Pravda versus lež. Řeším už několik týdnů toto dilema. Myslela jsem si, že mi pomůže čas a nějak se tím vším prokoušu. Zatím jsem se nehnula z místa a ani zmíněnou nutnou volbu jsem nevyřešila…
Moje maminka vyhledala lékaře v okamžiku, kdy začala mít zdravotní potíže. Nebudu podrobně popisovat, co všechno absolvovala, vezmu to jen skokem – posílali ji „od čerta k ďáblu“ a všude se dozvídala, že je vše v pořádku.
Až když jsme se do toho vložili my všichni (rodina), začalo se hledat nanovo. Nervozita sílila a strach už byl hmatatelný. Cítila jsem v kostech, že je malér na cestě. To člověk prostě pozná… A v té neblahé předtuše jsme se s mamkou domluvily, že lékařské zprávy a diagnózy budou přístupné pouze jí a mně.
Takže když jsem za ní jela do nemocnice, abych se dozvěděla, jak dopadla diagnostická laparoskopie, byla jsem už tak vyděšená a strachy zkroucená, že jsem kolem sebe nic moc nevnímala. Doktor mě odchytil hned na chodbě a aniž by zvolil měkký tón nebo nějakou úvodní omáčku, zcela surově na mě vybalil: Má rakovinu… A přišla pozdě…
Propadla jsem se do temnoty. Otevřela jsem pusu, ale nevydala jsem ani hlásku. Nešlo to. Nemohla jsem promluvit. Mlčky jsem se na něj dívala a on na mě. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem ze sebe vypravila: „Už to ví?“ Odpověděl mi: „Ano. Nemůžeme přece předat pacienta na onkologii, aniž by věděl, že má nádorové onemocnění.“
Na tohle vás nikdo nepřipraví. Nikdo vám neřekne, jak se v takovouhle chvíli zachovat.
Měla jsem chuť na něj řvát, že lítáme po doktorech a po špitálech už několik měsíců… a že nebyli schopni přijít na to, co se děje a teď mi s ledovým klidem řekne, že je pozdě. A kdy a kam jsme teda měli jít??? Na to už mi asi neodpoví nikdo…
Několik následujících dní zcela úmyslně přeskočím, kdo tím neprošel, neumí si to představit, a ten, kdo tím prošel, mi porozumí.
Primář na onkologii je vlídný a zkušený, je to praktik a nechybí mu lidství, zaplať Pán Bůh za něj a jemu podobné doktory. Všechno mi vysvětlil, ukázal, nakreslil… a přesto, že se říká, že naděje umírá poslední, já už tu naději nemám. Není cesty. Bohužel.
A teď to vím jen já. Moje maminka a všichni členové celé naší rodiny vědí, že má nádorové onemocnění, nicméně to všichni berou tak, že medicína už je dnes velmi vyspělá a naše mamka je bojovnice a že to prostě zvládnem…
A já vím, že tentokrát to nezvládnem. Bohužel ne. Vím, jak velký je rozsah onemocnění. Vím, kde všude jsou metastázy… Mám to říct? Mám to někomu říct? A komu to mám říct?
A jak? To je moje dilema. Pravda a lež. Má se říkat pravda za všech okolností? Nebo se může někdy lhát? A je to vůbec lhaní, když se mlčí?
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (53 vyjádření)
Padmé, je mi moc líto za to, co prožíváš, vlastně celá rodina. Prošli jsme si tím před třemi roky, mamka měla 47let a zjistili jí rakovinu prsu. Asi rok chodila na neurologii, bolelo ji někde na boku mezi prsem a zády. CHodila na rehabilitace, brala léky, vše je prý od zad. kDYž se zmínila jednou na gynekologii jen tak mezi řečí, poslal mamku na mamograf-3cm zhoubný nádor. Bylo to na mikuláše, to jí lékař řekl, že tam něco je, když se mamka ptala, jak to vypadá, řekl jí to nejspíš bude zhoubné. DVA dny před vánoci jí doktorka řekla přibližný průběh léčby…..Je to těžké rozhodování jestli říct nebo neříct…možná by jí to měl říct lékař, který má se sdělováním takovýchto věcí zkušenost, odhadne člověka…, víš, myslím že pokud se něco takového děje, člověk to stejně vycítí a bude po tom pídit, a možná by mamku jednou mrzelo, že všichni ostatní to věděli a nic jste jí neřekli…nevím….hodně lidí v případě, že se dozví pravdu, v sobě najdou neuvěřitelnou sílu bojovat…moje mamka celou pravdu a celou léčbu nesla neuvěřitelně statečně, bohužel až měla vše za sebou a snad je to už dobré, ted se každá kontrola stává noční můrou, nějak nemůže uvěřit, že by se to už nevrátilo….Sama pracuju v nemocnici na odd. hematologie, ti lidé se hrozně snaží bojovat, věří že to bude aspon lepší, a nedovedu si představit, že by vůbec nic nevěděli…..Byla bych pro říct pravdu-s pomocí lékaře a nechat otevřená vrata, že šance na zlepšení a prodloužení života JE. drž se
Padmé budu Vám moc držet palečky…člověk z těch něštěstí nevyjde viď:-(((( Pobreč si,taky brečím-pomáhá to.
Přeju ať už vyleze jarní sluníčko a dá Vám více síly bojovat. Hlavně nic nevzdávej. K
Děkuji Vám všem, co píšete. Potřebuji slyšet (číst) jiné názory a číst jiné příběhy (jiných lidí).
Moc dobře vím, že jsem teprve „na začátku“ běhu na dlouhou trať… uvidíme, jak účinná bude chemoterapie (pan primář mi upřímně řekl, že to dopředu nikdo neodhadne, jak bude její tělo na to reagovat, když to klapne, prodlouží jí život).
Takže děkuji za vyjádřenou podporu a pochopení.
Padmé,
je to opravdu těžké. Sama nevím,jak bych se zachovala,ale uvedu 2 příklady ze svého okolí:
1. maminka kamaráda (63 let),měla dlouhodé bolesti břicha,nikam nešla,že to bude podrážněný žlučník. Jednoho dne bolest nevydržela,jeli do nemocnice,lékař rodině (manželovi a dětem) sdělil,že má obrovský nádro v břiše a metastázy všude,že tu bude max. 14 dní,že je konec. Kamarád byl v té době na dovolené,sourozenci se rozhodli mu to neříct,aby si dovolenou v klidu užil. Když přijel,řekli mu to,on byl nejdřív naštvaný,chtěl hned přijet za mámou,ale ona to nevěděla a tak nakonec sourozence pochopil. Maminka za 4 dny umřela. Všichni si mysleli,že umřela v nevědomí,ale uklízečka jim řekla,že si s ní povídala,a ona jí řekla,že ví že má rakovinua že tu dlouho nebude,ale že bude hrát tu hru a dělat že to neví.
2.kamarádky tchán (77 let)-začátek podobný,nádor v břiše,rodina mu řekla,že má nemocný žaludek a bude na to brát léky. Občas mu bylo zle,ale jelikož nehubnul,ale naopak nedoplnul kalhoty (nádor rostl),měl radost,protože byl přesvědčený,že kdyby mu bylo něco vážného,tak bude hubnout. Lékař jim řekl,že když mu řeknou co mu je,Vánoc se nedožije (to bylo někdy v říjnu 2007),tak mlčeli a ten tchán zemřel na podzim 2008.
Asi jsem ti moc nepomohla,ale doufám aspoň,že tím,že jsi to řekla tady nám,jsi si trošilinečku ulevila.
Mylím na Tebe a přeji Ti hodně sil. Je mi to líto a poradit nedokážu. Také jsme byli s manželem na tchánovu nemoc sami dva. Tchýně do posledního okamžiku netušila, jak je na tom špatně. Potom se s nikým nechtěla o tom promluvit a sama onemocněla rakovinou. Naštěstí se podařilo nádor odstranit celý a chemoterapie zabraly. Prostě jsme ji „nahnali“ k doktorovi včas. Bohužel u tchána jsme tak „razantní“ nebyli a proto to dopadlo tak, jak to dopadlo.
Promluv si tom doma s manželem. Věřím, že jsi silná a přeji Ti, aby se stal zázrak.
Padmé, jako bys otočila klíčem času nazpět o 5 a půl roku, kdy se moje maminka dozvěděla o rakovině a chtěla po mě, abych mlčela – pro mě to byla ta nejděsivější noční můra. V té době jsem byla krátce těhotná a místo radosti nad budoucím miminkem mě zžírala ničivá bolest. Nakonec jsem mamku přesvědčila, aby o tom všem řekla a mě spadl obrovský balvan ze srdce a konečně jsem mohla volně dýchat – jestli chápeš co tím chci říct. U nás to dopadlo dobře, maminka se uzdravila, ale pořád je tu ten strašák – kdy udeří znovu?! :-(((
Přeji tobě i mamince, abyste to všechno nějak (asi by bylo hloupé napsat dobře) zvládly, může být pyšná na takovou oporu, kterou v tobě má. Snaž se být statečná, vzala sis nelehký úkol.
Moc na maminku myslím. A na Tebe taky…Hodně sil.
Padmé, je mi moc líto, že nedokážu poradit a už vůbec ne pomoct. Jsem ale přesvědčená, že sama poznáš, jestli a kdy nastane ta pravá chvíle, kdy bude opravdu dobré mamince říct celou pravdu.
Drž se!
Padmé, není to lehké rozhodování. Myslím, že mamka to tuší. Táta umřel na rakovinu ve 42 letech. Byla jsem malá, ale vím, že nám říkal, že už na světě dlouho nebude.
Člověk podle mne cítí, že už je konec. Já bych nelhala, ale neříkala bych celou pravdu. Mamka je na tom asi i tak dost zle, tak bych to trošku zaonačila, snažila se být co nejvíc s ní.
Přeji celé Tvojí rodině, ať se beznaděj změní v naději.
Zuzi, já to cítím… že víš, o čem mluvím…
a neomlouvej se mi, chápu .
Padmé promin´,mě se o tom špatně píše…pochopila jsem to,že když je na onkologii tak ví..
Holka bud´statečná,to je vše co ti ted´jsem schopná říct..
Moc moc děkuju vám všem, co jste napsaly. Pomáhá mi to. Hodně mi to pomáhá, když si můžu přečíst, co si myslíte vy a v tu chvíli se na to dívám „vašima“ očima.
Vím, že do budoucna nikdo nevidí. Vím, že se nedá s jistotou říct, jak to bude pokračovat.
Takže prozatím (v tuto chvíli) zvolím – „neříkat“.
Nicméně – diagnoza už byla stanovena a léčba taktéž. Chirurgický zákrok nepřicházel v úvahu kvůli rozsahu a tak pan primář rozhodl chemoterapii spojenou s hospitalizací (budou to mamce kapat do ručky, 6 dávek).
Zuzi, mojí mamince je 65 let, fyzicky na tom byla doposud vždy dobře (sportovec, abstinent, nekuřák, zdravá výživa) a opravdu hodně vydrží a dokáže být velmi statečná… Duši má ale velmi křehkou a je velmi zranitelná.
A neví všechno.
To, jak ošklivě jsme se to dozvěděly, u ní vyvolalo moc ošklivý splín a smutek. Já jsem pak pro ty výsledky u pana primáře na onkologii byla sama, nechtěla jet se mnou.
A tam (u něj v ordinaci) jsme domluvili (pan primář a já), že to v tuto chvíli nebudeme „řešit“ resp. že on jí to říkat nemusí, že to asi není vhodné.
Milá Padmé…tak nevím jak začít…je to proto,protože tuhle hnusnou situaci jsem zažila…bohužel..nevím kolik je tvojí mamince roků ani jak je silná.Každý jsme jiný a jak někdo psal,někdo to přímo potřebuje vědět,někdo radši bude brát leta prášky na záda a trápí se ti, co to ví.tvoje maminka to tedy ví a nech prosím na ni,at´si sama rozhodne od koho si nechá pomoct,kdo to má vědět.je to důležité,aby měla človíčka s kterým si může popovídat i této nemoci a léčbě,jak to zvládá nebo nezvládá a zase,aby to s ní neprobírala ,,teta z pátého kolena“ ..myslím,že jsi silná ženská,ale zároven´vím,že na to co přijde se nikdy nemůžeš připravit…
Držím ti palce at´to tolik nebolí i když vím,že to bude stejně…
Padmé 🙁 je to hrozně smutné a opravdu – asi nikdo, kdo to neprožil, si neumí představit, co prožíváš – prožíváte celá rodina. Je mi to moc líto.
A co se týká pravdy… já tak trochu osciluji mezi názorem Karamely a Babofky. Je to hrozně složité a NIKDO opravdu nemůže říct, jak se to bude vyvíjet.
Z pohledu věřícího to vidím tak – zatím neříkat. Je fajn, aby to věděl ještě někdo (třeba manžel),ale rozhodně někdo, kdo bude stejně silný jako ty. Neříkat a dodávat mamince sílu, optimismus a NADĚJI – ta je hrozně důležitá pro to, aby měl člověk sílu a odvahu se s nemocí poprat. Neznám to sice ze strany takové hrozné nemoci, ale sama jsem měla dost těžké zdravotní období, když mí dva starší byli ještě mrňaví… pamatuji si ten strach a hrůzu, když jsem se dozvěděla diagnózu… a pak strašnou chuť se tomu postavit a udělat všechno pro to, aby se zdraví vrátilo a já tu byla – silná a zdravá pro své děti. Věř, že ta naděje a radost ze života (neber to, prosím, cynicky, i v těchhle strašných chvílích ta radost může být) je přímo zázračná a může uzdravovat víc než léčba. Nicméně – pokud nemoc přijde do stadia, kdy opravdu bude JASNÉ, že to nepůjde (a kéž by to tak nebylo), pak bych byla pro to to mamince říct – už jen pro to, aby si mohla „udělat pořádek“ v tom, co považuje za důležité – nemyslím jen písemnosti, věci a tzv. „čistý stůl“, ale taky záležitosti jako usmíření, odpuštění, příprava na to, co přijde. A jak říká Karamelka, myslím, že když TO přichází, člověk to vycítí, aniž by ti druzí museli něco říkat.
Je to těžké a moc bych vám přála, abyste toto nemuseli řešit… ale bohužel je to život. Přeji všem hodně moc sil a myslím na vás… a určitě dej vědět, jak je.
Padmé, rozumím ti… Je to strašně těžké rozhodování. Já sama jsem zastáncem pravdy. Člověk se pak má čas ještě v plné síle rozloučit, zařídit věci, které zařídit chce nebo potřebuje, než odejde. Zní to hrozně a tvrdě, já vím. ALE… Na druhou stranu ti musím říct, že jsem zažila několik lidí v nemocnici, kteří dokázali přežít děsivé prognózy lékařů a z „několika týdnů“ bylo ještě „několik let“. A tohle všechno dokáže jen víra (teď nemyslím vyloženě v Boha), naděje na uzdravení a hlavně ta vůle žít, dokázat to… A oni to dokázali.
Navíc pár let jsem žila s klukem, kterého z ničeho nic odvezli do nemocnice. Okamžitá operace a já jako jedna z mála znala slova operatéra. Prý toho bylo plné břicho, neoperovatelné, sotva 6 týdnů života před sebou… Dnes je to dobrých 12 let a žije!!! Naděje umírá poslední a jestli můžeš, zkus dát mamince co nejvíc síly, aby se s tím sajrajtem pořádně poprala… A zvítězila. Myslím na vás…
Padmé já myslím,že maminka ví jak na tom je.
Moje babi umřela po ročním boji s rakovinou a vůbec to nebylo lehké-pro nikoho. Pořád jsme doufali-i když nám doktoři řekli,že to dobré už nebude. Ona prý neznala celou pravdu-ale já myslím,že ANO.
Vůbec se netrap nějakou pravdou nebo lží—ono je to teď dost nepodstatné. Do budoucnosti nevidí vůbec nikdo:-)
Já bych se svěřila určitě svému muži-abych o tom mohla s někým blízkým mluvit. No a dál bych to neříkala nikomu.
Maminka nepotřebuje soucitné pohledy,potřebuje podporu,optimismus,radost ze života,žít každý den naplno…
Padmé:-(je mi to opravdu moc líto,buď silná a užij si maminku. Nemysli na zítřek,na příští rok,mysli na dnešek.K
Padmé, je mi to moc líto. Mám slzy na krajíčku. Kéž by to dobře dopadlo!! Je těžké být na to sama, vědět pravdu a neříct jí. Ale asi souhlasím s bramborkou pokud to „nepotřebuje“ slyšet, tak to neříkej. Já vím, že jí to nepomůže, ale prožije klidnější dny, měsíce nebo roky co jí zbývájí. Drž se, budu na tebe myslet.
Padmé, zkus to a neříkej…Já vím, že je to strašně těžké..Náš pradědeček měl také hroznou prognozu. Vzhledem k jeho věku jsme mu to neřekli. Deset let žil s tím, že ho občas bolí záda a některé dny si musí lehnout po obědě. Na kontroly pak už nechodil, na co taky…Bral léky na bolest, ale že jsou na bolest, to nevěděl. Byly to prostě „prášky, co mu pomáhají“.Zemřel, když mu bylo 87 let. Řeklas to nám. Jestli jsi přesvědčená, že to maminka „nepotřebuje“ slyšet, tak to neříkej.. Myslím na tebe,drž se.
Padmé, zkus to a neříkej…Já vím, že je to strašně těžké..Náš pradědeček měl také hroznou prognozu. Vzhledem k jeho věku jsme mu to neřekli. Deset let žil s tím, že ho občas bolí záda a některé dny si musí lehnout po obědě. Na kontroly pak už nechodil, na co taky…Bral léky na bolest, ale že jsou na bolest, to nevěděl. Byly to prostě „prášky, co mu pomáhají“.Zemřel, když mu bylo 87 let. Řeklas to nám. Jestli jsi přesvědčená, že to maminka „nepotřebuje“ slyšet, tak to neříkej.. Myslím na tebe,drž se.
Padmé,nevím,co napsat.Je to hodně bolestný článek.Z názvu jsem ani netušila,jak smutné to celé bude.Tolik bych Ti přála,aby se maminka uzdravila!!!Ani si netroufám Ti radit,jelikož sama bych v téhle situaci byla strašný slaboch.Asi bych se o tom s někým v rodině podělila,aby jsi nenesla to těžké břemeno tak sama,ale na druhou stranu,kolik naděje by jsi do toho dávala,kdyby jsi nic nevěděla.Je mi to moc líto.
Mobile Sliding Menu