Silné emoce

Setkání s ní ve mně probudilo hodně silné emoce. Chtěla jsem ji chránit. Mateřský instinkt se ozval naplno. Pořád na ni myslím. A ještě teď se mi svírá hrdlo, slzičky se derou do očí a cítím chvění v žaludku…

O kom je řeč? O malé holčičce.

Potkala jsem ji v čekárně zubní lékařky. Seděla tam na židličce, zjevně byla vyděšená a matka vedle ní – v ruce mobil – v klidu posílala smsky. Přišlo mi to divné, nicméně jsem si řekla, že to není má starost – uklidňovat cizí dítko.

Během chviličky se rozlétly dveře a sestřička mě pozvala dál. Paní zubařka mi ošetřila zoubek (tentokrát bezbolestně) a poté – při vyřizování papírů – mi to přece jen nedalo… A zeptala jsem se na sedící v čekárně. Sestřička mi odpověděla, že jsou objednané na později, že přišly o hodně dřív než je „jejich“ čas. Docela mě to zarazilo. Ještě se mi nestalo, abych dobrovolně trávila čas v nějaké čekárně. A šla někam o hodinu dřív, než jsem objednaná. Obzvlášť s vykuleným děckem.

Zaplatila jsem, rozloučila se a odešla z ordinace. Čekárnou jsem procházela krok sun krok a zastavila jsem se v okamžiku, kdy jsem zaslechla: „Jestli budeš dělat scény, tak tě ztřískám.“ Otočila jsem se. Holčičce se po tvářích koulely slzy jako hrachy. Ani nepípla. Vůbec nepromluvila. Podívala jsem se na její matku. Ona na mě.

A povídá: „Šíleně se bojí.“

Odpovídám: „To vidím.“

Došla jsem k holčičce, sedla jsem si před ní na bobek a čekala jsem, až se na mě podívá.

Když zvedla uslzené oči, říkám jí: „Jsi velká statečná holčička a jednu návštěvu u paní zubařky jistě zvládneš.“ Do toho vstoupila její matka: „Má špatný zkušenosti s doktorama, byla dost nemocná a užila si s nima svý.“ Nechala jsem to bez komentáře. Snažila jsem se s tou malou navázat kontakt: „Řekneš mi, jak se jmenuješ?“ Šeptem odpověděla: „Pavla“.

„Máš moc krásné jméno, víš to?“ Zvědavě se na mě podívala. A tak jsme si začaly povídat…

V tom se otevřely dveře do ordinace a v nich sestřička. Malá nadskočila a chytila mě na ruku. Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudníku. Sestřička: „Můžem?“

A matka se zvedla. „Jdeš?“, utrousila směrem k holčičce. Ta znovu začala plakat a prosit, že dnes ne, prosím ne. Bezmocně jsem přihlížela… Její matka ji tam nechala sedět a šla do ordinace. Zůstala jsem tam s tou malou sama. V tu chvíli jsem byla vykulená asi víc než to dítě. Bezcitné chování té matky mě úplně „porazilo“. Nechala své dítě napospas viditelnému strachu s naprosto cizí ženou v čekárně a jala se vyřizovat své vlastní ošetření. Byla jsem bez dechu… Nemohla jsem odejít. Nemohla jsem ji tam nechat.

Tak jsem si sedla vedle ní. Znovu navázala kontakt a znovu jsme si začaly povídat. Ukázalo se, že je to pěkná brebentilka. Povídala mi o tom, jaké má ráda pohádky, jaké má ráda barvy a taky o paní učitelce… Když se trochu uklidnila, chtěla jsem ji připravit na zubní prohlídku, tak jsem převedla téma a klidným hlasem se jí zeptala, jestli už byla v ordinaci zubního lékaře a jestli jí už něco dělali. Odpověděla, že ne. Tak jsem se zeptala, jestli ví, co ji čeká. Odpověděla, že ne. Vysvětlila jsem jí, že musí otevřít pusinku, aby si paní doktorka prohlédla všechny zoubky. Ptala se, jestli to bolí. Řekla jsem, že prohlídka nebolí. A ona hned: „A když mám kaz?“ Zamyslela jsem se a pak řekla: „Kaz zoubek ničí a zoubek potřebuje zachránit.“ „Zachránit?“ Odpověděla jsem: „No jasně, zoubek se musí zachránit tím, že si ho necháš spravit. Paní doktorka ten kaz odstraní, v zoubku po něm zůstane taková malá jamka a do té jamky dá paní doktorka výplň.“ „A to bolí?“, vyptávala se dál. „Může to být nepříjemné, někdy to může i zabolet, když je kaz hluboký. Ale není potřeba se bát, paní doktorka ti může píchnout takovou malinkatou injekci a po té tě nebude bolet nic.“ Následovala další otázka: „A ta injekce bolí?“ „Malinko“, řekla jsem. „JAK malinko?“ Lehce a krátce jsem ji štípla na hřbetu ruky a řekla: „Takhle.“ Usmála se na mě.

Úsměv jí však zamrzl na rtech… Znovu se otevřely dveře, v nich její matka: „Tak pojď, já už jsem hotová.“ Malá se roztřásla a opět začala plakat. Matka ji chytila za paži nad loktem a chtěla ji násilně dovléct do ordinace. Malá se začala bránit, křičet a prosit. Stála jsem tam jak solný sloup. Tohle jsem ještě nikdy neviděla…

Přestože jsem si byla plně vědoma, že to není mé dítě a ta žena je úplně cizí, zasyčela jsem: „Tak dost.“ Malá se zalykala pláčem, vůbec nevnímala, byla úplně mimo. Matka ji pustila.

Nastavila jsem svou ruku. Zůstala viset ve vzduchu a té malé povídám: „Chyť se mě.“ Celá vyděšená se na mě podívala. Opakovala jsem tedy znovu: „Chyť se mě.“ Zvedla tu svou malou tlapinku a chytla se. Chtěla jsem se ujistit, že už opravdu vnímá, tak jsem jí řekla:

„Stiskni mi ji.“ Ona nic. Oči upřené na mě. Tak já znovu: „Stiskni mi ruku.“ Stiskla.

Povídám: „Nadechni se.“ Maličko se nadechla. Povídám: „Víc. Pořádně se nadechni.“

A názorně jsem jí předvedla, jak se dá zhluboka nasát vzduch do plic. Udělala to po mě.

Usmála jsem se na ni a povídám jí: „Jdem na to?“ Malá kývla. Dovedla jsem ji do ordinace.

Posadila do křesla. Klidným a tichým hlasem jsem jí řekla, že teď se bude dít to, o čem jsme spolu mluvily v čekárně a že se nemusí bát. Musela jsem couvnout, abych udělala místo paní doktorce. A malá mě tím ztratila z očí. A hned začala křičet: „Já chci tu paní!“

Pohledem jsem se zeptala paní doktorky, jestli mohu zůstat a ta přikývla.

Tak se stalo, že jsem byla přítomna ošetření malé cizí holčičky a držela ji při tom za ruku…

Byl to bolestný zážitek. Její strach byl úplně hmatatelný a její obavy v obličeji viditelné. Přitom byla tak „tvárná“ a dalo se s ní mluvit… Celé situaci se dalo předejít… K tak ošklivé scéně vůbec nemuselo dojít…

Ještě dlouho poté jsem na tu malou musela myslet.

A klást si spoustu otázek… Jakou má matku? Jak s ní mluví? Jak s ní zachází?

Vím, že svět není ideální místo, vím, že dětská duše je křehká a stejně tak vím, že každý z nás se bojí toho, co nezná, obzvláště u zubaře. Přesto jsem přesvědčená o tom, že i nepříjemné věci se dají zmírnit, když se dítěti vysvětlí, co ho čeká, když rodič zachová klid a hlavně tichý tón hlasu.