Pravda versus lež. Řeším už několik týdnů toto dilema. Myslela jsem si, že mi pomůže čas a nějak se tím vším prokoušu. Zatím jsem se nehnula z místa a ani zmíněnou nutnou volbu jsem nevyřešila…
Moje maminka vyhledala lékaře v okamžiku, kdy začala mít zdravotní potíže. Nebudu podrobně popisovat, co všechno absolvovala, vezmu to jen skokem – posílali ji „od čerta k ďáblu“ a všude se dozvídala, že je vše v pořádku.
Až když jsme se do toho vložili my všichni (rodina), začalo se hledat nanovo. Nervozita sílila a strach už byl hmatatelný. Cítila jsem v kostech, že je malér na cestě. To člověk prostě pozná… A v té neblahé předtuše jsme se s mamkou domluvily, že lékařské zprávy a diagnózy budou přístupné pouze jí a mně.
Takže když jsem za ní jela do nemocnice, abych se dozvěděla, jak dopadla diagnostická laparoskopie, byla jsem už tak vyděšená a strachy zkroucená, že jsem kolem sebe nic moc nevnímala. Doktor mě odchytil hned na chodbě a aniž by zvolil měkký tón nebo nějakou úvodní omáčku, zcela surově na mě vybalil: Má rakovinu… A přišla pozdě…
Propadla jsem se do temnoty. Otevřela jsem pusu, ale nevydala jsem ani hlásku. Nešlo to. Nemohla jsem promluvit. Mlčky jsem se na něj dívala a on na mě. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem ze sebe vypravila: „Už to ví?“ Odpověděl mi: „Ano. Nemůžeme přece předat pacienta na onkologii, aniž by věděl, že má nádorové onemocnění.“
Na tohle vás nikdo nepřipraví. Nikdo vám neřekne, jak se v takovouhle chvíli zachovat.
Měla jsem chuť na něj řvát, že lítáme po doktorech a po špitálech už několik měsíců… a že nebyli schopni přijít na to, co se děje a teď mi s ledovým klidem řekne, že je pozdě. A kdy a kam jsme teda měli jít??? Na to už mi asi neodpoví nikdo…
Několik následujících dní zcela úmyslně přeskočím, kdo tím neprošel, neumí si to představit, a ten, kdo tím prošel, mi porozumí.
Primář na onkologii je vlídný a zkušený, je to praktik a nechybí mu lidství, zaplať Pán Bůh za něj a jemu podobné doktory. Všechno mi vysvětlil, ukázal, nakreslil… a přesto, že se říká, že naděje umírá poslední, já už tu naději nemám. Není cesty. Bohužel.
A teď to vím jen já. Moje maminka a všichni členové celé naší rodiny vědí, že má nádorové onemocnění, nicméně to všichni berou tak, že medicína už je dnes velmi vyspělá a naše mamka je bojovnice a že to prostě zvládnem…
A já vím, že tentokrát to nezvládnem. Bohužel ne. Vím, jak velký je rozsah onemocnění. Vím, kde všude jsou metastázy… Mám to říct? Mám to někomu říct? A komu to mám říct?
A jak? To je moje dilema. Pravda a lež. Má se říkat pravda za všech okolností? Nebo se může někdy lhát? A je to vůbec lhaní, když se mlčí?
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (53 vyjádření)
Děkuju Vám všem: Džejn, Jana, Kasparek, Matušenka 🙂
že jste napsaly, jsem úplně překvapená, kolik lidí se s tím potkalo nebo se s tím potýká. Pročítám si vaše postoje, názory a zkušenosti a ohromně mi to pomáhá, sama si to potom rovnám v hlavě a už se necítím tak hrozně bídně. Takže díky moc.
Je to 2 roky co zemřela tchýně.Rakovina plic a metastáze byli až v mozku.Tchán to nikomu neřek.Jelikož u nás v rodině byla rakovina věděla jsem co to obnáší.Můj manžel její syn a druhý její syn nic netušili.Doma jsem se snažila opatrně manželovi naznačit že je to špatný,ale jeho bratr netušil a nedovedeš si představit ten šok když umřela.Manžel dlouho doma nadával že mu to mohl táta aspoň naznačit a hlavně bratrovi.Takže rozhodnutí je na tobě ,ale měla by jsi to říct alespoň něco.Mamince ,ale ne už takle je to pro ní těžký
ahojky,vím co prožíváš i já měla tuto diagnozu vyhrála jsem tedy zatim 8 let a doufám,že ještě dalších roky budu mít bez problémů.vydrž a hlavně se chovejte jako by byla zdravá ona ta léčba už sama o sobě je dost náročná.tedy pro všechny.papapa
Zdravím Tě Padmé,
do této rubriky píši poprvé.Jsem zdravotní sestra, pracuji na onkologické gynekologii.15 let.Takže částečně odtuším, v jaké jsi situaci.Je to pro Tebe smutné a náročné období. Podle odpozorovaných zkušeností vím, že vnější projevy nemocného človíčka většinou nekorespondují
s jeho vnitřním smýšlením. Nemám na mysli reakce vyplývající z aktuální, akutní situace. Jejich pocity se vyvýjí. Takže po určité době stejně dojdou k vnitřnímu
„vědění“….prostě to ví. Ale z mnoha důvodů to nemusí ventilovat, zveřejnovat.Ale vím, že se jim hodně ulevilo, když to vypustili.Pro ně je to nejtěžsí kámen.Reakce jsou různé.Popření,vzdor,agrese,lítost…přesto se jim uleví.
Neznám maminku, vaše vztahy, ikdybych znala, do člověka
nevidím.Jen pozoruji.Asi bych nahodila háček a zkusila šetrně toto téma otevřít.Sama vycítíš, zda čas nazrál.
Nejde totiž o tebe, jde o mámu.Pokud toto chápeme, tak zvládneme to velké emocio.I možný projev agresese v tu chvíli navenek obrácený proti nám, s námi vpodstatě nemá nic společného.Držte se, obě.Jedna druhé.Jana.
Milá Padmé,ani nevíš, jak je mi to,co píšeš, blízké,úplně jsi mi vehnala slzy do očí.Minulý rok jsme prožívali podobné období,dokonce s velmi podobným průběhěm,s tím rozdílem,že onemocněl manželův tatínek.Bohužel musím používat minulý čas,protože svůj boj už prohrál…
Já jsem byla ta vrba, v našem případě to byl manžel, který hroznou pravdu věděl celou a bez příkras (zvolili jsme metodu ne přímo lži,“jen“ ne zcela vyřčené pravdy,prostě tchán věděl to, co musel.I tak na tom byl psychicky velmi špatně,ale přece jen měl v závislosti na svém momentálním stavu chvíle optimismu,kdy věřil, že i když to dobré nebude, může být líp)
Zpočátku se manžel velmi trápil a určitě prožíval dilema velmi podobné tomu, co píšeš.Myslím, že to, že nakonec našel sílu a vypovídal se,mu moc pomohlo a i když to bylo strašné období,které jsme prožili,ještě více nás sblížilo.
Pokud se to tak dá nazvat, měla jsem v dané situaci jakýsi nadhled a byly okamžiky, kdy jiný úhel pohledu manželovi velmi pomohl.
Pro mně to byla doba těžká a stresující,vždyť jsem věděla víc, než celé jeho příbuzenstvo.
Vybavují se mi situace,kdy jsem se v rámci možností optimisticky bavila s tchánem,se kterým jsem měla hezký vztah a pak o samotě mi tekly slzy jako hrachy,abych se do příchodu manžela dala dohromady a „držela“jeho.
V žádném případě ti nechci radit,ale pokud můžeš, poděl se o své trápení a někým tobě blízkým-partnerem, kamarádkou,které věříš, vybreč se.Nebudeš na to sama a zároveň nezatížíš maminčiny nejbližší…
Moc ti držím palce,přeji hodně sil a užívej si každý den,který s maminkou prožiješ.
Padmé,
víš, problém je v tom, že správné řešení asi neexistuje. Že se rozhoduješ mezi říct-neříct, ale ani jedna z těch variant není lepší než ta druhá.
Já myslím, že jde o to, nějak se rozhodnout a hlavně si nic po tom nevyčítat. Cokoliv uděláš, uděláš pro svou mámu a to je, řekla bych, podstatné.
Těžké to bude v každém případě. Drž se!
Je to velmi smutný článek, bohužel i takové věci se v lidském žití stávají.
Já zažila obdobnou situaci před deseti lety s mou babičkou,o kterou jsem se v době její nemoci starala bylo to moc těžké ale nedokázala jsem jí to říct i když mi připadalo že o tom ví. Několik posledních měsíců strávila v hospicu kam jsme za ní pravidelně chodívali ke konci už nás ani nevnímala protože musela dostávat velké dávky tišících léků.
I když zemřela dilema zda jsem to měla či neměla říct přetrvávalo – vlastně dodnes si nejsem jistá zda bylo dobře že neřekla.
Přeji hodně sil
Padmé, je mi líto toho co prožíváš. Mám pocit z toho co píšeš, že bys mamce asi úplně všechno říkat neměla. Ale měla by vědět, že úplně dobré to není. Asi bych zvolila tak něco napůl. Chápu tvé pocity. My jsme byli před čtyřmi lety bohužel nebo bohudík o to, nějak se vyrovnat s tím, že maminka možná tady s námi dlouho nebude ochuzeni.Ale nevím, jestli se s tím, že mu možná někdo umírá, vyrovnat vůbec dá. Naše mamka zemřela v noci aniž bychom někdo tušili, že je nějak nemocná. Bylo jí 53 let. Nemuseli jsme proto řešit to, co teď ty. Ale zase mně je strašně líto, že jsem mamce nestačila říct, jak moc jí miluju a nějak jí vrátit tu lásku co mi dala. Že jsem se s ní ani nemohla rozloučit. Alespoň tu možnost ty máš.
Ale třeba se ještě bojovat dá. Třeba ještě nějaká šance je. Chci ti popřát, aby se to ještě povedlo. Takových ztracených případů už několik bylo. Neztrácejte naději. A určitě to někomu blízkému řekni. Je třeba si o tom s někým popovídat.
Padmé, jen ti moc moc přeji, ať maminka -a vy s ní – tu bitvu vyhrajete a ať víš přesně, KDY a CO máš říct – to bude to nejtěžší. Holka, myslím na tebe – držte se!
Děkuji Vám všem – za pochopení, za vyjádřenou podporu, za vaše názory a rady. Díky moc.
Žlababo, měla jsem na to úplně stejný názor jako ty a není to tak dlouho zpátky. Když se maminka dozvěděla, že má nádorové onemocnění (pravdou zůstává, že to bylo dosti nevhodným a nešetrným způsobem), úplně se zhroutila, přestala komunikovat, jen seděla, dívala se před sebe a mlčela. Žlababo, je to tak moc těžký a tak moc bolestivý, že to neumím popsat, těch probrečených dnů a nocí… postavila jsem ji na nohy a upřímně doznávám, že to byla největší dřina (psychická) v mém dosavadním životě.
Takže mám teď v sobě hodně silnou brzdu, abych jí řekla ten zbytek a vrhla ji tím zpátky.
A proč vlastně? K čemu? Může tu být 6 měsíců, může tu být rok a říkám si, že na „tohle“ je času dost, nejdřív ta bitva – začínáme 27.02. s chemoterapií a nikdo neví, co to udělá.
Netvrdím v žádném případě, že mám pravdu, to si opravdu netroufám, jen se snažím v dané situaci najít to nejméně bolestné řešení (platí to teď, pro tuto chvíli).
Myslím, že je to velmi diskutabilní téma,ale většinou jak nemoný tak okolí zjistí, že se něco děje. Nejlépe je přijmout to, probrat to a podpořit se všichni navzájem. Dělat, že problém neexistuje je jen „zašívání se“ před ním. Je potřeba to přijmout, ale zároveň neztrácet naději. Dějí se různé zázraky a naše medicína je dnes již velmi vyspělá. Je to velmi stresující, ale tím, že se o tom mluvit nebude, to nezmizí.
Já vím, je to velmi těžké a stejně tak je to i pro ty doktory velmi těžké. Jsou tací, kteří to dělají léta a jsou otrlí – představme si, že tak třetina jejich pacientů umírá – kdyby s každým cítili, dávno by byli na psychiartii anebo se zasebevraždili. Ne, že by nebyli citliví, ale styk s takovýmito záležitostmi donutí lidi, aby si postavili kolem sebe val, který je ochrání.
Padmé, mému tátovi před téměř 12 lety diagnostikovali nádor v tlustém střevě…dlouhodobě ho trápily potíže s průjmy, měl často krev ve stolici…ale návštěvu lékaře odkládal…šel, až když měl velké bolesti a nádor mu „ucpal“ střevo…šlo to moc rychle, jemu samotnému rovnou řekli, že musí na operaci, že mu vezmou kus střeva a možná že bude muset mít vývod…naštěstí se tomu nějak vyhnul…ale po té operaci musel chodit ještě na několik sérií chemoterapií….tenkrát o tom všem věděl, ale hodně ho to psychicky vyčerpávalo, slézaly mu vlasy, obočí…stále ležel v posteli, plakal bolestí, zvracel…a tak nějak se smiřoval s tím, že to nedopadne dobře…ale dostal se z toho..My jsme to všichni věděli a snažili se s ním být co nejvíc…ale tak nějak si říkám, že kdyby tehdy nevěděl úplnou pravdu, snášel by vše okolo nejspíš mnohem líp… přeju vám oběma hodně moc síly… (nejsem přihlášená )Šárka
Padmé,
je mi líto co Vás všechny, celou rodinu, potkalo. Protože to je jistě neštěstí pro všechny.
Přiznám se, že mne překvapilo, že snad všichni radíte raději o pravdě mlčet.
Podívala bych se na to očima tvojí mámy, jestli by to ona chtěla vědět. Ty ji znáš nejlépe a musíš vědět, jestli by chtěla znát pravdu.
Já sama, kdybych měla rakovinu a bylo by téměř jisté, že se ji nepodaří vyléčit, chtěla bych to vědět.
Chtěla bych mít čas udělat důležité věci a chtěla bych si rozhodnout sama, jak strávím dny, které mi zbývají. Já bych to chtěla vědět. Určitě.
Padmé, mrzí mě moc, co teď prožíváte… Moje maminka také bojovala s rakovinu, díky Bohu vítězně, byla ještě mladá, měla dobrou prognózu i diagnózu a my jsme byli tenkrát malí, takže měla i ohromnou sílu a odhodlání nás tu nenechat. My jsme jako děti samozřejmě netušili, jak moc je to vážné a do určité doby to bylo u nás naprosté tabu, nikdo slovo rakovina ani nevyslovil. Přesto si vzpomínám, jak to bylo tenkrát hrozné a myslím si, že nám tehdy naši mohli – samozřejmě úměrně věku – všechno vysvětlit, protože to bylo takové Tušíš + Nevíš = Bojíš se hrozně… Svoji maminku velmi obdivuju za její statečnost a všechno, co musela vystát, ale ona sama dnes tvrdí, že pokud by se jí to vrátilo, už by prý znova léčbu nepodstoupila, protože už ví, co by ji čekalo… S tvým dilematem ti asi moc nepomůžu, to je na vás nejbližších, kteří vaši maminku nejlépe znáte a taky na lékařích. Já osobně souhlasím s „babofkou“ (23.2.09, 17.08), myslím si, že taková ta zamlčovaná pravda působí na psychiku všech hůř… Přeju vám (jako Havel :-)) hodně PRAVDY a LÁSKY + ještě také VÍRY, VŮLE a SÍLY!
Piškotko, moc děkuju za pochopení, jsi hodná.
Anonymní: děkuju za Váš názor a příspěvek.
Mamince neříkat, ale svěřit se člověku, který je Ti blízký a kterému stoprocentně věříš.Já jsem si tuto situaci zažile na vlastní kůži u svého manžela.Zemřel před 4 roky na rakovinu plic, do poslední chvíle jsem se na něj usmívala a dodávala mu sílu a elán , i když jsem věděla, že je to beznadějné.Neberu to jako přetvářku, i když to stojí spoustu sil.Myslím si, že pro nemocného člověka je příjemnější se bavit s někým, kdo je pozitivně naladěn než se dívat na předem smutečně naladěné příbuzné.Přeji hodně sil odvahu, zvládneš to.
Padmé, těžko se to čte…. je mi to moc líto. Můj dávno bývalý přítel, se kterým jsem několik let žila, teď ztrácí maminku. Nejhorší je, že ona celý rok a půl hubla a to tak drasticky, že teď se její váha zastavila na 35kg!!! Z plných 75kg! Nemocnice přišla na řadu až teď. Je jasné, že se nabízí otázka PROČ TO NEŘEŠILA DŘÍV? Všichni to řešili, aspoň měli snahu, ona odmítla jakákoliv vyšetření. Dál zvracela veškerou potravu, dál se topila ve strašných bolestech. Před 2 týdny ji sanitka odvezla. Kupodivu skoro všechna vyšetření v pořádku, našel se útvar v oblasti dvanácterníku a těžký zánět žaludku + celiakie. To hlavní vyšetření – CT břišní dutiny – ODMÍTLA a podepsala revers. Chtěla domů. Teď je doma, celé dny leží, nevidí (kapačky v nemocnici jí nějak pozlobily glaukom, na který trpí odedávna – přesněji řečeno nevím, co se tam přesně stalo, že skoro nevidí). Je mi jí tak líto. Ale jak se člověk sám nechce léčit, pak není pomoci a trpí bohužel i blízcí, protože ač by strašně moc chtěli pomoci, nemohou nic dělat, jen přihlížet, jak už se ona ani nezvedne…
Tvé maminky je mi moc líto, ve vašem případě o to víc, že vy jste po doktorech lítali a oni na to nepřišli!!!
Karamela: to víš, že brečím, každou chvíli se mi spustí pročišťování kanálků, ale ten první náraz mám za sebou, takže je to o malý fousek lepší.
Víš, jak to je, člověk to prostě zvládnout musí, ono to jinak nejde. Prostě tím musíme projít….
A holky mi tu dělají radost, včetně tebe, včera jsi mě rozesmála na Tam-Tamu (chodítka – čekala jsem, kdy do toho vstoupíš, kdy se „objevíš“)když si přečtu tvoje/vaše komentáře, příspěvky od Petry, Babofky, Bramborky, Danasi – pohladíte mě tím na duši, jste taková moje „náplast“ 🙂 Děkuju.
Justyna: my jsme neměly štěstí na lékaře v naší nemocnici, chovali se tam dost bezohledně a ty první informace sdělovali dost nešťastným a nešetrným způsobem, takže maminka ví, že má v podbřišku nádorové onemocnění.
Další (podrobnější) informace a výsledky z magnetické rezonance už jsme pak dostávali (tedy já je byla vyzvednout, no spíš vyslechnout a domluvit se na dalším postupu) na onkologii.
A jak jsem zmínila, tam je pan primář velice příjemný, lidský a ohleduplný. Zaplať PánBůh.
Padmé, drž se. Tvojí situaci ti ani v nejmenším nezávidím.
My tohle prožívali před 3 lety. Tchýně ztrácela hlas, podařilo se nám jí dostat k doktorovi, byla to rakovina plic v takovém rozsahu, že už s tím nešlo nic dělat. Dávali jí maximálně 3 měsíce života s tím, že si jí budeme muset vzít domů a píchat jí morfium. Doktor radil neříkat, dali jí nějakou slabou chemoterapii, aby měla pocit, že se s ní něco děje. Nakonec to vzalo rychlý spád a domů už nejela, což teď s odstupem času beru jako výhru, protože to by se trápili všichni. Bylo jí 58 let, ale ona byla hodně silný kuřák, kouřila i v těhotenství a vždycky tvrdila, že na něco umřít musí….
Tvoje mamka je jak píšeš sportovec, tak třeba to bude dobrý, naděje umírá jako poslední. M.
Mobile Sliding Menu