Pravda vs. lež

Rubrika: Od srdce i od plic

1038125_people_seriesPravda versus lež. Řeším už několik týdnů toto dilema. Myslela jsem si, že mi pomůže čas a nějak se tím vším prokoušu. Zatím jsem se nehnula z místa a ani zmíněnou nutnou volbu jsem nevyřešila…

V loňském roce mi onemocněla maminka. Bohužel je to velmi vážné. Prožívám poslední týdny jedno velké zklamání za druhým a teď už to bolí tak, že to musí ven…
Moje maminka vyhledala lékaře v okamžiku, kdy začala mít zdravotní potíže. Nebudu podrobně popisovat, co všechno absolvovala, vezmu to jen skokem – posílali ji „od čerta k ďáblu“ a všude se dozvídala, že je vše v pořádku.
Až když jsme se do toho vložili my všichni (rodina), začalo se hledat nanovo. Nervozita sílila a strach už byl hmatatelný. Cítila jsem v kostech, že je malér na cestě. To člověk prostě pozná… A v té neblahé předtuše jsme se s mamkou domluvily, že lékařské zprávy a diagnózy budou přístupné pouze jí a mně.

Takže když jsem za ní jela do nemocnice, abych se dozvěděla, jak dopadla diagnostická laparoskopie, byla jsem už tak vyděšená a strachy zkroucená, že jsem kolem sebe nic moc nevnímala. Doktor mě odchytil hned na chodbě a aniž by zvolil měkký tón nebo nějakou úvodní omáčku, zcela surově na mě vybalil: Má rakovinu… A přišla pozdě…
Propadla jsem se do temnoty. Otevřela jsem pusu, ale nevydala jsem ani hlásku. Nešlo to. Nemohla jsem promluvit. Mlčky jsem se na něj dívala a on na mě. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem ze sebe vypravila: „Už to ví?“ Odpověděl mi: „Ano. Nemůžeme přece předat pacienta na onkologii, aniž by věděl, že má nádorové onemocnění.“

Na tohle vás nikdo nepřipraví. Nikdo vám neřekne, jak se v takovouhle chvíli zachovat.
Měla jsem chuť na něj řvát, že lítáme po doktorech a po špitálech už několik měsíců… a že nebyli schopni přijít na to, co se děje a teď mi s ledovým klidem řekne, že je pozdě. A kdy a kam jsme teda měli jít??? Na to už mi asi neodpoví nikdo…

Několik následujících dní zcela úmyslně přeskočím, kdo tím neprošel, neumí si to představit, a ten, kdo tím prošel, mi porozumí.
Primář na onkologii je vlídný a zkušený, je to praktik a nechybí mu lidství, zaplať Pán Bůh za něj a jemu podobné doktory. Všechno mi vysvětlil, ukázal, nakreslil… a přesto, že se říká, že naděje umírá poslední, já už tu naději nemám. Není cesty. Bohužel.
A teď to vím jen já. Moje maminka a všichni členové celé naší rodiny vědí, že má nádorové onemocnění, nicméně to všichni berou tak, že medicína už je dnes velmi vyspělá a naše mamka je bojovnice a že to prostě zvládnem…
A já vím, že tentokrát to nezvládnem. Bohužel ne. Vím, jak velký je rozsah onemocnění. Vím, kde všude jsou metastázy… Mám to říct? Mám to někomu říct? A komu to mám říct?
A jak? To je moje dilema. Pravda a lež. Má se říkat pravda za všech okolností? Nebo se může někdy lhát? A je to vůbec lhaní, když se mlčí?

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (53 vyjádření)

  • Padmé

    Lussy, Mariko,
    děkuji Vám oběma za Vaše slova.

    Pokud bych měla nějak „zhodnotit“ či „vyhodnotit“ současnou pozici: utvrdila jsem se během loňského roku (2009) v tom, že mé rozhodnutí bylo správné (tzn. neříct vše) a co se léčby chemoterapií týká – mamka je opravdu nesmírně statečná a má můj hluboký obdiv…
    A abych byla upřímná – jsou dny, kdy se mi srdíčko svírá, je mi to zoufale líto a brečím a pak přijdou dny, kdy si říkám, že ji nedám, že ji (maminku) nikomu nedám, že je moje a „peru se“, co to dá. Je to těžký. Je to opravdu těžký…

    Takže Vám, holky moje, děkuju za podporu, za pochopení a za povzbuzení.

  • Vidím článek poprvé a úplně mě dojal, je to napsané s citem a slovy, která se vrývají do srdce………i přesto, držím mamince palečky, vím, že podstupuje chemoterapií…….jsi staečná ty i maminka, jste bojovnice, které se nevzdávají…….a co bych volila??? Pravdu nebo lež???? Těžko soudit, musela bych hodně nad tím uvažovat a zamýšlet se nad klady a zápory.

  • Lussy

    Padmé,
    znovu jsem si celý článek přečetla. Je to už rok co jsi ho psala. Maminka je opravdu bojovnice, konec článku byl hodně beznadějný, často si na tebe a maminku vzpomenu a doufám a věřím, že ten boj vyhrajete.

  • Horempádem

    Pravda nebo lež , je to těžké dilema.

    Moc mě mrzí, co tě a tvou maminku potkalo, každopádně přeji ještě mnoho krásných společně prožitých chvil.

    Zdravotní potíže se nevyhýbají ani členů naší rodiny. A jak je to s pravdou nebo lží, předkládám několik příkladů.
    Moje maminka když jí bylo 42, já tehdy měla před maturitou, tak jí potkalo náhlé selhání srdce. Stalo se jí to v práci a já tehdy byla ve škole a vše jsem se dozvěděla, až když jsem přišla domů a sdělil mi to táta. Tehdy byla v místní nemocnici a měli jsme tam jít hned odpoledne se podívat, jak to s ní vypadá a co se vlastně stalo. Věděla jsem jen, že se v práci zhroutila a při pádu si ještě rozrazila hlavu o stroj. Když jsme dorazili do nemocnice a sháněli se po ní, tak nám nikdo nebyl schopný říci kde se nachází, to nás oba psychicky srazilo na kolena v tu chvíli tě napadne to nejhorší. Pak jsme se dozvěděli, že už zde není a že ji akutně museli poslat vrtulníkem do Prahy, protože jí srdce selhalo znovu a zde na to nejsou vybavení. Můj táta byl mimo, takže cesta do Prahy autem nepřipadala v úvahu. Takže tam zavolal a sdělili nám, že mamince selhali obě chlopně a že je nutné jí voperovat kardiostimulátor. Prozatím, že je stabilizovaná a s největší pravděpodobností bude v pořádku. Táta odjel na chalupu, potřeboval se uklidnit, já odjet nedokázala, chtěla jsem být u telefonu a tak jsem zůstala doma. Nikdy na to nezapomenu, když odjel, dívala jsem se z okna a zrovna šla maminka s holčičkou a držely se za ruce a já myslela na to, že mě už se to možná nikdy nepoštěstí. Totálně jsem se zhroutila, ležela jsem na chodbě na zemi a brečela, po třech hodinách mě z toho vysvobodil můj současný manžel, který se dozvěděl, co se stalo a přijel za mnou. Za tři dny jsme jeli do Prahy. Vidím to jako dnes, jak maminka sedí na posteli prošpikovaná všemožnými hadičkami , okolo spousta pípajících přístrojů a ona přesto usměvavá a šťastná , že nás vidí. O pár dní ji voperovali kardiostimulátor a poslali ji zpět domů do místní nemocnice. Chodila jsem za ní každý den. Jak jsem říkala měla jsem těsně před maturitou a zkloubit tenhle stres s učením byl nadlidský úkol. Aby toho nebylo málo jeden den mi máma zavolala, ať dnes nechodím, ať se učím, že ví, že toho mám hodně a ať příjdu druhý den. To odpoledne zazvonil telefon, že mamince selhalo srdce znovu a že je znovu v Praze. Zjistili totiž, že chlopně jsou natolik poškozené, že to samotný kardiostimulátor neutáhne. Musela tehdy podstoupit výměnu chlopní za umělé. Děkuji za pokrok v medicíně, nedokážu si představit, že by se to nedalo řešit. Když jsme jí tehdy navštívili v Praze znovu, málem jsem omdlela, maminka byla neskutečně bledá, v obličeji se odráželo to jak byla psychicky na dně, byla pod léky, takže ani nemohla komunikovat. Bylo mi hrozně, že nemůžu nic dělat. Nicméně přes tohle všechno je to už 13 let. Maminka je tu díky bohu s námi. Dlouhou dobu trvalo, než se rodina a hlavně maminka dala psychicky dohromady. Pamatuji si jak mi říkala, jak v noci poslouchá a hlídá kardiostimulátor, jestli funguje a poslouchá jeho pravidelné cvakání. Byla na tom i přes to, že se to vyřešilo hodně špatně, ale mluvila s námi o tom. Všichni jsme ji pomáhali jak to šlo. Dnes je v pohodě a já šťastná, že je tu se mnou.
    Můj táta je ale pravý opak, všichni víme, že má zdravotní problémy, z větší části díky své práci. Vím, že bere léky na srdce, ale z jakého důvodu, to z něj nedokážeme nikdo vytáhnout. Neustále trpí nějakými záněty, bolestmi zad, kloubů, ale nikomu není schopen se svěřit, omlouvá to tím, že to nic není a tím nebude nikoho zatěžovat. Naštěstí šel raději do předčasného důchodu. Sice je vidět, že psychicky je na tom lépe, ale i tak nikomu nic o svém problému neřekne. Nevím proč to dělá, člověk by mu rád pomohl, alespoň tím, aby se o to podělil, ale je to prozatím marné. Moc mě to trápí, takže v tomto případě bych od něj raději ocenila pravdu, aby to nedopadlo jako s mou maminkou. Pořád nic nic a pak rána. Mamince to tehdy zavili v uvozovkách obyčejný virus angíny, kterou přechodila a neléčila. Ten samý virus jí napadl a zdecimoval chlopně.
    Má tchýně měla do nedávna dost laxní přístup k opatrování svého zdraví. V mládí prodělala dost těžkou operaci zad, vypadalo to, že nebude chodit. Nicméně vše se urovnalo. Od té doby tvrdí, že nic horšího ji nemůže potkat. Naštěstí, kdykoli má nějaký zdravotní problém , tak se při našem potlachu svěří a nechá se mnou udolat, aby si došla na kontrolu.Takže v říkání pravdy bude doufám pokračovat.
    Posledním adeptem na pravdu je tchán. Vitální člověk, který co ho znám tvrdí jedinou muziku „nic mě neporazí“. Nepamatuji si, že by byl s něčím nemocný nebo si stěžoval, jen občas ho trápí nějaká alergie , u které nikdo není schopen identifikovat z čeho pochází. Od rána do večera se láduje česnekem proti cholesterolu, vyplachuje hrdlo olivovým olejem a konzumuje neuvěřitelné množství chili, jako prevenci proti nádorovým onemocněním, jak tvrdí on. Když tohle léto si našel na těle klíště a když jsme se ho jali vytáhnout, tak jsme zjistili, že pošlo, sotva se zakouslo. Dělali jsme si tehdy legraci, že i to klíště jeho česnekovo, olivovo, chiliovou terapii, ani takový prevít nepřežil, tak ho neskolí už nic. Opak byl pravdou na podzim minulého roku úplnou náhodou při preventivní prohlídce kvůli řidičáku, při odběru krve zjistili vyšší počet bílých krvinek. Výsledkem toho všeho bylo zjištění, že má rakovinu prostaty. Nikomu nic neřekl ani své ženě. Užíral se tím, my jen viděli, že ho něco trápí , ale nic neřekl. Když tchýně zjistila, že podezřele často odjíždí k lékaři, tak na něj uhodila a stejně nic neřekl. Až pak náhodou při úklidu našla jeho dokumentaci. Když to zjistila promluvila si s ním a on jí prosil, ať to nikomu neříká, že nechce, aby to nikdo z rodiny věděl. Taky se mu to málem podařilo, ale jednou, když jsme seděli s tchýní u skleničky, tak to z ní vypadlo. Oba nás to s manželem úplně porazilo. Naštěstí při vyšetřeních se během té doby zjistilo, že to je sice nádor, ale ohraničený, prozatím bez dalších metastáz. Nabízeli mu chemoterapii, ale na radu jiného lékaře upřednostnil odoperování. Bylo mu řečeno, že chemoterapie by sice zabrala, ale je tu vyšší procento, že by se to vrátilo. Tchán je krátce po operaci. Díky tomu, že nám to nakonec všem svěřil, mohli jsme mu být velkou oporou a jsme jí i dodnes. Doufáme, že už se to nevrátí a bude zdravý.
    Kdybych tohle co vím dnes věděla před lety, tak bych i svou situaci řešila jinak. O tom co k mým zdravotním problémům vedlo se rozepisovat nebudu, ve zkratce šlo o to, že jsem měla zdárný náběh na nádorové bujení v oblasti děložního čípku. Jeden čas byly testy tak neuspokojivé, že mi tehdy lékař řekl, že pokud se to do pár měsíců nezlepší dojde k jeho preventivnímu odoperování. Bylo mi tehdy sotva 20. Byla jsem z toho hotová, nikomu jsem se s tím nesvěřila. Když jsem byla na operativním odstranění bulky, která se mi tam utvořila, zakryla jsem to a nikdo to nevěděl. Nežila jsem již doma. Ani manžel netušil ve skutečnosti proč tam jsem neřekla jsem mu pravdu. Naštěstí pro mě to vše dopadlo dobře. Po půl roce byly testy v pořádku i můj lékař se divil, že to takhle dopadlo. Nicméně každý půlrok chodím na testy a neustále to hlídám.Určitě by mi tehdy víc pomohlo, kdybych se svěřila.
    Omlouvám se, že jsem se nakonec tak rozepsala, ale co na srdci to na jazyku.
    Já díky těmto zkušenostem upřednostňuji naprostou upřímnost, i když jak jsem četla ve tvém případě je to mnohem složitější a tak věřím, že i ta tvá cesta je správná. Hodně štěstí do budoucna…

  • bamiska

    no tak to jsem netušila, že až to dočtu budu mít v očích slzy, je to tk smutný a je to moc těžký, k otázce říct, neříct je těžké se vyjádřit svým způsobem si myslím, že říct protože by jste si všichni na plno užili tu dobu co tu maminka bude a byli si vzájemně podporou, musí být i vysilující )častnit se hovorů kde se to rozebírá a všichni mluví o tom jak to zase bude ok a ty přitom víš , že nebude….
    můj tatínek měl zápal plic,ale rozvinuoo se to do takových problému že byl dolouhodobě udržován v umělém spánku,později se k tomu přidala rakovina plic ted před vánocema byl v Motole,kde mu část odbírali a měl to štěstí, že přišel včas byl to rok a půl po nemocnicích, čeká ho ještě odstranění vývodu,ale to už je k tomu cčím prošel banalita….ani nevím proč píšu to svoje boleníčko když tvoje je tak velké,asi ale taky hlavně proto, že jsme všichni věděli jak na tom je a i podle toho pak směřovali rozhovory…..držím palečky na nabrání pevných nervů tobě i mamince

  • Padmé

    Jovanko, děkuju, že jsi napsala.
    Budu se snažit pomáhat a být mamince užitečná.
    Také doufám, že léčba bude účinná a zabere a nemoc utlumí. Díky za vyjádřenou podporu a soucítění.

  • Jovanka

    Padmé, je mi hrozně moc líto, co se u Vás děje. Nemám teď moc času číst, co píší ostatní holky, jen jsem Ti chtěla poslat spoustu síly, lásky a pokory.
    Mi maminka odešla před dvěma lety a 4 měsíci, taky rakovina a šlo to dost rychle. Taky chodila po dr, ale nikdo nic nenašel, její praktická dr by se měla nechat utopit, ale to jsem nechtěla psát, to teď nepotřebuješ číst.
    Na Tvém místě bych se svěřila manželovi, ať s tím nejsem sama. A jestli říct mamince – upřímně řečeno, já bych na to sílu neměla. Spíše bych se snažila užít si s ní co nejvíce, mluvit s ní, ať se může radovat z vnoučat, občas pozvat ostatní rodinu (podle stavu a nálady) – nám třeba někteří z rodiny potom měli trochu za zlé, že se s mamčou nestihli rozloučit (maminka nechtěla, aby kdokoliv o její nemoci věděl). Ty znáš maminku nejlépe, tak z toho vyber, co je pro ni nejlepší…
    Na druhou stranu, já bych asi chtěla vědět, kdyby to se mnou vypadalo vážně. Těžko říct…
    Hlavně ale přeji, ať léčba zabere, nebyla by Tvoje maminka první, komu prorokovali krátký čas a pak to naštěstí dopadlo úplně jinak.

  • Padmé

    Cvrčku, těžké to je, to máš pravdu, ale ono to tak úplně není – nejsem na to sama – už jsem se o tu bolest „podělila“ tady a vypustila to ze sebe. Pomohlo to, už nejsem jako „zašpuntovaná lahev“. Taky si moc přeju, aby se to povedlo, aby to vyšlo, aby chemoterapie byla účinná … už za tři-čtyři týdny budu vědět, jen přežít to dlouhé čekání na výsledky.

    Babkabylinkářka: děkuju, napsala jsi to moc pěkně, už si to taky začínám myslet – postupem času – že tohle moje dilema vlastně není důležité .. a učím se dívat dopředu jen na krátkou vzdálenost a tím „dál“ se nezabývat… stále se učím…
    Takže díky moc za podporu a pochopení.

  • babkabylinkářka

    Milá Padmé,
    nádherný článek plný lidskosti a samozřejmě smutku. Vyplač se z toho, ale myslím, že nemusíš vůbec řešit, jestli je pravda pravda nebo lež. Prostě maminku miluj a snaž se s ní užít, co nejvíc a co nejvíc jí zpříjemnit ten zbytek života, který může být různě dlouhý, to nikdo nedokáže předvídat. Držím palce, i když chápu, že to musí být stráááááášlivě těžký.

  • Ach Padmé…musí to být pro Tebe moc moc těžké. Jsi moc statečná. Asi bych tu tíhu sama neunesla. Ale jestli to dokážeš, bude určitě lepší, když mamince a jejím blízkým zůstane nějaká naděje. Maminka bojuje a to je moc dobře. Moc bych Ti přála, aby nemoc překonala a Ty ses mohla radovat, že je zase v plné síle s Vámi. Držím moc palečky!!! Myslím na Vás!!!

  • Padmé

    Matildo, Dando – posílám po netu poděkování, jste hodné, že jste napsaly, díky moc.

  • Milá Padmé, vím, čím si procházíš a je mi to moc líto…a jsem v šoku, že ve zdravotnictví se (co se týká přístupu k pacientovi)za 17 let vůbec nic nezměnilo. Něco podobného jsem zažila v té době s tátou, kdy mu sanitář na chodbě řekl „jo to jste vy, s tím zhoubným nádorem na mozku“…
    Každý člověk je jiný, ale táta po té zprávě přestal s nemocí bojovat.
    Po téhle zkušenosti bych na Tvém místě úplnou pravdu mamince neříkala…protože on opravdu nikdo nevidí do budoucnosti. Je jasné, že prognoza není růžová, ale nech jí tu naději, ať má proč bojovat.
    Já jsem racionální člověk milující fakta a čísla…ale v tomhle případě bych neváhala obrátit se na nějakého léčitele…Protože zázraky se opravdu dějí.
    Moc držím celé vaší rodině palce…a nevzdávejte to!

  • Matilda

    Milá Padmé, strašně mě píchlo u srdíčka a v očích mám slzy, když čtu o tvé bolesti a všechny ostatní bolestné příspěvky, co kdo prožil… Je to velmi citlivé téma, já ti moc neporadím, když se pokusím vžít do situace, že bych se nedejbože v roli těžce nemocného člověka ocitla přímo já, sama nevím, jestli bych chtěla znát svůj zbývající čas na tomto světě, zda by mě to přimělo vzepřít se osudu a bojovat ze všech sil, nebo bych se schoulila v posteli do klubíčka a všechno už předem vzdala… Je to tak těžké, každý den ráno vstát a dodávat sílu tomu milovanému člověku, když tobě ji nemá kdo dodat. Asi na tvém místě bych měla potřebu podělit se s někým velmi blízkým o své trápení, protože sdílená bolest se o trošičku lépe nese ve tvém srdci.
    Když jsem čekala první miminko, moje milovaná babička umírala na leukemii. Zprávu o mém těhotenství už ani pořádně nevnímala, světlých chvilek ve svém zatmění nemocí už nebylo mnoho… Umřela, když jsem byla v pátém měsící… Trávila jsem s ní mnoho mnoho času, viděla, jak se propadá do jakéhosi nevědomí, jak je jí náš svět už pomalu cizí… S každou něčí bolestí, kterou sdílím momentálně i s tebou, si na ty těžké chvilky vzpomenu…

    Buď statečná, holka, osud nezměníš, užívej si chvilek s maminkou a i když znáš předpověď lékařů, oddej se víře, že nic ještě není dáno předem. M.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist