Radost

Zprávička, že moje mladší sestřička jede do porodnice, mi rozbušila srdíčko. Zmocnila se mě směsice různých pocitů. Cítila jsem obavy, aby šlo všechno dobře a hladce. Věděla jsem, do čeho jde a co ji čeká, tak jsem jí v duchu přála, aby to měla rychle za sebou. A v neposlední řadě jsem cítila obrovské očekávání…

Prostě a stručně řečeno – ta zprávička mi podlomila kolena. Chvěla jsem se za svou sestřičku i za její porod. Srdíčko mi bušilo jako splašené. Co chvíli jsem se dívala na hodiny a každých pět minut kontrolovala mobil, jestli nemám novou zprávu. Po několika hodinách čekání už jsem byla tak nervózní, že jsem snědla celou čokoládu a vůbec si toho nevšimla. Asi desetkrát jsem navštívila toaletu, celkem bezdůvodně, jenže to jsem si uvědomila vždy v okamžiku, až když jsem seděla. A v duchu jsem se jen modlila, ať je všechno v pořádku a ať je zdravá, ona i miminko.

A pak mi zazvonil mobil. „Malá je na světě“, zazněl sestřin hlas. A já se rozbrečela. Po pár vteřinách jsem ze sebe vyrazila: „Zaplať Pán Bůh. Děkuju.“ A nic moc kloudného jsem ze sebe nedostala. Přesto, že si myslím, že jsem docela výřečná, že mám dostatečnou slovní zásobu a že jsem i dost stará na to, abych uměla reagovat… i v takovýchto situacích… Nic, opravdu nic duchaplného ze mě nevypadlo.

Jen jsem položila mobil, začala jsem křepčit. Poskakovat. Smát se. Do toho mi tekly slzy. A můj syn na mě koukal tázavým pohledem „Že by se moje maminka zbláznila?“ Tak jsem mu hned oznámila, že je jeho teta v porodnici a že se mu právě před chvílí narodila sestřenka. Klouček pronesl: „Bezva.“ A bylo.

A já začala klapkat zprávu na mobil: Ahoj sestři, já jsem se tak rozslzela, že jsem Ti ani nic kloudnýho neřekla. Takže – ze všeho nejdřív – DĚKUJU ZA NETEŘ, děkuju za krásnou a radostnou zprávu :-). Za druhé – VÍTEJ MEZI MATKY, od teď to máš na doživotí :-). Za třetí – BLAHOPŘEJI Ti k narození dcery :-).

A pak jsem v jakémsi vznášejícím se rozpoložení s úsměvem na tváři a slzami v očích sedla do auta a jela do města. V hlavě jedinou myšlenku – koupit své malé neteřince dárek. Vtáhlo mě to do klenotnictví a jen se mě prodavačka zeptala, co si budu přát, odvětila jsem, že bych chtěla koupit dětské naušničky a dmouc se pýchou jsem k tomu dodala: „Pro svou právě narozenou neteř.“ A cítila jsem se báječně. Bylo mi skvěle. Jsem teta. A mám neteř.

Moc jsem se těšila, až ji uvidím. Byla jsem zvědavá, jak vypadá. A chtěla jsem vidět svou sestru a mluvit s ní. Těšila jsem se jako malá. Tedy ne jako malá, ale jako velká! Jako novopečená teta!

Třesoucí nohy mě donesly až do jejího pokoje, srdíčko mi málem vyskočilo z hrudníku a vzduchu se mi nedostávalo. Ano, i tak může vypadat, když se člověk hodně moc těší! Jen jsem vešla do dveří, uviděla jsem ji. Svou malou neteřinku. Spinkala v dětské postýlce. Očima jsem našla svou sestru, pozdravila se s ní a ona souhlasně kývla, ať jdu dál. Došla jsem k tomu malému stvořeníčku a v její těsné blízkosti jsem oněměla. Je úžasná, pomyslela jsem si. Chtěla jsem to říct nahlas, ale hlas se mi zadrhnul na půl cesty a já jen přerývavě zavzdychala nad tím překrásným pohledem. V tom jsem za sebou ucítila svou sestru. Otočila jsem se k ní a objala ji. Opusinkovala jsem jí obě tvářičky a pohladila po ramenou. Tak jsme tam spolu stály nad postýlkou, držely se za ruce a dívaly se na to nejkrásnější, co život umí dát…
Je to nevýslovné štěstí a skutečná radost, co člověk v ten okamžik cítí.

Malá byla v tu chvíli tak kouzelná, až mi to bralo dech. Jen jsem čekala, až se probudí, abych si ji mohla pochovat. Mezitím jsme si toho se sestřičkou „potřebovaly“ spoustu říct, tak jsme povídaly a povídaly. Až se malá ozvala. Zavrněla. Jen tak zlehounka a potichounku zakníkala. Šla jsem k ní a vzala ji z postýlky do náruče. Jednu ruku pod hlavičku a druhou jsem jí zasunula pod zádíčka. Zvednutí bylo tak snadné. Zvedla jsem si tu malou princeznu na rukou až ke svému obličeji, políbila jsem ji na čelíčko a jako správná teta jsem se jí představila. To aby věděla, kdo jsem a jakým právem ji chovám v náruči.

První návštěva byla nádherná. Malá byla moc hodná, jen jsem ji přebalila, nabaštila se a spinkala nerušeně dál, usnula mi v náručí. Opatrně jsem ji položila zpět do postýlky a nemohla se od ní odtrhnout. Stála jsem tam a dívala se na ni. V duchu jsem jí popřála do života vše dobré, aby k ní byl osud vlídný, aby jí štěstěna byla nakloněna, aby se jí zdravíčko pevně drželo, aby ji její nejbližší milovali, aby vždy měla domov a útočiště. Několikrát jsem se k ní sklonila a zlehka ji políbila na čelíčko. Spinkala jako andílek.

Tak jsem se stala tetou. Sice o trochu dřív, než bylo naplánováno, ale to vůbec nevadí. Mýma očima je malá „dokonalá“ už teď a už teď bezpečně vím, že v mém srdíčku má své místečko.

A tam nahoru posílám poděkování… za zdravou a krásnou neteřinku… Děkuji…

Napsal/a: Padmé