbec.“
A já se o to poctivě snažím a stejně mi to nejde. Včera mě zas „rozhodila“. Byli jsme tam odpoledne na návštěvě a já absolvovala přednášku, že bych měla synovi vybírat kvalitnější knížky, hodnotnější četbu a měla bych brát ohled na jeho věk – volně přeloženo těm, co nerozumí: můj syn teď čte Ferdu Mravence (na jaře bude mému synovi 9 let).
Moc se mu ta knížka líbí, ostatně mně se líbí také, a moje tchyně to zavrhla!!
Že prý je to knížka pro malé děti! Pro malé šestileté děti a on už by měl číst knížky těžší a složitější! On si přece nemůže vybírat knížky sám. Matka má vybírat knížky!
A byla z toho přednáška na hodinu…. Ach jo. Cítila jsem se mizerně… A pořád se cítím tak nějak divně. Je knížka Ferda Mravenec pro děti? Je můj syn už tak velký, že se to pro něj nehodí? Vždyť šestileté děti ještě neumí číst, to přeci začnou chodit do školy a tam se to teprve učí… nebo ne? Já nevím…
A když jsme jeli domů, celou cestu jsem v autě mlčela a přemýšlela nad tím, jaký podám inzerát a jaké bude mít znění :-))
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (47 vyjádření)
Ahoj stejně potrefené…
Moje troška do mlýna: tchýně se neptá co děti, co ve škole, jestli jsou zdravé. Teda vlastně jakousi účast projevuje: vy jste šikovní a zdraví… to já mám.., mě bolí … Nejvíc ji děti zajímají ve chvíli, kdy někdo z nich u ní na návštěvě potahuje rýmu nebo zakašle. „Ty jsi nemocný? No abych to od tebe nedostala!! A vy jste byli v lese? Ať na mě z vás nepřeleze ten čert černej!!“(klíště)A s domkem to u nás bylo podobné, jak někdo psal – měli starý dům s obrovskou zahradou na vesnici. Těšila jsem se, že ho opravíme na chalupu a budem tam jezdit na víkendy. Aby se náhodou její synáček (můj muž)moc nenadřel, raději ho prodala i když ho předtím jako velké gesto na něj přepsala. Nejhorší ale byly začátky, kdy do manžela pořád ryla, že jsem líná a k ničemu a on sám tomu začínal věřit a stavět se na její stranu. Po letech přiznal, že bylo největší štěstí, že bydlíme daleko. Asi by nás ta moje lenost rozvedla. Holky, ve vztahu k některým tchýním je potřeba ooooobroovskýýý nadhled! Jinak to nepřežijem! Tak tchýním zdar (d-m)!
No ta moje tedy šílená docela je… když jsem byla v 5 měsíci tak plakala, že jsem jí měla říct, dokud se s TÍM dalo NĚCO dělat…teď už jen dokola naznačuje, že malá neni mého muže „komu je asi tak podobná???No nikomu z naší rodiny, natož tobě, mirunko…tak nevím“ a přitom malá vypadá stejně jako muž, když byl malinkej, prostě identický fotky, že se kdo je kdo se pozná jen proto, že my nemáme žádnou černobílou… A co je nejvíc „vtipný“ tak malá vypadá stejně jako tchyně, když se mračí a má i stejnou mezeru mezi předníma zubama, což nikdo jinej z naší ani její rodiny nemá…
taky bych jí nejradši vyměnila nebo i darovala…
Ach jo, já jsem tak ochuzená… nikdy mít tchýni nebudu 🙁 (Bohužel předloni přítelovi zemřela máma na rakovinu. Nestačila sem ji poznat).
Ale řeknu vám jedno – nedivím se, že moje mamka nesnáší tchýni do teď! I když jsme se odstěhovali – na druhý konec vesnice!, tak táta chodí na obědy k ní (to že je doma navaříno ho nezajímá a pak se to za týden hodí slepicím), prostě maminčin mazánek. Když sem byla malá, tak mamce s věšením plenek ani s ničím dalším nepomohla… dokonce mě zavřela (byly mi cca. 2 roky) do chlívku a smála se, když mě mamka dvě hodiny hledala po celé vsi 🙁
Takže jsem ráda, že tchýně nebude… ale ne všechny tchýně jsou šílené 😉
Ach jo, já jsem tak ochuzená… nikdy mít tchýni nebudu 🙁 (Bohužel předloni přítelovi zemřela máma na rakovinu. Nestačila sem ji poznat).
Ale řeknu vám jedno – nedivím se, že moje mamka nesnáší tchýni do teď! I když jsme se odstěhovali – na druhý konec vesnice!, tak táta chodí na obědy k ní (to že je doma navaříno ho nezajímá a pak se to za týden hodí slepicím), prostě maminčin mazánek. Když sem byla malá, tak mamce s věšením plenek ani s ničím dalším nepomohla… dokonce mě zavřela (byly mi cca. 2 roky) do chlívku a smála se, když mě mamka dvě hodiny hledala po celé vsi 🙁
Takže jsem ráda, že tchýně nebude… ale ne všechny tchýně jsou šílené 😉
Padmě, u nás je to pravý opak, kdyby tchýně mohla,tak by se k nám nastěhovala a malou by si vzala úplně na starost. Když je tu, tak na ní infantilně šišlá a stále se dožaduje, aby byla pořád jen u ní, bez ohledu na to, jestli třeba malá pláče a chce prso (vyloženě jí jí musím vyrvat z náručí, na což poté upozorňuje manžela, že jí nechci malou půjčit), takže já bych klidně tu svou za tu tvou vyměnila.
Jojo,tak náš problém s tchýní je celkem vyřešen. Z baráku, kde jsme společně bydleli, jsme odešli s mým drahým k mojí mamce do 3+1, kde teda žijeme trochu jako sardinky,ale v daleko větší pohodě. A když na to přistoupil i můj chlap a odešel z domu, tak ejhle.. tchýně je jako vyměněná. Do porodnice teda přišla, na vnuka je hrdá a samozřejmě nezapomněla rýpat něco v tom smyslu,jako jak se nám tam bydlí všem dohromady apod. Jednoduše jsem odpověděla, že dobře a byl klid. Teď ji to došlo,že zůstala opravdu sama a docela se zklidnila. Ale je fakt, že raději zůstanu pouze u zdvořilostních návštěv:-)
Na vnoučka je hrdá, všude se s ním chlubí, ale s kočárkem byla jen jednou na hodinku na procházce… Tak jsem zvědavá, jestli půjde vícekrát, nebo to zůstane jen u toho jednoho, jako u předchozího miminka (když porodila švagrová,tak se div nepohádala o kočárkování a nakonec s ní byla 2x na procházce).
Tak milé snachy vydržte s nervama…. Nic jiného nezbývá… pa *
Padmé…
a ostatní holky s příšernými tchýněmi.
I když někdy mám taky výhrady, tak musím říct:
DÍKY BOHU ZA MOJI TCHÝNI.
Fakt.
Se mnou by taková tchýně, jak popisujete, měla docela problém. A s mým mužem taky.
Já vždycky tajně doufám, že já budu lepší tchýně, než jaké jsou v těch vtipech. Ale to si možná říkala každá, že?
Mobile Sliding Menu