Pravda vs. lež

Pravda nebo lež , je to těžké dilema.

Moc mě mrzí, co tě a tvou maminku potkalo, každopádně přeji ještě mnoho krásných společně prožitých chvil.

Zdravotní potíže se nevyhýbají ani členů naší rodiny. A jak je to s pravdou nebo lží, předkládám několik příkladů.
Moje maminka když jí bylo 42, já tehdy měla před maturitou, tak jí potkalo náhlé selhání srdce. Stalo se jí to v práci a já tehdy byla ve škole a vše jsem se dozvěděla, až když jsem přišla domů a sdělil mi to táta. Tehdy byla v místní nemocnici a měli jsme tam jít hned odpoledne se podívat, jak to s ní vypadá a co se vlastně stalo. Věděla jsem jen, že se v práci zhroutila a při pádu si ještě rozrazila hlavu o stroj. Když jsme dorazili do nemocnice a sháněli se po ní, tak nám nikdo nebyl schopný říci kde se nachází, to nás oba psychicky srazilo na kolena v tu chvíli tě napadne to nejhorší. Pak jsme se dozvěděli, že už zde není a že ji akutně museli poslat vrtulníkem do Prahy, protože jí srdce selhalo znovu a zde na to nejsou vybavení. Můj táta byl mimo, takže cesta do Prahy autem nepřipadala v úvahu. Takže tam zavolal a sdělili nám, že mamince selhali obě chlopně a že je nutné jí voperovat kardiostimulátor. Prozatím, že je stabilizovaná a s největší pravděpodobností bude v pořádku. Táta odjel na chalupu, potřeboval se uklidnit, já odjet nedokázala, chtěla jsem být u telefonu a tak jsem zůstala doma. Nikdy na to nezapomenu, když odjel, dívala jsem se z okna a zrovna šla maminka s holčičkou a držely se za ruce a já myslela na to, že mě už se to možná nikdy nepoštěstí. Totálně jsem se zhroutila, ležela jsem na chodbě na zemi a brečela, po třech hodinách mě z toho vysvobodil můj současný manžel, který se dozvěděl, co se stalo a přijel za mnou. Za tři dny jsme jeli do Prahy. Vidím to jako dnes, jak maminka sedí na posteli prošpikovaná všemožnými hadičkami , okolo spousta pípajících přístrojů a ona přesto usměvavá a šťastná , že nás vidí. O pár dní ji voperovali kardiostimulátor a poslali ji zpět domů do místní nemocnice. Chodila jsem za ní každý den. Jak jsem říkala měla jsem těsně před maturitou a zkloubit tenhle stres s učením byl nadlidský úkol. Aby toho nebylo málo jeden den mi máma zavolala, ať dnes nechodím, ať se učím, že ví, že toho mám hodně a ať příjdu druhý den. To odpoledne zazvonil telefon, že mamince selhalo srdce znovu a že je znovu v Praze. Zjistili totiž, že chlopně jsou natolik poškozené, že to samotný kardiostimulátor neutáhne. Musela tehdy podstoupit výměnu chlopní za umělé. Děkuji za pokrok v medicíně, nedokážu si představit, že by se to nedalo řešit. Když jsme jí tehdy navštívili v Praze znovu, málem jsem omdlela, maminka byla neskutečně bledá, v obličeji se odráželo to jak byla psychicky na dně, byla pod léky, takže ani nemohla komunikovat. Bylo mi hrozně, že nemůžu nic dělat. Nicméně přes tohle všechno je to už 13 let. Maminka je tu díky bohu s námi. Dlouhou dobu trvalo, než se rodina a hlavně maminka dala psychicky dohromady. Pamatuji si jak mi říkala, jak v noci poslouchá a hlídá kardiostimulátor, jestli funguje a poslouchá jeho pravidelné cvakání. Byla na tom i přes to, že se to vyřešilo hodně špatně, ale mluvila s námi o tom. Všichni jsme ji pomáhali jak to šlo. Dnes je v pohodě a já šťastná, že je tu se mnou.
Můj táta je ale pravý opak, všichni víme, že má zdravotní problémy, z větší části díky své práci. Vím, že bere léky na srdce, ale z jakého důvodu, to z něj nedokážeme nikdo vytáhnout. Neustále trpí nějakými záněty, bolestmi zad, kloubů, ale nikomu není schopen se svěřit, omlouvá to tím, že to nic není a tím nebude nikoho zatěžovat. Naštěstí šel raději do předčasného důchodu. Sice je vidět, že psychicky je na tom lépe, ale i tak nikomu nic o svém problému neřekne. Nevím proč to dělá, člověk by mu rád pomohl, alespoň tím, aby se o to podělil, ale je to prozatím marné. Moc mě to trápí, takže v tomto případě bych od něj raději ocenila pravdu, aby to nedopadlo jako s mou maminkou. Pořád nic nic a pak rána. Mamince to tehdy zavili v uvozovkách obyčejný virus angíny, kterou přechodila a neléčila. Ten samý virus jí napadl a zdecimoval chlopně.
Má tchýně měla do nedávna dost laxní přístup k opatrování svého zdraví. V mládí prodělala dost těžkou operaci zad, vypadalo to, že nebude chodit. Nicméně vše se urovnalo. Od té doby tvrdí, že nic horšího ji nemůže potkat. Naštěstí, kdykoli má nějaký zdravotní problém , tak se při našem potlachu svěří a nechá se mnou udolat, aby si došla na kontrolu.Takže v říkání pravdy bude doufám pokračovat.
Posledním adeptem na pravdu je tchán. Vitální člověk, který co ho znám tvrdí jedinou muziku „nic mě neporazí“. Nepamatuji si, že by byl s něčím nemocný nebo si stěžoval, jen občas ho trápí nějaká alergie , u které nikdo není schopen identifikovat z čeho pochází. Od rána do večera se láduje česnekem proti cholesterolu, vyplachuje hrdlo olivovým olejem a konzumuje neuvěřitelné množství chili, jako prevenci proti nádorovým onemocněním, jak tvrdí on. Když tohle léto si našel na těle klíště a když jsme se ho jali vytáhnout, tak jsme zjistili, že pošlo, sotva se zakouslo. Dělali jsme si tehdy legraci, že i to klíště jeho česnekovo, olivovo, chiliovou terapii, ani takový prevít nepřežil, tak ho neskolí už nic. Opak byl pravdou na podzim minulého roku úplnou náhodou při preventivní prohlídce kvůli řidičáku, při odběru krve zjistili vyšší počet bílých krvinek. Výsledkem toho všeho bylo zjištění, že má rakovinu prostaty. Nikomu nic neřekl ani své ženě. Užíral se tím, my jen viděli, že ho něco trápí , ale nic neřekl. Když tchýně zjistila, že podezřele často odjíždí k lékaři, tak na něj uhodila a stejně nic neřekl. Až pak náhodou při úklidu našla jeho dokumentaci. Když to zjistila promluvila si s ním a on jí prosil, ať to nikomu neříká, že nechce, aby to nikdo z rodiny věděl. Taky se mu to málem podařilo, ale jednou, když jsme seděli s tchýní u skleničky, tak to z ní vypadlo. Oba nás to s manželem úplně porazilo. Naštěstí při vyšetřeních se během té doby zjistilo, že to je sice nádor, ale ohraničený, prozatím bez dalších metastáz. Nabízeli mu chemoterapii, ale na radu jiného lékaře upřednostnil odoperování. Bylo mu řečeno, že chemoterapie by sice zabrala, ale je tu vyšší procento, že by se to vrátilo. Tchán je krátce po operaci. Díky tomu, že nám to nakonec všem svěřil, mohli jsme mu být velkou oporou a jsme jí i dodnes. Doufáme, že už se to nevrátí a bude zdravý.
Kdybych tohle co vím dnes věděla před lety, tak bych i svou situaci řešila jinak. O tom co k mým zdravotním problémům vedlo se rozepisovat nebudu, ve zkratce šlo o to, že jsem měla zdárný náběh na nádorové bujení v oblasti děložního čípku. Jeden čas byly testy tak neuspokojivé, že mi tehdy lékař řekl, že pokud se to do pár měsíců nezlepší dojde k jeho preventivnímu odoperování. Bylo mi tehdy sotva 20. Byla jsem z toho hotová, nikomu jsem se s tím nesvěřila. Když jsem byla na operativním odstranění bulky, která se mi tam utvořila, zakryla jsem to a nikdo to nevěděl. Nežila jsem již doma. Ani manžel netušil ve skutečnosti proč tam jsem neřekla jsem mu pravdu. Naštěstí pro mě to vše dopadlo dobře. Po půl roce byly testy v pořádku i můj lékař se divil, že to takhle dopadlo. Nicméně každý půlrok chodím na testy a neustále to hlídám.Určitě by mi tehdy víc pomohlo, kdybych se svěřila.
Omlouvám se, že jsem se nakonec tak rozepsala, ale co na srdci to na jazyku.
Já díky těmto zkušenostem upřednostňuji naprostou upřímnost, i když jak jsem četla ve tvém případě je to mnohem složitější a tak věřím, že i ta tvá cesta je správná. Hodně štěstí do budoucna…

Milá Padmé, vím, čím si procházíš a je mi to moc líto…a jsem v šoku, že ve zdravotnictví se (co se týká přístupu k pacientovi)za 17 let vůbec nic nezměnilo. Něco podobného jsem zažila v té době s tátou, kdy mu sanitář na chodbě řekl „jo to jste vy, s tím zhoubným nádorem na mozku“…
Každý člověk je jiný, ale táta po té zprávě přestal s nemocí bojovat.
Po téhle zkušenosti bych na Tvém místě úplnou pravdu mamince neříkala…protože on opravdu nikdo nevidí do budoucnosti. Je jasné, že prognoza není růžová, ale nech jí tu naději, ať má proč bojovat.
Já jsem racionální člověk milující fakta a čísla…ale v tomhle případě bych neváhala obrátit se na nějakého léčitele…Protože zázraky se opravdu dějí.
Moc držím celé vaší rodině palce…a nevzdávejte to!