Příběhy z ušáku – Kocourkov, aneb jak se proběhnout

Díl první – radost

Chci udělat dcérence radost, máme nový byt, tak se musí koupit aspoň něco nového. Má holčička touží po nové postýlce – futonu, hned raději pro dvě osůbky, přece jenom více místa. Pokoj má velký, vlastně největší z celého bytu skoro 30m2, tak proč ne.

Co já strávila času na netu při hledání vytoužené postýlky. Prošla všechny obchody ve městě a nikde nic. Prý objednáme a do 1-3 měsíců jí máte! A na čem asi bude spát ta moje holka? Palandy dostal brácha pro děti, tak snad na podlaze? Nový koberec sice má krásně brčálově zelený, při chůzi příjemný, ale lehnout si na podlahu a spát, tak to dlouho asi nevydrží. Přece jenom, musím se přiznat, je rozmazlená. Na tábory nejezdila, pronajímala jsem nám chatičku pokaždé jinde, ať poznají moji nejmilejší, co nejvíce z naší krásné domoviny. Tam byla vždy !!!! postel.
Já, hodna oslovení – maminka v akci, hledala, pátrala, až našla. Ne, že by přímo, ale po určitých úpravách ji mám. No nějaké „náhradní“ díly sice mám, tedy čela, ale je. Jak malovaná. Višňová barvička. Matrace dokonce na skladě! Ta široká. Sklízim pochvaly. Jsem hrdá. Krásná postýlka. Píše se září 2008.

Díl druhý – starost

Je leden, naše překrásná postýlka, teda matrace, má něco navíc. Máme 2 jámy, jedna od zadečku, druhá menší, tož hlavička. Má dcerka nemá dutou hlavinku, ne ne, jamka je dost hluboká! Co naplat, jdeme reklamovat. Ach jo.

Díl třetí – tomu nikdo neuvěří, Kocourkov

Konečně je vysněný kus postýlky reklamován. Píše se 14. 2. 2009. Já tam nebyla, má Špagetka šla sama. Radost byla veliká, neb ani patřičný kus nemusel být odnesen! Vždyť už za pár dní odlítal do Indie. Pak by nastala starost, jak dostat tu naší matraci zpět k dcérence do postýlky. Paní v obchůdku vše zapsala, vystavila doklad, a lidičky, přijde Vám domu technik a posoudí Vaší matračku. Co víc si přát. Tož čekáme. Ze zákona musí být vše vyřízeno do 30 dnů. Za měsíc volám, tak kdypak se přijde podívat ten technik? Důlky jsou větší a hlubší, neb dcérenka spinká každý den ve svoji postýlce. Ale paní, jen jí nechte. Já to budu urgovat a pak se ozvu, praví paní. Tak tedy dobrá, jsme Čekanky. Já už ale nějak ztrácím trpělivost, dcerka naříká na záda. Volám, něco nového? Ještě nepřišel! Odpověď – hned se spojím, vydržte. Zavolám Vám zpět. To už máme konec března a nic. Tož se proběhnu, jedním vrzem postýlka, pošta, nákup. Dotyčná tam nebyla, šla do banky. Tak tedy pošta, postýlka, nákup. Ani toto, tož pošta, nákup, postýlka. Kdepak, ani tak, hrajeme si na honěnou. Já ale nelením, usedám a čekám. Mám novou Tinu, zabavím se. Bohužel, už i tu jsem přečetla, začínám komunikovat s místním osazenstvem. Maji 3 židličky a já hačám na jedné, dvě volné. Přišla rodinka, chtěla koupit pokojíček. Nezvedám se, nožky bolí a pomalu dostávám zlost. Po 90 minutách přišla patřičná osůbka. Cha, myslela si, že já tam už nebudu!! To tak, byla jsem tam a patřičně nasířená. Přichází omluva, promiňte, byla jsem v bance. Spolknu to. Čekám, co se bude dít. Zkouší se dovolat dodavateli. Nic, nezvedá telefon, asi ví proč. Co mohu, zase dostávám odpověď, já vám hned zavolám. Celkem jsem provolala asi 12 telefonů, 3 návštěvy a nic. Taťka přilítá z Indie, máme květen a co nevidí! V postýlce stále matračka s důlkama, tu se naštve a jde tam. Já vím, jak dopadne. Přece jako já. Zavolám, hned se ozvu. Nic, pochopitelně nic. Bohužel, dcérence praskl šev na botce samochodce, která byla koupena v září 2008. Jdu reklamovat a hned se stavím u „dobré víly“, co s postýlkou? Mé udivení nebere konce, místo postarší, baculatější, tu sedí mladičká, hubeňoučká děva. A jéje, to zase bude. Bylo ale údivu od děvy? Cože? Reklamace od února? To nemyslíte vážně! Myslím, děvčico, myslím. Hned zvedá telefony, nic. Kouká do počítače, je to tam. Jako obvykle, známá věta. Já se vám ozvu. Tak dobrá, ozvěte. Já zatím vyreklamuji botky. Botky přijaty. Zavolejte si v pátek řekneme vám, co a jak.
Bylo úterý. Postýlka se ozvala, paní, a kde máte tu matraci? No doma přece. Jak to doma, to přece nejde?! Ale jde, cituji paní baculatou, přijde vás navštívit technik. Nesmysl, není z Teplic. Soptím, co teď? Hubeňourek je ale hodný, počkejte něco vymyslím. Vymyslela, půjčíme vám novou matraci, nepoškodit obal, nevybalit, prostě spát jak miminko na igelitu. Pořád lepší než na zemi. Tu poškozenou odvezou na vlastní náklady, jen musím sundat návlek, neb se ho nesmí dotknout, kvůli nákaze „prasečí chřipky“. Dát do igelitu a šupky hupky reklamace. Jaká to slast. Mám vyhráno. Jede.

Dějství čtvrté – Cha cha

Bylo by to krásné, ale není to tak. Při sundavání potahu byl rozepnut zip, který ovšem nebyl nijak zakončen, neb konec trčel v matraci o rovných 15 čísel a jezdec, mašinka, koník, či jak se ten kus jmenuje, vyjel neznámo kam. Tedy ležel na mém brčálovým koberci! Nejsem blbec, mám taky nový matrace se sundavacím pratelným potahem, ale je tam zarážka, která nedovolí jezdci vypadnout! Teď peru polovinu potahu, tož celý se do pračky nevejde. Pak vyperu druhou a zítra lidičky, doopravdy zítra, odnesu i tento kus na reklamaci a vše ve čtvrtek společně poputuje k výrobci! Jo a botičky? Ty nemám, nejdou opravit. Musím si koupit něco jiného.

Dějství páté – a jak to bylo?

Celkem jednoduše, baculka nikdy reklamaci neposlala. Kdyby nedostala padáka, a já vím už asi proč, tak bych mohla mít dcérenku u protinožců, jak se propadala. Není vždy 30 dnů stejně dlouhejch. Mohla jsem sice trvat na penězích, ze zákona na ně mám nárok, ale já toho nevyužila. Tak budu čekat. Vždyť Hubeňourek vlastně ani nemohl nic jiného dělat. Reklamace běží znova. Jediné, co se mohlo, bylo potrestání baculky. A ta už tam není.
Co dodat – budu čekat jak vše dopadne.
papapa

Napsal/a: Kasparek