Proč to vlastně dělám…..

Rubrika: Od srdce i od plic

65904_hospital_corridor_2Medicínu jsem chtěla studovat už od MŠ, kde jsem tak nějak z ničeho nic začala prohlašovat, „že budu paní doktorka“. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo – žádného lékaře v rodině nemáme, v nemocnici jsem jako dítě nikdy nebyla, žádný anděl v bílém plášti z televize ani z reálu mi neutkvěl v paměti jakožto můj dětský životní vzor, nešla jsem na to ani přes zdravotní sestřičku… Rodiče mi to nerozmlouvali (bodejť:-)) a tak jsem všude uváděla, že po gymnáziu se hlásím na medicínu… tak jsem také učinila, vzali mě (vůbec jsem nepřipouštěla možnost, že by se tak nestalo a nevím, co bych dělala, kdyby to opravdu nevyšlo) a já studovala a dostudovala.
Poněkud složitější to bylo s volbou oboru. Ten jsem nějak vyprofilovaný neměla, říkala jsem si, že se to vyvrbí během studií. Během studií se naprosto přesně vyvrbilo – co dělat určitě nechci…. v posledních ročnících mi bylo jasné, že zcela jednoznačně inklinuji k velkým klinickým oborům a týmové práci – už při přechodu z gymnázia na medicínu mi ze začátku hrozně chyběly humanitní vědy a bylo mi líto, že odteďka se budu hrabat už jen v medicíně (a co mé znalosti dějepisu, zeměpisu, jazyků, literatury ale i biologie, matematiky… – to mám jako všechno hodit za hlavu??!!)…. a ke konci studia jsem si analogicky nedokázala představit, že bych se měla po celý svůj další profesní život zabývat třeba jen okem (nic proti očařům, teď vím, že je to krásný obor)… čiliž mi vycházely interna, chirurgie, popř. možná gynekologie (ale to už je taky docela dost „lokální“:-))…
Co se týče interny, tak ta mě nebrala ale vůbec (to byl ten obor, o kterém jsem poměrně brzy věděla, že „tohle ne“)… a s mou první stáži na chirurgii jsem se konečně našla… Pravda – mužský obor, ale je to „akční medicína“, kde se krom léčení také operuje a v lékařské obci existuje skupina lidí, pro kterou je práce na operačním sále opravdu drogou.
Zjistila jsem, že k ní (bohužel? bohudík?) patřím. Je to droga, pro kterou jsou ochotni obětovat mnohonásobně více času než jsou povinni (pro představu – podle Zákoníku práce – snad to ještě platí – mohou mít zaměstnanci odpracováno 150 hod. přesčasů ročně, mj. lékaři jsou vyjímka – já jich měla jeden rok 1500… a ti „nejlínější“ z našeho kolektivu tak 900…), fyzické opotřebení, psychické vypětí, místo bílých plášťů po většinu času zpocené zakrvácené zelené uniformy zašpiněné všemi druhy dalších lidských sekretů, exkretů a exkrementů…. práci o pátcích, svátcích, probdělé služební noci strávené ve svižném tempu na sále, odděleních, ambulancích atd., po kterých se nastupuje normálně „do práce“, nevděk a taky někdy poděkování… ale proč to všechno… PROČ? Dodneška o tom tu a tam přemýšlím, co mě k tomu vede, proč se na to nevykašlu a nejdu dělat dealerku (kostýmek, lodičky, čistá práce, dost peněz – hmmmmm)…. proč jsem si vybrala, jak jsem si vybrala???
Nevím. Nevím, ale nejblíže k odpovědi jsem se dopracovala jednoho pracovního dopoledne na naší klinice ve výtahu sjíždějícím ze 4. patra do přízemí, kde jsem jela já, ještě jeden lékař a jeden motorkář…
Ta příhoda se začala odvíjet dlouho před onou památnou výtahovou jízdou – bylo to v době, kdy v naší pražské fakultní nemocnici nebylo samostatné lůžkové oddělení ARO (anesteziologie a resuscitace – čiliž péče o lidi, kterým selhaly základní životní funkce – hlavně dech, oběh krevní a vědomí) – přesněji řečeno stavěl se tehdy megalomanský „pavilon akutního příjmu“, kde se toto oddělení mělo otevřít.
„Ároví pacienti“ čiliž takto závažně nemocní lidé (v praxi to znamená lidé na dýchacím přístroji, monitorech všeho možného, s desítkami kanyl, katerů, dávkovačů, infuzí, pump atd.) leželi na JIPkách ostatních klinik a ponejvíce na naší – chirurgické, kde jsem tehdy (a nejen tehdy) pracovala i já.
Dalo by s říci, že na naší JIP měli „intenzivisté“ (takto si říkají lékaři ARO, kteří se specializují na práci s těmito pacienty) svůj hlavní stan a krom toho jsme tam samozřejmě měli jako chirurgové naše – chirurgické pacienty vyžadující intenzivní péči.
Mezi intenzivisty a chirurgy vládla lehká nevraživost, jejímž hlavním důvodem byla ovšem mužská ješitnost („děláte to blbě“…. „no jo, zase léčí chirurgové“… „co to do toho chudáka perete za nesmysly?!“… „intenzivistickou léčbou k intenzivnímu zblbnutí“ atp.) Toto šlo ovšem mimo mě – já jsem naopak jakožto „skoro úplný nováček“ přítomnost intenzivistů brala jako výhodu v tom, že se klidně zeptám, „co oni na to“, aniž bych to cítila jako potupu… a oni vždy ochotně prokonzultovali a poradili, takže mé osobní vztahy s nimi byly bez problémů a myslím, že mě měli daleko raději než naše samorostlé nevrlé docenty…
Takže jednoho dne ráno jsem přišla na JIP na vizitu a v boxu, kde jsem pracovala, ležel mj. nový „árový pacient“ – akutní překlad z hematologické JIP brzy ráno. Kluk asi 20 letý se základní diagnózou leukémie (to je jedno jaké), po několika cyklech chemotherapie, nyní v opravdu velice závažném stavu – v těžkém septickém šoku (lidově těžká otrava krve). U leukémií a jejich následné léčby hrozí jako jedna z nějvětších komplikací infekce, která je díky totálně zničenému imunitnímu systému těchto lidí může zabít, ačkoli zdravý člověk by to odstonal během několika dní… toto se stalo zde.
Kluk měl obrovskou zhnisanou hlízu na hrázi s celkovou septickou reakcí, nikdo neví, jak k ní přišel, možná z nějakého „beďarku“ (na hematologii ho přivezli rovnou z ulice, kde zkolaboval při venčení svého psa)… Bylo to tak vážné, že se jeden z intenzivistů rozhodl jej přestěhovat k nám – jednak aby to měli ároví lékaři blíže a nemuseli běhat na jinou (hematologickou) kliniku, jednak proto, že bylo jasné, že se ten hnis musí vypustit, což je chirurgická práce.
Zrovna tenhle intenzivista byl taky takový samorost mezi jinými – mladší střední věk, veliký bavič a řekla bych, že i trochu holkař:-), ale naprosto nejvzdělanější a nejšikovnější lékař ve svém oboru, kterého tam měli, ochoten pro své lékařské názory a obhajobu svých postupů cedit krev… neustále šprýmoval a házel kolem sebe trefné průpovídky… zkráka „B.“. Samozřejmě, že první, co po nás B. chtěl, bylo, abychom „to otevřeli“ a vyčistili… logické.
Jenže leukemik je postrach všech chirurgů, protože krom zničeného imunitního systému má také těžce narušený systém srážení krve, takže se stačí prakticky jen lehce dotknout sklapelem a tkáně začnou nezadržitelně krvácet a nejde to zastavit (krev se zkrátka nesráží a teče a teče…)… samozřejmě, že se před takovým zákrokem dělá určitá příprava ve snaze krevní srážlivost jakž takž normalizovat, ale i toto je nevyzpytatelné… párkrát jsem tuto situaci nad operačním stolem zažila a není větší bezmoc než koukat na to, jak se krev valí ze všeho, na co člověk sáhne a opravdu, opravdu to nejde zastavit…
Takže postoj našeho vedení k tomuto případu byl opravdu více než zdrženlivý… ten kluk na tom byl opravdu moc špatně, na ty litry infuzí a léků za statisíce, co do něj nepřetržitě tekly, už vůbec nereagoval, a bylo jasné, že pokud se chirurgicky nezasáhne, tak umře a to brzy… intenzivisté se hádali s naším vedením, že ho zabijeme, když něco neuděláme (vždyť je mu proboha dvacet let!!!…), naše vedení argumentovalo tím, ať si oni nad ten operační stůl stoupnou a to krvácení staví…. opravdu blbá situace, ale je nutno respektovat hlasy zkušených.
Ovšem potom jsem nastoupila JÁ:-)))). Nebudu se chlubit cizím peřím, přišla jsem k tomu v podstatě jako slepý k houslím.
Jednoho rána, jsem dělala na JIPce vizitu a šla jsem zrovna kolem tohohle kluka, u kterého stál B. a povídá: „Hele, Kačko, pojď se na něco kouknout…“ šla jsem a viděla, jak se hráz napíná a v jednom místě chabá kůže už povoluje pod kolekcí hnisu, který už snad čůrkem vytéká… takže jsem poprosila o nástroj a prostě rozšířila ten otvor…. vyhrnulo se něco neuvěřitelného co do kvality, ale hlavně do kvantity – vůbec jsem si neuměla představit, kde se to tam vzalo… takže jsem dokončila ošetření, převlíkl se pacient, postel, vytřela se podlaha a bylo to (jo – ještě jsem se musela převlíknout já:-)).
Už ten den odpoledne nastalo výrazné zlepšení – bylo to jako zázrak… všimnul si toho i náš pandocentvedoucí JIP a B. mu nezapomněl svým typickým způsobem referovat, jak „doktorka Kačenka to odoperovala…“ samozřejmě jsem hned uváděla věci na pravou míru, jakože to vlastně samo… ale nebylo to nic platné, byla jsem za hrdinku, protože, „to, co by asi nezvládli páni docenti, to udělala jedna absolventka, cha cha cha, že jo…. to jsme to ale hezky zvládli, že jo, chlapi, ha ha ha… no vidíte, jak to jde a to bylo štráchů he he…“
Převazy a ošetřování trvalo ještě mnoho dní, hráz se prakticky rozpadla a muselo se čekat, až se celý defekt vyčistí… ale pacient okamžitě zareagoval na veškerou podávanou léčbu, asi tak za týden „ho sundali z ventilátoru“ a za další týden byl už tak fit, že jsme jej stěhovali na naše standardní oddělení k doléčení ve spolupráci s plastickými chirurgy… Zamávali jsme mu a…. šli po své práci.
…Na JIPu je jeden velký nedostatek, nedostatek takříkajíc „kontroly finálního výsledku“. Lidé se odsud odstěhují na normální oddělení, zmizí nám z dohledu a úplně zdravé opouštějící nemocnici je vlastně v naproté většině nevidíme… a málodky přijdou poděkovat i na JIP, kde je vlastně vytáhli z nejhoršího…
…a potom jsem jedno pracovní dopoledne sjížděla výtahem ze 4. patra (máme tam lékařské pokoje) na ambulanci do přízemí. Na poslední chvíli se do výtahu přiřítil B. („Čau Kačko:-)…“ „Ahoj, no to je ale pracovní nasazení, nepřeraz se:-)“) a dále jsme mlčky sjeli jedno patro dolů. Ve třetím patře výtah zastavil a přistoupil statný mladý muž v černém koženém ocvočkovaném obleku, s vyholenou hlavou (jen cvičené oko pozná, že to není záměr, ale důsledek chemotherapie), s igelitkou v podpaží. Zamumlal „…brýden“ (asi tak jako zdravíme „úplně neznámé lidi ve výtahu“:-)) a otočil se zády k nám. Stejným způsobme jsme mu odpověděli na pozdrav a potom jsme – já a B. jako jeden muž – ho sjeli pohledem odshora dolů a ve stejnou chvíli se koukli na sebe s výrazem, který člověk má chviličku předtím, než se usměje „úsměvem zadostiučinění“ (k tomu nám stačila akorát ta jízda do přízemí)… „…nashle“ otočil se mladík přes rameno, když se dveře výtahu otevřely, a lehce klátivou chůzí, jakou chodí sportovci-svalovci, se šinul dlouhou chodbou k východu…. „nashledanou, nashledanou, sbohem…“ odpověděli jsme jeden přes druhého na půl pusy a stáli jsme tam a mlčeli koukali, jak odchází a ani nás, parchant, nepoznal:-))))…. a potom jsme se na sebe ještě jednou podívali pohledem typu “ yeah, good job:-)))))“…. a tehdy jsem měla pocit, že jsem právě dostala odpověď na otázku „proč to dělám“…..
….“tak pozdějc na JIPu“ dal mi herdu do zad B. a rozešli jsme se každý po své práci…

Napsal/a: Káča

Toto taky stojí za přečtení!

[Soutěž] Jak se stát pirátem

Druhý díl vtipné dětské série Škyťák Šelmovská Štika III. od anglické spisovatelky Cressidy Cowell vychází jako audiokniha Jak se

Čtu dál →

Recenze: 100 nejznámějších pohádek pro unavené rodiče podruhé

Před časem jsem dětem (i sobě) pořídila knížku 100 nejznámějších pohádek pro unavené rodiče od nakladatelství XYZ, ilustrovanou Karlem

Čtu dál →

Jak každodenně zabíjíme důvěru svých dětí?

Neděláme to schválně, ale dopouštíme se toho snad každý den. Jsou to jen zdánlivé malichernosti, ale důsledky jsou mnohem

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)

  • Anonymní

    Může se zeptat na Váš názor co se týče léčby akutní leukémie? Chtěla bych spíše zkušenosti z praxe. Na http://cs.medixa.org/nemoci/leukemie se píše o chemoterapii a transplantaci kostní dřeně, nicméně riziko relapsu je vysoké. Díky

  • No – abych řekla pravdu, tak s těma službama nevíma dost se toho děsím…protože opravdu žádnou babičku po ruce nemáme…jen se modlím, aby to vyšlo tak, že otec bude pracovat v Praze (momentálně pracuje doma, ale shání si něco i třeba mimo Prahu nebo v SRN a pracovních míst s jeho finančními požadavky zrovna moc není) a tím pádem bude s prckem doma v dobu mých služeb přes noc a víkendy…jinak fakt nevím, do té „chůvy“ se mi teda moc nechce (musel by tam i přespávat)…ještě je rok a půl čas a fakt se to musí udělat podle aktuální situace…v nejhorším případě bych musela nastoupit jinam, kde je lepší pracovní doba bez služeb (třeba poliklinika nebo nějaká firma) a to se mi teda vůbec nechce….s tím „zakrněním“ je to taky pravda, ale člověk se do „novinek v oboru“ dostane nejlépe systémem „bal jsi hozen do vody, tak plav:-)“, takže toho se nebojím, mám obavy spíše o práci na sále – tam jsou „dřevěné ruce“ znát už tak po 14 denní dovolené…no tak snad to nějak zvládnu, nejsem přece sama, kdo tohle musel řešit…dám potom vědět:-)…

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Kicul, nedá mi to, ale odpovím.
    Moje sestra je taky lékařka, anestezioložka – a taky velice „zapálená“. Pracuje ve dvou nemocnicích, mívá služby, jezdí s rychlou.
    A má dvě děti. Pravda, je mezi nimi trochu větší rozdíl, právě proto, aby sestra až tak moc nevypadla z oboru. Na první rodičovské se ve 2,5 letech neteřinky vystřídali s manželem. Na druhé RD dělala ségra atestaci.
    Ale musím uznat, že nebýt babiček a dědečků (ségra má štěstí, všichni bydlí v místě…), šlo by to podstatně hůř…
    A pak známe jeden doktorský pár tady u nás… Tam zas nastoupila chůva…
    Káčo, držím palce, ať to taky skloubíš k všeobecné spokojenosti…

  • Kačko, pěkný :-)) Při čtení tvých řádků mě ovšem napadlo, jestli a kdy se budeš do zaměstnání vracet. Asi jo, když popisuješ, že to je tvůj koníček. Nehrozí, že když budeš tři roky na mateřský, že trochu zakrníš v oboru a nebudeš až tak intenzivně vnímat všechny novinky, co se tvého oboru týkají? A pak při popisování všech těch probdělých nočních a denních služeb, dáse to skloubit s rodinou? Možná můj dotaz bude znít natvrdle, to teda v každým případě nechci:-))) Mě se líbí, že máš takový zanícení pro svoji práci a je to dobře. Ale nějak si to osobně nedovedu představit. díky za odpověď.

  • Kasparek

    ahoj Kačko,moc hezký,jen jeden nedostatek by tu byl jsi v Praze a já v Teplicích škoda takovýto lékař by se tu určitě moc moc hodil.papapa

  • jojo Kacenko, jako obvykle moc hezky clanek 🙂 vzdycky se moc tesim, kdyz vidim nejaky novy clanek od tebe

  • Pomněnka

    Káčo, tak jsem včera neměla energii si to POŘÁDNĚ přečíst, tak jsem si to nechala na dnešek – a dobře jsem udělala.
    Já byla taky rozhodnutá snad od školky, že chci jít na medinu, dokonce i ta chirurgie mě zajímala, jenomže jak jsem končila gympl, už nějakou dobu jsem byla se svým tehdy ještě přítelem, věděla jsem, že bych chtěla dítě, děti, takže jsem to nějak nechala být. Na příjmačky jsem šla, byla jsem asi 5. pod čarou (na další škole asi 12. …), ale neodvolávala jsem se, i když by to možná smysl mělo. Medicína je „otročina“, nejdřív léta studií, pak atestace, povinná praxe atd., od nevidím do nevidím, takže jsem to prostě nechala být.

    Teď mám úžasného manžela, zdravého syna a jsem moc, moc šťastná.

  • K té lokalizaci – mě to přijde jasné, že hráz (jakožto část těla) mají i chlapi – jenomže u nich se nedá nastřihnout:-)))))….ale možná to pro někoho opravdu tak jasné nebylo takže s omlouvám – ano, hráz mají i chlapi a na stejném místě jako ženy:-)…

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Káčo, vidíš, a já na gymplu jenom věděla, že nechci jít na medinu… Táta doktor, mamka zdravotní sestra, brácha doktor, ségra medička…
    Když brácha studoval, ségra byla ještě poměrně malá, takže to tak nezažila, co to obnáší studovat medicínu. Když studovala ségra, já byla právě na gymplu a viděla jsem ségru, jak se nervovala před zkouškama a tak… a taky mám nezapomenutelnou vzpomínku na studijní materiál – kosti – rozložené kolem ségřiné postele (měly jsme společný pokoj…) Prostě jsem měla jasno, co studovat rozhodně nebudu…
    „Teoretické“ studium bych snad zvládla, ale pitvu…
    No a k Tvému příběhu – prostě štěstí přeje připraveným – byla jsi ve správnou dobu na správném místě! ;o)
    (A o lokalizaci toho hnisavého ložiska taky marně přemýšlím…)

  • Další krásný článeček,mně se ty tvoje příběhy tak hezky čtou…ale asi budu za blba,ale kde to měl ten hnis? Jestli je to hráz prostě jako pod přirozením,no jako dělají u porodu nástřih hráze,tak na tom samém místě u kluka.Ježiš,to se blbě vysvětluje..Každopádně chudák kluk,ještě že si příroda „malinko“ poradila a „paní doktorka Kačenka“ dokončila :)))

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist