Chtěla bych na pustý ostrov. Být sama. Dělat si, co já chci a dělat to, kdy se mi chce. Žádný telefony: „Kde jsi tak dlouho?“ A žádné: “Mami, mami, mami…“
Je neděle večer a já jsem tak neuvěřitelně unavená… Nic moc jsem nedělala. 🙂
Jdu na toaletu, sedí tam manžel, to bude na dlouho, čekat nebudu… Volám k našim, jak dopadla výměna oken a okamžitě na mě mluví syn a strašně nutně něco potřebuje a já se musím do telefonu omlouvat, prosím Tě, promiň, zavolám později. To už se mi ježí vlasy…
Chci se osprchovat, ve sprše je manžel… Jdu si připravit věci na pondělí a chlapci poletují: „Mami, kde mám to modrý triko? Víš který? TO m o d r ý!“ Miláček zapomněl, že 99% jeho triček je modrých. A já doopravdy nevím, které modré tričko má na mysli. A pokračují: „Mami, mám vypraný ty nový džíny? Já v těch starejch nepudu!“ Vyprané jsou, ovšem jsou na topení, jestli uschnou, to ví jen ten nahoře… Načež mě dorazí manžel, když se mě ptá: „Zítra se stavím v Baumaxu, koupím si montérky, jak velké si mám koupit?“ Nechápavě na něj koukám… Tak opakuje: „Jakou velikost si mám vzít?“ On se mě ptá, jakou velikost má! To snad není možný! Chci jít k počítači a jen si sednu, stojí vedle mě klouček, smutné oči a prosí: „Mami, já jsem si chtěl chvíli zahrát.“
Do prkýnka dubovýho. Zvedám se a odcházím…
Pustila jsem si televizi a v tu ránu přišel manžel. Nejdřív šustí s večeří, otevírá a zavírá ledničku. Přejde sem a přejde tam, plácá u toho pantoflema o zem. Já to tak nesnáším, jak šmatlá… Sedne si vedle mě, samozřejmě si donesl jídlo z kuchyně do obýváku, stále mlčím, i když to nevidím ráda, jenže on chroupe cosi tvrdého a já neslyším, jak hlavní hrdina vyznává své princezně lásku, ale svého muže, jak se snaží si napchat pupík! A pak se zeptá: „Nedávaj tam něco normálního??“
Já svou rodinu za normálních okolností miluju, když se něco děje, rvu se za ně jako lvice, ale zrovna teď je fakt nesnáším… Chtěla bych na pustý ostrov.
Být sama. Alespoň dva dny. Prosím.
Napsal/a: Heloušek
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (26 vyjádření)
Zavo, máš pravdu – také úhel pohledu – když děti vyrostou… a že rostou rychle…
Pustý ostrov ovšem nesmí trvat moc dlouho… Děti dorůstají, starší se doma jen otočí pro čisté prádlo a trochu jídla a jsem poslední dobou ráda, že mi občas chce i něco sdělit. Pravda, je to vždy v tu chvíli, kdy si konečně sednu k televizi, k PC nebo ke knize, když už sotva vnímám, co říká. A v této poslední době jsem za to ráda. Synovi je teprve 13, ale už teď, když je na pár dní pryč, jsem z toho celá nesvá. Uvědomuju si, co přijde, začínám se připravovat na období „opuštění hnízda“. A doufám, že přijdou brzo vnoučata a děti mi dovolí se o ně starat.Těch 18 let věčného boje o pár klidných chvil zanechalo stopu.
Tuším, že stejně tak děvčata jako já, to nemyslíme doopravdy, jen sníme o chvíli odpočinku 🙂 Byl to jen takový povzdech … :-))))
Nemocnice do toho snění určitě nepatří a nezapadá…
i když do života bohužel ano..
Jenom pozor na takový přání, co kdyby se opravdu splnili. Já si před časem taky přála – dovolenou bez dětí, aspoň pár dní v klidu….. tak se mi to povedlo, šla jsem si na týdny lehnout do nemocnice na operaci žlučníku 😀
No a teď mi to „ulítlo“ a směju se sobě :-))
Jovanko, já to brala jako „pustý ostrov“ bez práce a bez lidí – jen na chvíli (odpočinout si).
Jovanko, teď jsi mě rozesmála – normálně se tu směju nahlas :-)))
Mobile Sliding Menu