Sportem ku zdraví těla a duše

… aneb je cyklistika opravdu sportem pro každého?

V pojetí zvyklostí dnešních dnů musím ve chvílích volna konstatovat, že naše rodina nebyla nikdy přehnaně sportovní. Ano, maminka nás vždy vedla k tomu, abychom uměli od všeho alespoň trochu, ale závodní ambice v nikom z nás neživila.

Všichni jsme uměli plavat. A bruslit… a jezdit na kole. Ale jen já mám s cyklistikou a hlavně s cyklisty tak trochu trable. Vždycky se mi nějaký tak trochu připlete… ale posuďte sami…

… pamatuju si, že když mi bylo asi tak třináct, dohodly jsme se s maminkou, že půjdeme běhat. A šly jsme. Tak si to hezky štrádujeme přes parčík a najednou slyším takové to „slečno… slečno… uu, uu…“ Potěšilo mě, že i ze zadu v propocených teplácích si mne cyklista všiml a chystá se ocenit mé kvality… už méně jsem si tedy všimla, že cesta, na kterou jsme vbíhaly s maminkou je pekelně úzká (taková ta polní pěšinka) a že nemá šanci projet, pokud mu neuhnu. Prodloužila jsem krok, abych zladnila pohyb. A pohodila vlasy. Bohužel za mnou nebyla máma, ale ten chlápek na kole. Rychlý pohyb hlavou rozhodil mé poněkud nesourodé běžecké tempo a jak chlapík dojížděl, zakopla jsem o drn a hysterickým střídáním nohou jsem se snažila odvrátit pád… srazila jsem ho ovšem s sebou… Chvilku potom, co mi ještě stihl přejet přes břicho zadním kolem… Když jsem viděla dobíhající maminku, která se na nebohého zločince rozmachovala drobnou, ale pevnou pěstí, jen jsem vzdechla : „Mami, já mu pod to kolo ale opravdu spadla sama…!“ 🙂

A pak jen plynula léta a tento příběh se u nás na rodinných oslavách probíral nekonečněkrát. Po včerejšku však jeho sláva pohasla. Podařilo se mi totiž do sbírky přidat nový.

… Den byl překrásný a my se s holkama (tedy s partou zasloužilých, prací, dětma a údržbou domácností unavených skoročtyřicátnic) dohodly, že si dáme dámskou jízdu a zajdem někam na skleničku. A tak se šlo. Mě tedy nezbylo nic jiného než jet autem a do skleničky si pak celé pozdní odpoledne nalévat vodu, protože jak jinak bych se pak dostala k nám domů na samotu? Když se holky po několika vinných stříčcích začaly „rozjíždět“, ani jsem nevěřila svým očím a uším, jak sportovně jsou založené.

„Já začala běhat,“ povídá Magda. „To vám potkám v lese chlapů a vždycky je o čem povídat…“

„Jsi blázen,“ triumfovala ji Markéta, “ při běhu se člověk hrozně nadře, to já ti jezdím na kole, mám černý brýle a přilbu na hlavě a Nina (její čtrnáctiletá dcera) mi půjčuje růžovočerný sexy dres, takže dokud ty brýle nesundám, nikdo nepozná, kolik mi je…!“

„A kam jezdíš?“ ptám se jí užasle. Markéta totiž nesportovala snad nikdy v životě…

„No, vlasně jen za domem okolo hospody, ale víš, kolik si na téhle vzdálenosti užiju těch hezkých chlapských útlých prdelek?! A není problém je v tom dresu zaujmout…“

Za pár chvil jsem musela odjet, ale myšlenky na útlé prdelky mi z hlavy prostě nešly. A tu jsem jednu takovou pěknou viděla. Svištěla si to na kole pár stovek metrů přede mnou, což pro můj vůz nepředstavovalo žádný problém.

Pomalu jsem cyklistu doháněla.

„No jo, ale nemám ani dres ani přilbu, jak bych ho tak asi zaujala?“

Napadla mne spásná myšlenka. Ráno jsem díkybohu dolila vodu do ostřikovačů a ten chlápek vypadá, že by se mu v tom příšerným vedru lehká sprška hodila…

… Chm, usmála jsem se spokojeně. To bude legrace… mladíčka zaujmu i bez přilby a dresu…

Cyklista byl asi dva metry před kapotou mého vozu. Ještě naposledy jsem překontrolovala makeup ve zpětném zrcátku a připravila si pohled, kterým jsem ho plánovala po lehké spršce obdařit…

Ruku jsem položila na páčku ostřikovače.

… a pak jsem se pravou stranou auta přiblížila až úplně těsně ke sportovci…

… a přehlédla kanál, který se ten nebožák na kole snažil objet… Vjel mi do cesty a já ho bezohledně nabrala pravým blatníkem…

… poslední, co jsem viděla, byla jeho vyděšená tvář na mé kapotě…

🙂

Přežil. Já taky. Jakmile jsem ho sesbírala ze silnice, naložila jeho kolo do auta a odvezla do hospody na panáka. No a jednoho si dala s ním. Nestalo se mu vůbec nic, mou vykutálenou legraci naštěstí pochopil a hlasitě se smál mému pojetí toho, jak zaujmout o deset let mladšího muže…

… jsem přesvědčena o tom, že teda na mne tento sportovec s namakanou prdelkou jen tak nezapomene… a pak že to jde jen v přilbě a v cyklodresu ..

Krásnou neděli,

Vaše Marta

Napsal/a: Marta Procházková