Setkání s ní ve mně probudilo hodně silné emoce. Chtěla jsem ji chránit. Mateřský instinkt se ozval naplno. Pořád na ni myslím. A ještě teď se mi svírá hrdlo, slzičky se derou do očí a cítím chvění v žaludku…
O kom je řeč? O malé holčičce.
Potkala jsem ji v čekárně zubní lékařky. Seděla tam na židličce, zjevně byla vyděšená a matka vedle ní – v ruce mobil – v klidu posílala smsky. Přišlo mi to divné, nicméně jsem si řekla, že to není má starost – uklidňovat cizí dítko.
Během chviličky se rozlétly dveře a sestřička mě pozvala dál. Paní zubařka mi ošetřila zoubek (tentokrát bezbolestně) a poté – při vyřizování papírů – mi to přece jen nedalo… A zeptala jsem se na sedící v čekárně. Sestřička mi odpověděla, že jsou objednané na později, že přišly o hodně dřív než je „jejich“ čas. Docela mě to zarazilo. Ještě se mi nestalo, abych dobrovolně trávila čas v nějaké čekárně. A šla někam o hodinu dřív, než jsem objednaná. Obzvlášť s vykuleným děckem.
Zaplatila jsem, rozloučila se a odešla z ordinace. Čekárnou jsem procházela krok sun krok a zastavila jsem se v okamžiku, kdy jsem zaslechla: „Jestli budeš dělat scény, tak tě ztřískám.“ Otočila jsem se. Holčičce se po tvářích koulely slzy jako hrachy. Ani nepípla. Vůbec nepromluvila. Podívala jsem se na její matku. Ona na mě.
A povídá: „Šíleně se bojí.“
Odpovídám: „To vidím.“
Došla jsem k holčičce, sedla jsem si před ní na bobek a čekala jsem, až se na mě podívá.
Když zvedla uslzené oči, říkám jí: „Jsi velká statečná holčička a jednu návštěvu u paní zubařky jistě zvládneš.“ Do toho vstoupila její matka: „Má špatný zkušenosti s doktorama, byla dost nemocná a užila si s nima svý.“ Nechala jsem to bez komentáře. Snažila jsem se s tou malou navázat kontakt: „Řekneš mi, jak se jmenuješ?“ Šeptem odpověděla: „Pavla“.
„Máš moc krásné jméno, víš to?“ Zvědavě se na mě podívala. A tak jsme si začaly povídat…
V tom se otevřely dveře do ordinace a v nich sestřička. Malá nadskočila a chytila mě na ruku. Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudníku. Sestřička: „Můžem?“
A matka se zvedla. „Jdeš?“, utrousila směrem k holčičce. Ta znovu začala plakat a prosit, že dnes ne, prosím ne. Bezmocně jsem přihlížela… Její matka ji tam nechala sedět a šla do ordinace. Zůstala jsem tam s tou malou sama. V tu chvíli jsem byla vykulená asi víc než to dítě. Bezcitné chování té matky mě úplně „porazilo“. Nechala své dítě napospas viditelnému strachu s naprosto cizí ženou v čekárně a jala se vyřizovat své vlastní ošetření. Byla jsem bez dechu… Nemohla jsem odejít. Nemohla jsem ji tam nechat.
Tak jsem si sedla vedle ní. Znovu navázala kontakt a znovu jsme si začaly povídat. Ukázalo se, že je to pěkná brebentilka. Povídala mi o tom, jaké má ráda pohádky, jaké má ráda barvy a taky o paní učitelce… Když se trochu uklidnila, chtěla jsem ji připravit na zubní prohlídku, tak jsem převedla téma a klidným hlasem se jí zeptala, jestli už byla v ordinaci zubního lékaře a jestli jí už něco dělali. Odpověděla, že ne. Tak jsem se zeptala, jestli ví, co ji čeká. Odpověděla, že ne. Vysvětlila jsem jí, že musí otevřít pusinku, aby si paní doktorka prohlédla všechny zoubky. Ptala se, jestli to bolí. Řekla jsem, že prohlídka nebolí. A ona hned: „A když mám kaz?“ Zamyslela jsem se a pak řekla: „Kaz zoubek ničí a zoubek potřebuje zachránit.“ „Zachránit?“ Odpověděla jsem: „No jasně, zoubek se musí zachránit tím, že si ho necháš spravit. Paní doktorka ten kaz odstraní, v zoubku po něm zůstane taková malá jamka a do té jamky dá paní doktorka výplň.“ „A to bolí?“, vyptávala se dál. „Může to být nepříjemné, někdy to může i zabolet, když je kaz hluboký. Ale není potřeba se bát, paní doktorka ti může píchnout takovou malinkatou injekci a po té tě nebude bolet nic.“ Následovala další otázka: „A ta injekce bolí?“ „Malinko“, řekla jsem. „JAK malinko?“ Lehce a krátce jsem ji štípla na hřbetu ruky a řekla: „Takhle.“ Usmála se na mě.
Úsměv jí však zamrzl na rtech… Znovu se otevřely dveře, v nich její matka: „Tak pojď, já už jsem hotová.“ Malá se roztřásla a opět začala plakat. Matka ji chytila za paži nad loktem a chtěla ji násilně dovléct do ordinace. Malá se začala bránit, křičet a prosit. Stála jsem tam jak solný sloup. Tohle jsem ještě nikdy neviděla…
Přestože jsem si byla plně vědoma, že to není mé dítě a ta žena je úplně cizí, zasyčela jsem: „Tak dost.“ Malá se zalykala pláčem, vůbec nevnímala, byla úplně mimo. Matka ji pustila.
Nastavila jsem svou ruku. Zůstala viset ve vzduchu a té malé povídám: „Chyť se mě.“ Celá vyděšená se na mě podívala. Opakovala jsem tedy znovu: „Chyť se mě.“ Zvedla tu svou malou tlapinku a chytla se. Chtěla jsem se ujistit, že už opravdu vnímá, tak jsem jí řekla:
„Stiskni mi ji.“ Ona nic. Oči upřené na mě. Tak já znovu: „Stiskni mi ruku.“ Stiskla.
Povídám: „Nadechni se.“ Maličko se nadechla. Povídám: „Víc. Pořádně se nadechni.“
A názorně jsem jí předvedla, jak se dá zhluboka nasát vzduch do plic. Udělala to po mě.
Usmála jsem se na ni a povídám jí: „Jdem na to?“ Malá kývla. Dovedla jsem ji do ordinace.
Posadila do křesla. Klidným a tichým hlasem jsem jí řekla, že teď se bude dít to, o čem jsme spolu mluvily v čekárně a že se nemusí bát. Musela jsem couvnout, abych udělala místo paní doktorce. A malá mě tím ztratila z očí. A hned začala křičet: „Já chci tu paní!“
Pohledem jsem se zeptala paní doktorky, jestli mohu zůstat a ta přikývla.
Tak se stalo, že jsem byla přítomna ošetření malé cizí holčičky a držela ji při tom za ruku…
Byl to bolestný zážitek. Její strach byl úplně hmatatelný a její obavy v obličeji viditelné. Přitom byla tak „tvárná“ a dalo se s ní mluvit… Celé situaci se dalo předejít… K tak ošklivé scéně vůbec nemuselo dojít…
Ještě dlouho poté jsem na tu malou musela myslet.
A klást si spoustu otázek… Jakou má matku? Jak s ní mluví? Jak s ní zachází?
Vím, že svět není ideální místo, vím, že dětská duše je křehká a stejně tak vím, že každý z nás se bojí toho, co nezná, obzvláště u zubaře. Přesto jsem přesvědčená o tom, že i nepříjemné věci se dají zmírnit, když se dítěti vysvětlí, co ho čeká, když rodič zachová klid a hlavně tichý tón hlasu.
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (38 vyjádření)
Smutné je na tom to, že té holčičce to v ničem nepomůže, její matka ji bude dál vychovávat stejným způsobem. Bohužel.V naší společnosti žije hodně rodičů, kteří nejsou vyspělí a připravední být rodiči. A neváží si toho, že můžou být rodiči. Často potkávám takové lidi. Je to škoda.S.
moc krásný a dojemný článek, krásně napsaný
Moc moc děkuji za Vaše reakce ke článečku. Jsem úplně zaskočená… příjemně zaskočená…
Neměla jsem pocit, že bych udělala něco „extra“. Napsala jsem to proto, abyste věděly, co vás může potkat v čekárně u zubaře, já na to připravená nebyla, stalo se mi to poprvé – být svědkem něčeho tak zoufale nepříjemného a hlavně zbytečného.
V tu chvíli jsem nepřemýšlela nad tím, co tomu kdo řekne nebo co udělá její máma, chtěla jsem jen poskytnout ochranu té malé holčičce… nic jiného jsem v hlavě neměla (no spíš asi v srdíčku), ona byla tak bezmocná a tak vyděšená, že jsem prostě „musela“ něco udělat.
Ještě jednou: moc děkuji za všechny Vaše příspěvky, názory a komentáře.
Krásné tvé jednání a krásně o něm napsané…škoda, že pro holčičku nebyla tou oporou její vlastní maminka. Abych pravdu řekla,škoda, že takové maminky mají děti…Možná se vám to některým bude zdát až tvrdé, ale spousta rodičů si neuvědumuje ten pravý význam slova „dítě“ I já bych se asi zachovala podobně, na takové příběhy dětí, kdy jsou rodiči jen ponižováni a kdoví co všechno, jsem háklivá, ale bohužel s nimi nezmůžu nic. Souhlasím se Zavou, že bohužel spousta dětí v dospělosti jedná úplně stejně, jako bylo zacházeno s nimi.
Zavo,napsalas to tak krásně. Souhlasím, plus navíc, já nejen že bych asi nedokázala zasáhnout, (ze strachu, že mě matka odpálkuje), ale doma bych se trápila nad tím, proč jsou matky na děti takové, a taky proč jsem to nechala být a děťátku nepomohla. Lidi začínají být lhostejní, ale člověk aby měl dneska strach o svůj vlastní život, když to vidím jinde. Záchranář jde pomoci zraněnému a oni ho zmlátí. Zastanete se někoho na ulici a sami dostanete jak se říká „po čuni“ a nebo alespoň hrubě vynadáno….
Chci taky… chci být jako ty. Vědět, jak dítěti, kterému je ubližováno co nejúčiněji pomoct. Protože bych se na tvém místě asi nejen nerozhoupala k nějakému činu, ale když už bych se rozhoupala, určitě by to nebylo tak citlivé vůči Pavlínce a už vůbec ne vůči mamince. Vím, nebylo by to správné. Jenže to já neumím. A to je to, čím jsi mě nejvíc dostala. Dost často (bohužel) potkávám podobné maminky. Vlečou svoje děti po ulici, dítě skoro visí ve vzduchu, jak je vlečeno za ručičku (chápu, maminka pospíchá do práce či jinam a dítě se tak vleče – jenže jeho krok je poloviční), řvou na ně v obchodě, ať to do toho regálu krucinál vrátí, ví přece, že nemají prachy!, řvou venku, ať dopr..ele pohnou, nelezou do trávy, jsou tam hovna! .. Neudivuje mě, že ty děti reagují podobně jako rodiče. Je mi to líto, je mi líto těch dětí, je mi líto, že jim neumím pomoci. Je mi líto toho, že z nich rostou bytosti podobné svým rodičům.
Padmé……..dostala jsi mě, článek je plný emoce a smutku a plný jedné maminky bez citu…….tohle nechápu, ale možná jo, asi záleží i dostatečně na mamince, jak dítě na lékaře připraví a ty jsi určitě bezvadná máma, která ví, jak se k dítěti zachovat, postavit, uklidnit ho, připravit na takové situace……jsi moc hodná, že jsi holčičce tu bezva mámu na chvilku udělala.))))
Padmé, už jsem od tebe dlouho nic nečetla. Nevím, zda je to tím, že sem málo chodím, nebo že jsi dlouho nenapsala. Článek se mi líbí moc, je dojemný a trošku se samozřejmě nad chováním matky pozastavuji. Ale jak píšeš, že svět není ideální místo, s tím nesouhlasím. Myslím si že je ideální a že každý tady zažívá přesně to, s čím se musí poprat, takže i holčička svojí maminku a taky TEBE. Je fajn, že ses k situaci postavila a že holčička zažila i „jiný svět“ než svět své matky. Jsi citlivka, líbí se mi to.
Moc děkuju za Vaše reakce (všechny jsem pročetla :-))
za Vaše osobní zkušenosti a vzpomínky z dětství, díky moc, že jste napsaly.
Ještě k tomu chování doktorů (bílé pláště), jak psala Piškotka –
ta naše paní zubařka je vstřícná, rozumná a dá se s ní domluvit – to jen, že zrovna ona určitě nepatří do té skupiny „strašáků“.
Když už píšete o zkušenostech se zubaři (i když vím, že o tom článek nebyl), musím přidat jednu vlastní zkušenost: jako dítě tehdy ještě totalitního režimu jsem se třídou chodila na pravidelné kontroly k zubaři. Už v 1.třídě jsem od zubařky dostala vulgárně vynadáno a to jsem nevyváděla, jen jsem pusu neotvírala tak, jak by si ona přála. její jméno mi nahání husí kůži doteď a od známých vím, že je taková drsná pořád! Tehdy byly v ordinaci dvě zubařky a my se všichni tlačili nalevo, k té hodné, blonďaté. Né každému to pochopitelně vyšlo a já šla k té zlé. Dodnes nezapomenu na její naštvaný obličej a na to, jak mi řekla: „Otevři tu hubu pořádně, kruci!“ A nebyla to jediná její blbá hláška, naštěstí svou nynější zubařku mám celkem ráda a i když taky „neuznává“ umrtvení dásní apod., je hodná a umí se chovat i k mé malé, se kterou k ní pravidelně chodím od 1 roku. Na mně ta zlá zubařka naštěstí nezanechala špatný dojem, ale nezapomněla jsem a vím, jak je důležité, aby se všichni v bílém plášti zvlášť k dětem chovali hezky.
tak my měli taky se zubařkou docela boje… Synáček je autista a má strašně zkažený zoubky, tak jsme už ve 2 letelch byli vytrhnout přední… od té doby jsme se tak nějak s dr. snažily získat zpět jeho důvěru a povedlo se- v 5 letech měl kaz ve stoličce a nechal si to vyvrtat a zalepit. Bohužel mu ta plombička nesvědčila a měl tam zánět, tak jsme museli jet z dovolené domů aby mu ji zubařka odvrtala. To bylo strachu, ale šel tam a statečně si nechal plombičku odvrtat, protože jsem mu vysvětlila že to mu uleví do té bolesti. Když pak po té hrozné bolesti ucítil jak se mu ulevilo, tak mu přetalo i vadit, že ho to bolelo když mu to vrtala a řekl zubařce že jí to odpouští, že mu to vrtala i když ho to tak bolelo :-)Dneska tam chodí celkem nervozní, ale statečně si do křesla sedne a ukáže zuby.trvalo nám to 3 roky než se nám podařilo dospět do tohoto stádia, ale podařilos e hlavně díky trpělivosti a nenásilnosti zubařky. Věděla že má kazy v puse, ale dokud sám nechtěl, tak mu s tím nic nedělala, nenutila ho, jen mu vysvětlovala….
Padme, to co jsi udelala je krasne, ovsem rodice to neni vsechno. ja jako mala (no, mala – v puberte) mela hrozny problemy se zubama. Lítala jsem tam jako trubka pomalu kazdy tyden a vzdy kaz vyvrtany tim stylem, ze mi zbyla jen skorapka misto zubu. Mama byla vzdycky se mnou, drzela me za ruku a ja vyvadela jako das. mama brecela vedle me. myslim, ze trpela vic, nez ja a ja trpela kdyz jsem ji videla. Moje zubarka byla krava. hrozne rada vrtala a nikdy nepichla proti bolesti – pry to neuznava. Jsem rada, ze jsem dospela a mohla vzit kramle. jen o ni slysim, tak me boli vsechny zuby.
Maminky, jestli to jde, nikdy nenechavejte dite u zubare, ktery se vam nezda! Moje mama nechtela zmenu jen proto, ze zubari v miste bydliste jsou na tom vsichni stejne. Ted jsem se prestehovala, takze zubarku mam 120 km, ale to je jedno, nepotrebuju ji ted uz tak cast – natesti a tak za ni rada dojedu. Driv jsem se strasne bala a ted? chodim s usmevem obema smery.
Ahoj Padmé,už jsem to četla dříve,ale nevyšel čas na reakci.Obdivuji tvoji odvahu se do toho celého vložit:-))taky bych takový přístup těžko vydýchávala,ale opravdu nevím jestli bych se do toho vložila.Já jsem dceru naučila,že za zubaře něco dostává jako odměnu za statečnost a stejně mám motýlky v břiše i za ni,i když je už velká a už pár let chodíme ,,jen“ preventivně.Zas když si vzpomenu na přístup lékařky u malého tak skoro nemám chuť tam s ním jít než to trošku pobere rozoumkem,protože to byla hrůza i pro mě natož pro dvouletého prcka.
Padmé,tak včera jsem si na tebe vzpomněla..byla jsem s malou na kontrole a poprvé jí brala doktorka krev z prstíku skrz testy..malý to vysvětlila,že si půjčí prstík,do kterýho píchne a jen malinko to štípne,že je to vlastně taková malá včelička..malá to celý odkývala,v pohodě,tak si říkám,sláva,zvládne to..jenže: sedly jsme si na židli,v tu ránu vystrašenej pohled,slzy v očích a začala vzlykat,že nechce,že se bojí,že to nezná co se bude dít atd..v tu chvíli jsem si vybavila tu malou ustrašenou Pavlínku v čekárně u zubařky a začalo mi být všeho líto..doktorka cokoliv vzala do ruky,hned malý vysvětlovala,co to je,na co to je a co to udělá..neubránily jsme jí,plakala opravdu hodně..přesto jsme jí všichni chválily,jak je statečná,šikovná,nepomáhalo to..až najednou řekla doktorka:tak a za to že si byla tak šikovná a hlavně statečná si zasloužíš bonbon,čokoládku a hračku..v tu chvíli jak to dořekla mi malá sdělila:mami,pusť mě,mě to vůbec nebolí a něco dostanu,byla jsme mooooc šikovná že??..tak si myslím,že kdyby Pavlínky maminka měla jiný přístup,Pavlí by to zvládala daleko líp..musela jsem ti to napsat,protože mi to opravdu utkvělo v paměti.
Taky s holkama od mala lítáme po doktorech.
A vím, jak je pro mě obtížné je vždy uklidnit a připravit na vyšetření, a což teprve, když je čeká nějaký zákrok.
A zrovna u zubaře bychom to měli mít lehčí – vždyť je ošetřuje tatínek a v jeho ordinaci tráví (trávily) docela dost času. V klidu. Vidí, jak tatínek pečuje o ostatní pacienty.
Ovšem v okamžiku, kdy tatínek řekne – „Uděláme prohlídku…“ – je zle.
Bylo mi za tu holčičku úzko.
A Ty, Padmé, jsi taková „hrdinka všedního dne“.
Moc děkuju za Vaše reakce a za Vaše osobní zkušenosti, tzn. díííky, že jste napsaly.
S tou „matkou“ už jsem potom nemluvila, odcházela jsem jako první (spěchala jsem do práce, tlačil mě čas, měla jsem téměř dvouhodinové zpoždění) – ona v ordinaci domlouvala ještě nějaký termín na příště. No, když to tak vezmu – vlastně jsem s ní nemluvila vůbec… tedy ani ona se mnou…
Padmé, ty jsi hodná dušička! Zas mě to rozbulelo, jak jinak. Vždy vidím svou Sáru v té situaci. Mě by to taky drásalo nervy, hodně by mě ale zajímalo, co ta její maminka na to všechno. Pokud měla aspoň nějaké vychování, muselo jí před zubařkou být pěkně trapně… Někteří jsou tak bezcitní že jim to stejně nedojde. Moc tě obdivuju…a zároveň si taky trochu beru příklad, protože jsem opravdu v té své samotě někdy tak zdeptaná, že na malou nejsem vždycky taková, jaká bych chtěla být…
Ahoj Padmé, je obdivuhodné, že jsi se do něčeho takového pustila. Já bohužel své ochranitelské pudy vůči ostatním dětem raději potlačuji. Už párkrát jsem se setkala s tzv. „držkovou“ od oněch rodičů, aniž bych k nim nějakou výtku směřovala, spíš to byla pomoc dítěti. K posledku to bylo v bazénu. Tatínek byl se synem (nevím tak 4 roky mu asi byly) u bazénu. Tatínek hodil klukovi kruh do dětského bazénu a sám cosi štrachal mezi ručníky a klukovi řekl, ať jde do vody. Klučíka nenapadlo nic lepšího, než skočit do kruhu šipku. No jak to dopadlo? Zůstal viset nohama vzhůru a hlavu pod vodou. Táta stále otočen zády a cosi tam hrabal ve věcech. Tak jsem kluka čapla za nohy a rychle vytáhla. Zatímco kluk poděkoval, tak táta ani to a klukovi začal nadávat, jak je „blbej“, že co ho to napadlo.
Dost by mě zajímalo, jak reagovala ona matka, když jste vyšly z ordinace.
Je hezké, že jsi našla čas a odvahu dítku pomoci, nicméně takovýchto dětí je mnoho. Setkávám se s tím v obchodech, na ulici, nebo na hřištích dnes a denně. Bohužel všem pomoci nemůžeme.
Mobile Sliding Menu