Silné emoce

Rubrika: Od srdce i od plic

CB050717Setkání s ní ve mně probudilo hodně silné emoce. Chtěla jsem ji chránit. Mateřský instinkt se ozval naplno. Pořád na ni myslím. A ještě teď se mi svírá hrdlo, slzičky se derou do očí a cítím chvění v žaludku…

O kom je řeč? O malé holčičce.

Potkala jsem ji v čekárně zubní lékařky. Seděla tam na židličce, zjevně byla vyděšená a matka vedle ní – v ruce mobil – v klidu posílala smsky. Přišlo mi to divné, nicméně jsem si řekla, že to není má starost – uklidňovat cizí dítko.

Během chviličky se rozlétly dveře a sestřička mě pozvala dál. Paní zubařka mi ošetřila zoubek (tentokrát bezbolestně) a poté – při vyřizování papírů – mi to přece jen nedalo… A zeptala jsem se na sedící v čekárně. Sestřička mi odpověděla, že jsou objednané na později, že přišly o hodně dřív než je „jejich“ čas. Docela mě to zarazilo. Ještě se mi nestalo, abych dobrovolně trávila čas v nějaké čekárně. A šla někam o hodinu dřív, než jsem objednaná. Obzvlášť s vykuleným děckem.

Zaplatila jsem, rozloučila se a odešla z ordinace. Čekárnou jsem procházela krok sun krok a zastavila jsem se v okamžiku, kdy jsem zaslechla: „Jestli budeš dělat scény, tak tě ztřískám.“ Otočila jsem se. Holčičce se po tvářích koulely slzy jako hrachy. Ani nepípla. Vůbec nepromluvila. Podívala jsem se na její matku. Ona na mě.

A povídá: „Šíleně se bojí.“

Odpovídám: „To vidím.“

Došla jsem k holčičce, sedla jsem si před ní na bobek a čekala jsem, až se na mě podívá.

Když zvedla uslzené oči, říkám jí: „Jsi velká statečná holčička a jednu návštěvu u paní zubařky jistě zvládneš.“ Do toho vstoupila její matka: „Má špatný zkušenosti s doktorama, byla dost nemocná a užila si s nima svý.“ Nechala jsem to bez komentáře. Snažila jsem se s tou malou navázat kontakt: „Řekneš mi, jak se jmenuješ?“ Šeptem odpověděla: „Pavla“.

„Máš moc krásné jméno, víš to?“ Zvědavě se na mě podívala. A tak jsme si začaly povídat…

V tom se otevřely dveře do ordinace a v nich sestřička. Malá nadskočila a chytila mě na ruku. Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudníku. Sestřička: „Můžem?“

A matka se zvedla. „Jdeš?“, utrousila směrem k holčičce. Ta znovu začala plakat a prosit, že dnes ne, prosím ne. Bezmocně jsem přihlížela… Její matka ji tam nechala sedět a šla do ordinace. Zůstala jsem tam s tou malou sama. V tu chvíli jsem byla vykulená asi víc než to dítě. Bezcitné chování té matky mě úplně „porazilo“. Nechala své dítě napospas viditelnému strachu s naprosto cizí ženou v čekárně a jala se vyřizovat své vlastní ošetření. Byla jsem bez dechu… Nemohla jsem odejít. Nemohla jsem ji tam nechat.

Tak jsem si sedla vedle ní. Znovu navázala kontakt a znovu jsme si začaly povídat. Ukázalo se, že je to pěkná brebentilka. Povídala mi o tom, jaké má ráda pohádky, jaké má ráda barvy a taky o paní učitelce… Když se trochu uklidnila, chtěla jsem ji připravit na zubní prohlídku, tak jsem převedla téma a klidným hlasem se jí zeptala, jestli už byla v ordinaci zubního lékaře a jestli jí už něco dělali. Odpověděla, že ne. Tak jsem se zeptala, jestli ví, co ji čeká. Odpověděla, že ne. Vysvětlila jsem jí, že musí otevřít pusinku, aby si paní doktorka prohlédla všechny zoubky. Ptala se, jestli to bolí. Řekla jsem, že prohlídka nebolí. A ona hned: „A když mám kaz?“ Zamyslela jsem se a pak řekla: „Kaz zoubek ničí a zoubek potřebuje zachránit.“ „Zachránit?“ Odpověděla jsem: „No jasně, zoubek se musí zachránit tím, že si ho necháš spravit. Paní doktorka ten kaz odstraní, v zoubku po něm zůstane taková malá jamka a do té jamky dá paní doktorka výplň.“ „A to bolí?“, vyptávala se dál. „Může to být nepříjemné, někdy to může i zabolet, když je kaz hluboký. Ale není potřeba se bát, paní doktorka ti může píchnout takovou malinkatou injekci a po té tě nebude bolet nic.“ Následovala další otázka: „A ta injekce bolí?“ „Malinko“, řekla jsem. „JAK malinko?“ Lehce a krátce jsem ji štípla na hřbetu ruky a řekla: „Takhle.“ Usmála se na mě.

Úsměv jí však zamrzl na rtech… Znovu se otevřely dveře, v nich její matka: „Tak pojď, já už jsem hotová.“ Malá se roztřásla a opět začala plakat. Matka ji chytila za paži nad loktem a chtěla ji násilně dovléct do ordinace. Malá se začala bránit, křičet a prosit. Stála jsem tam jak solný sloup. Tohle jsem ještě nikdy neviděla…

Přestože jsem si byla plně vědoma, že to není mé dítě a ta žena je úplně cizí, zasyčela jsem: „Tak dost.“ Malá se zalykala pláčem, vůbec nevnímala, byla úplně mimo. Matka ji pustila.

Nastavila jsem svou ruku. Zůstala viset ve vzduchu a té malé povídám: „Chyť se mě.“ Celá vyděšená se na mě podívala. Opakovala jsem tedy znovu: „Chyť se mě.“ Zvedla tu svou malou tlapinku a chytla se. Chtěla jsem se ujistit, že už opravdu vnímá, tak jsem jí řekla:

„Stiskni mi ji.“ Ona nic. Oči upřené na mě. Tak já znovu: „Stiskni mi ruku.“ Stiskla.

Povídám: „Nadechni se.“ Maličko se nadechla. Povídám: „Víc. Pořádně se nadechni.“

A názorně jsem jí předvedla, jak se dá zhluboka nasát vzduch do plic. Udělala to po mě.

Usmála jsem se na ni a povídám jí: „Jdem na to?“ Malá kývla. Dovedla jsem ji do ordinace.

Posadila do křesla. Klidným a tichým hlasem jsem jí řekla, že teď se bude dít to, o čem jsme spolu mluvily v čekárně a že se nemusí bát. Musela jsem couvnout, abych udělala místo paní doktorce. A malá mě tím ztratila z očí. A hned začala křičet: „Já chci tu paní!“

Pohledem jsem se zeptala paní doktorky, jestli mohu zůstat a ta přikývla.

Tak se stalo, že jsem byla přítomna ošetření malé cizí holčičky a držela ji při tom za ruku…

Byl to bolestný zážitek. Její strach byl úplně hmatatelný a její obavy v obličeji viditelné. Přitom byla tak „tvárná“ a dalo se s ní mluvit… Celé situaci se dalo předejít… K tak ošklivé scéně vůbec nemuselo dojít…

Ještě dlouho poté jsem na tu malou musela myslet.

A klást si spoustu otázek… Jakou má matku? Jak s ní mluví? Jak s ní zachází?

Vím, že svět není ideální místo, vím, že dětská duše je křehká a stejně tak vím, že každý z nás se bojí toho, co nezná, obzvláště u zubaře. Přesto jsem přesvědčená o tom, že i nepříjemné věci se dají zmírnit, když se dítěti vysvětlí, co ho čeká, když rodič zachová klid a hlavně tichý tón hlasu.

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (38 vyjádření)

  • Peťka

    Padmé, to, jak jsi situaci zvládla, to si zaslouží velké uznání.
    Smutný článek, ale moc pěkně napsaný, srdíčkem.

  • Padmé

    Makineo, děkuju.
    Já vím, že se některé děti bojí a znám to z vlastní rodiny, můj synoveček má vždycky velký strach a nezvládá ho (čelit strachu a ovládnout se). Kvůli tomu se objednávají na odpoledne a chodí s ním oba rodiče (mamka i taťka), aby to společně zvládli.
    A s tím pořadím u zubaře – nemyslela jsem to jako výtku, že šla ta paní první, vadilo mi, že tu malou holčičku nechala v čekárně.
    Jak sama píšeš, jdeš Ty, ale malou bereš dovnitř (do ordinace).

    Lussy, já se s oběma znám – s doktorkou i sestřičkou – myslím tím víc než jen z ordinace, takže i ony mne znají docela dobře – tudíž to vzaly úplně v pohodě. Chci říct: nedívaly se „divně“ na mě, dívaly se „divně“ na tu mámu.

  • Lussy

    Padmé,
    zachovala ses moc hezky, úplně předpisově, jako z nějaké příručky.

    Já takové matky nechápu a hodně mi to vadí. Bohužel jsem už taky byla svědkem toho, jak matka strašila už tak vystrašeé dítě doktorem a injekcí. Prostě nechápu.

    A stejně jako ty nechápu chování té ženské. Docela by mne zajímalo, jak se na to tvářila ta zubařka, že jsi tam s holčičkou byla ty?

  • Padmé, jsi opravdu skvělá, jak jsi se zachovala. Chudinka holčička.

    Starší dcerka u doktorky vždy šíleně vyváděla…i když se „nic nedělo“. A to jsme motivovaly, donekonečna si hrály na paní doktorku doma, vyprávěly si a vysvětlovaly… Byl to běh na dlouhou trať a překonala to tak kolem 3,5 roku, od té doby je statečná. Ale o to víc mě vždycky vytáčelo, když jsem některé maminky slyšela jak třeba svoje děti vyloženě straší. „Nelítej tady, nebo přijde paní doktorka a dá ti na zadek, injekci atd…“
    Natož nějaké vyhrožování bitím!! Bít dítě za to, že se bojí, to mi přijde fakt šílené.
    Jinak jen ještě k té zubařce. Taky jsem se nechávala prohlédnout dřív než dcera. Malá mě držela za ruku a viděla, že to nic není (na vrtání jsem ji s sebou nebrala).
    To ostatní samozřejmě nechápu stejně jak ty.

  • Padmé

    Moc Vám všem děkuju za Vaše reakce.

    Jako autorka článečku jsem potěšena, že se mi podařilo přenést své emoce do slov a řádků a vyjádřit tím to, co se stalo.
    Jako mamince je mi z toho smutno stejně jako Vám.

    Když nad tím tak přemýšlím, celé se mi to zdá podivné…
    Já např. u lékaře mobil nepoužívám (buď ho vypínám nebo ho mám bez zvuku v kabelce).
    Nechodím s malým nikam o hodinu dřív (a už vůbec ne k zubařce, abychom tam poslouchali zvuky vrtačky).
    Neumím si představit, že bych malýho nechala samotného v čekárně.
    Když jsme byli spolu u zubařky, vždycky šel jako první.

    Z Vašich reakcí jsem vyrozuměla, že vás to zaskočilo (a uzemnilo) úplně stejně jako mě.
    Kdyby to šlo, dala bych té „matce“ nějakou transfuzi s přídavkem citu, něhy a porozumění….

  • Jovi,dokážu si tě představit,mě takovýhle věci strašně dojímaj,neubránila bych se slzám..a tvoje holky jsou super,že udělaly radost byť jen obrázkem:)..kéžby takových smutných příběhů bylo co nejmíň a naopak co nejvíc těch šťastných,který je radost číst.

  • Jovanka

    Padmé, celou dobu jsem doufala, že článek skončí ve smyslu „a pak jsem se probudila“. Bohužel se tak nestalo….
    Jsi opravdu skvělá, třeba jsi v té mamince zasela nějaké semínko, a bude se ke své dceři chovat aspoň trochu jinak. Zvláště když říkala, že už si s lékaři zažila svoje….
    Pamatuji si na holčičku, to jsme byly s Andrejkou v nemocnici, která měla tři sourozence, rodiče neměli moc peněz a byli z daleka, takže za ní na návštěvy ani nikdo nejezdil. Sestřička říkala, že malá Kristýnka bývá v nemocnici více, než by potřebovala, ale že je to tak pro ni asi lepší. Jednou jsem se jí ptala, co by si přála, a ona chtěla namalovat panenku. Tak jí moje holky namalovaly každá jeden obrázek, a takovou radost, jakou ona z těch namalovaných panenek měla, jsem v životě neviděla. To ty moje rozmazlenky nemají ani z nových bruslí či kola…. taky si na ni občas vzpomenu, jak se má, co dělá…..

  • Padmé, jsi naprosto úžasná….
    Mám slzy v očích a vůbec nechápu, JAK je něco takového možné… jak se snad vcelku normálně vypadající matka může takhle necitlivě a sobecky chovat k vlastnímu dítěti, malému a vyděšenému…nerozumím tomu a je mi z toho hrozně smutno.
    Máš můj obdiv – jsi skvělá. Děkuju

  • ctiradka

    Padmé, mám slzy v očích… Moc často se mi to nestáví, při čtení článku…. Je to smutný příběh… A děkuju Ti za tu holčičku…

  • keenspeed

    Padmé : jsi skvělá, nikdy jsem tohle nezažila a nevím, jestli bych zvládla situaci ukočírovat jako ty 🙂

    Zřejmě by tě Pavlínka měla potkávat častěji.

  • kekunka

    Padmé! Poslala bych Ti hromadu objímajících smajlíků a kytiček, kdyby to šlo. Taky mě zabolí, když občas vidím, jak se matky ke svým dětem chovají. Ale nic takhle drastického jsem ještě nezažila. Je moc dobře, že malá Pavlínka potkala právě Tebe. Je úžasné, jak jsi celou tu situaci zvládla. A moc bych si přála, aby to tu matku trklo a začala se k dceři chovat líp.
    Jsi úžasná, ale to už vím dávno. 🙂

  • Padmé

    Pavlínko, je možné, že máš pravdu, třeba se zastyděla a proto mlčela…
    Berulinko, děkujííí. Však ta tvoje moje malá, když jsem si to přečetla, musí být báječná (statečná) a sama vidíš, jak je i u zubařky v pohodě – a tak to má být, maminka má předem říct a vysvětlit a v případě potřeby být oporou (a ne strašákem).

  • Padmé,protože si prostě ženská s citama a nejsi lhostejná k dětskýmu strachu,i když se nejedná o tvoje dítě..prostě tě chválím a chválím,zachovala si se 100% na 1*********:)))

  • V tomto případě – kéž by se zastyděla a zamyslela…

  • Padmé

    Moc Vám všem děkuju za Vaše reakce.

    Ono to teď působí dojmem, že jsem „statečná“, ale ve skutečnosti ve mně byla hodně malá dušička, žaludek jsem měla rozhoupaný jak na zaoceánské lodi.
    Mateřský pud byl silnější – ochránit to dítě – než obavy z reakce matky. Upřímně řečeno: ta máma byla pořádný kus ženský (o hlavu vyšší než já), kdyby mi jednu plácla… raději nedomýšlet…
    Asi jsem ji dostatečně překvapila (zaskočila), že nebyla v tu chvíli schopná reagovat nebo se možná styděla před doktorkou a sestřičkou… nevím…
    Já jsem prostě měla pocit, že „musím“ něco udělat.

  • Padmé, málem jsi mě rozplakala. Je to smutné. Ale jsi bezvadná. Zachovala jsi se moc hezky a věřím, že i ta maličká na tebe bude ještě dlouho vzpomínat.

  • Padmé,tak tohle je silný i na mě..úplně jsem se vžila do toho co píšeš a do tvé role..a jen tak tak jsem se bránila slzám..si skvělá,že si se dokázala postavit cizí ženský,která neumí jednat se svým malým dítětem a malou Pavlínku si částečně zbavila strachu..my máme naštěstí skvělou zubařku a malá je u ní vždy v poho..od malička jí vysvětluju,že je paní doktorka moc hodná,povozí jí v takovým velkým křesle,nechá jí podívat do malýho zrcátka na zoubky,budou si pak spolu povídat,malá jí ukáže,jak si zoubky čistí a za to jí paní doktorka pochválí..je fakt,že poprvý plakala,neměla představu,co se bude dít,ale to jí bylo 18 měsíců..od tý doby(dnes je jí 3,5),je naprosto v pohodě..dokonce na 3 letý preventivce mě odstrčila se slovy“mamí,já to zvládnu sama a ty di pryč a neotavuj mě“..sedla si sama do křesla a v tu ránu pusu dokořán a čekala na vožení a zrcátko..mě to hřálo u srdíčka,že je šikovná a statečná.

  • Padmé, je krásné, jak ses zachovala… Strachu malé Pavlinky rozumím, jako dítě jsme byli permanentně na ušním na píchání a jak jsem viděla bílý plášť ječela jsem… V první třídě jsme šli poprvé k zubaři. Odmítla jsem otevřít pusu. Dostala jsem „poznámku“ od zubařky do notýsku. A měla jsem přijít s mámou. Přišly jsme, já zase neotevřela, v čekárně mě máma ztřískala a já pak pusu otevřela. Pamamtuju si jen ten výprask. Žádné vyvětlování. Nebýt mojí úžasné paní zubařky, kterou jsem našla až v dospělosti, byla každá moje návštěva zubaře do té doby skutečným peklem… 🙁 Takže jsi úžasná, že jsi Pavlínku uklidnila, vysvětlila a stála u ní. Jen mě překvapuje, že tě ta matka nechala? Že tě nevyhodila? Určitě na to pusu proříznutou měla dostatečně…

  • lnori

    Padmé, to byl nádhernej čin. Ani si nechci domýšlet, co se dělo, jestli ta matka kvůli tomu potom řádila 🙁 Ale zachovala ses statečně.

  • danasi

    Padmé, bolí to i mne. A jsi super, že jsi té maličké pomohla. Budu se opakovat, jsi sluníčko. Díky i za tu Pavlínku.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist