Pravda nebo lež ?

V Od srdce i od plic

462798_couple_4Já měla 17 let, přítel měl 24, byla to láska jako trám, ihned jsme spolu začali bydlet. Já jsem se tak mladá musela všechno naučit, aby náš život byl jak z pohádky.
Milovali jsme se, naučili jsme se spolu žít, rozuměli jsme si a tak to šlo šest let…Zničehonic to tak nebylo, nerozuměli jsme si, neměli jsme si co říct, každý trávil svůj čas po svém. Nechápal mě, nepomohl mi s ničím, žádná romantika, prostě nic, jen prázdný život ve dvou.

Chtělo to nějakou změnu a já se jí snažila uskutečnit slovy a přítel činem. Miminko, to byl ten čin, kterým jsme chtěli zachránit něco, co už ani snad zachránit nešlo.
Snažili jsme se půl roku a nic, já z toho byla nešťastná a přítel? Nevím ani dodnes.
Vzdali jsme to a rozešli jsme se.

Já jsem se odstěhovala k matce a našla jsem si druhého přítele, byl mladší, prostě, jak se říká „zajíček“.
Prožili jsme spolu 7 měsíců, nevím jestli pěkných, ani nevím jestli jsem ho milovala, jestli to bylo na truc bývalému příteli, ale vím, že byl hodný, tolerantní, přizpůsobivý, snesl by mi modré z nebe.
Nečekaně jsem s ním otěhotněla, byl to pro mě šok, ale zároveň jsem byla neskutečně šťastná a těšila se z nové role, a to z role maminky. Přítel se začal radovat až po nějaké době, nebyl tak brzy na otcovskou roli připraven.

Prožívala jsem své těhotenství s grácií, ale něco se začalo i měnit.
Nevím, jestli to bylo hormony, ale přestala jsem otce svého dítěte mít ráda. Začala jsem na něm vidět chyby, byl mi odporný.
Mezitím jsem se tajně stýkala s bývalým přítelem. Najednou jsme si rozumněli, já ho začala neskutečně milovat a představovat si ho jako otce mého dítěte.
Cítil to stejně, nevadilo mu, že pod srdcem nosím cizí dítě, těšil se na dceru, jako by byla jeho vlastní.

Na mě čekal těžký úkol, ukončit to s přítelem a otcem mého dítěte. Stálo mě to hodně pláče, stresů, vzteků a nadávek ze strany mé a jeho rodiny. Nehodila jsem se podle nich ani na hnůj. Brečela jsem pořád, chtěla jsem skoncovat i se svým životem, ale to jsem nemohla kvůli té malé holčičce v mém bříšku. Má přeci právo na život, ať je její maminka jaká chce.

Ustála jsem to, i má rodina to pochopila, vybojovala jsem si potokem slz život podle mých představ a těšila se z holčičky, která bude nosit jméno Natálka.

S otcem dítěte jsme se domluvili tak, že příjmení bude mít moje, žádné stýkání, žádné alimenty, prostě nic. Čekala jsem, že se bude bránit a bojovat za své dítě, ale mýlila jsem se, nechtěl nic. Mohlo mě to napadnout, že nebude dobrý otec, protože na otcovství se necítil.

Natálka se narodila zdravá, krásná a podobná svému biologickému otci, ale neskutečně. Mám to štěstí, že oba partneři byli vzhledově stejní, hnědé oči, hnědé vlasy, takže nikoho nenapadne, že dcera nemá vlastního tátu doma.
Přítel byl pyšný táta, miloval jí a miluje, staral se o ní a stará, prostě milující otec, i když není jeho.

Vzali jsme se, když Natálce byly dva roky, nosí manželovo příjmení a je uveden i jako otec v rodném listě.

V poslední době nad tím strašně přemýšlím, dceři bude za chvilku pět let a já nevím, co bude dál. Jestli jí říct pravdu, anebo lhát a zapírat.
Ví o tom i spousta příbuzných a já se děsím dne, kdy se někdo prořekne a sdělí jí tohle tajemství, které v sobě dusíme.

Co když dcera nedej bože onemocní, např. leukémií, a bude potřebovat kostní dřeň? Manžel jí nepomůže, bohužel, a já nevím, jestli její biologický otec by byl schopen, protože za celou dobu se neozval, aby se zeptal na vlastní dítě.

Jsem na křižovatce a já nevím, kudy jít, nejraději bych šla rovně a neohlížela se napravo ani nalevo, ale cesty jsou nevyzpytatelné.

Po dvou letém snažení jsme pořídili Natálce bratříčka, už jsme to vzdávali a smiřovali s myšlenkou, že bude Natálka jedináček a najednou jsem nosila pod srdcem manželovo dítě.

Nevím, ale myslím si, že by nám vztah tehdy dítě zachránilo, jsme jiní, změnili jsme se v dospělé jedince, kteří ví, co od vztahu chtějí a jak ho udržet, ale za cenu dítěte, které není manželovo.
Užíváme si života s dětmi, milujeme je celým svým srdcem, jsou náš život.

Děsím se toho, že budeme muset říct dceři pravdu a tím přestane být už v našem společném životě, odsoudí nás a táta přestane být pro ni táta a já budu zlá máma, která všechno zavinila.

Chce se mi strašně brečet, ale jsem statečná, musím to pochopit, až začne pátrat po svém biologickém otci.
Manžel by to strašně těžce nesl, otec je přeci ten, který dítě vychovává, miluje a stará se o něj a je jedno, jestli je pravý nebo levý.

Modlím se, aby to tak nebylo, každý má sice právo na pravdu, ale lež zase dokáže udělat ze života pohádku.
Zkusím žít tu pohádku a pravdu vyhánět z mých myšlenek, jen doufám, že ta pohádka bude co nejdelší…

Toto taky stojí za přečtení!

Recenze: Projekt pes (ten můj)

PES! Zrovna v naší rodině bylo toto téma za poslední rok skoro na denním pořádku. Máme dvě malé holčičky, které si již

Čtu dál →

Nej hračka – LEGO ve všech podobách

Děti „nutně potřebují“ hodně věcí, pro nás dospělé někdy nepodstatných. Hračkou může být nádobí a pomůcky v kuchyni, lahvičky od

Čtu dál →

Nejlepší hračka

Pokud bych měla vybrat nejoblíbenější hračku ze svého dětství, měla bych problém. Nemůžu se tedy divit, že i naše

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (20 vyjádření)

  • PS:Vlastní zkušenost,taky jsem vyrůstala v rodině bez biologického otce.Naši se rozvedli,když jsem byla mimino.O to horší,že příjmení mi zůstalo po otci.To víš,že jsem byla zvědavá.Čím starší tím víc.Ale doma se o něm moc nemluvilo a když jsem se ptala,žádná zášť-pomluvy.
    Starosti matce začly tak s příchodem 9tého roku /co tak pamatuju/
    Zdá se mi holky dost brzo hodit řeč s 4,5letým dítětem.Myslím,že je ještě dost malé na to,aby pochopilo rozdíl mezi vlastním otcem a tátou,který ji má rád a od malička jí vychovává,hraje si s ní.Je fakt,že dnešní děti jsou vnímavější.

  • Hani, děkuji:)

  • úplná červená knihovna.Je to nádhera,když to v tom životě takhle vyjde.
    Já nevím,ale mám jistotu,že bych mlčela a dceři nic neříkala.
    Já vlastně věčinou všechno nechávám na osudu a nedokážu si představit jak bych toto řešila.Spíš bych se modlila,aby to nějak vyšumělo a nebyla jsem nucena to řešit.
    Ale to je v mé povaze a jiná nebudu.
    Určitě s manželem najdete to správné řešení,to jen ve filmech se takovéto situace ženou do krajností,kdy chudáci děti,kteří do doby než se to dozvěděli byli v pohodě a najednou se zhroutí…
    Nikdo mi nenamluví,že když dítě je spokojené v rodině,zničeho nic má deprese.
    Tak ať to zvládnete Vám přeje
    Hana

  • Lien

    Mariko, jsem ráda, že jste se nakonec rozhodli jinak a jestli tu ještě budu vysedávat, budu na vás myslet a držet vám palce.

  • Anonymní

    moc pěkně je članek napsany, ja sama mam deti z ženačem a obzvlašt posledni dcera je moc na tatu podobna že me to nekdy lame srdce , protože jsem ho milovala a on se o dceru nezajima,za dvojčaty ženaty otec deti chce jezdit a moje nejml.mu řekla to je i muj tatinek ,bylo to hrozne. ji je 4,5roku je to milaček ale opravdu si myslim že praveho tatu nepozna., a to boli

  • Děkuji všem za váš názor, cením si toho.
    Váš jednoznačný názor je, jí to říct.
    Můj a manželův názor je po dnešní dizkuzi takový, že jí to řeknem, ale ve věku šesti let, kdy opravdu pochopí, co jí tím chceme říct a nebude se tím všude chlubit, že maminka s tatínkem jí řekli toto a tohle.
    Došli jsme k názoru, že ted je na to opravdu malá a když jí to ted řeknem, tak její hlavička na to může lehce zapomenout a když se o tom zmíníme, tak na nás bude koukat, co to říkáme. A to my nechcem.
    Nebo je někdo takový a ví, co mu rodiče říkali ve věku 4 let?
    Já to tedy nevím, nejdřív si pamatuji nějaký útržky v 7 letech.
    Doufám, že se na mě nikdo nebude zlobit, jak už jsem psala, jsem ráda, že jste se vůbec do téhle dizkuze zapojili a napsali svůj názor, ještě jednou, cením si toho a taky jsem vás poslechla s tím, že jí to řeknem, náš úmysl byl lhát do roztrhání těla.
    Děkuji.
    Jo a pokud tady ještě budu, tak vám dám za rok a půl vědět, jak to vzala:)

  • Lien

    Mariko, dáš vědět, jak ses rozhodla a jak to dopadlo? Tedy jestli sem ještě budeš chodit.

  • halina

    Mariko, ono to není o mé statečnosti – já jsem nikdy neměla potřebu to řešit – snad jen v okamžiku, kdy jsem čekala své dětičky a doktoři se mne ptali na různé choroby v rodině. Tak jsem řekla i těm doktorům, jak to je a že to nechci nijak řešit.
    Asi za to můžu poděkovat svým rodičům, protože oni mě takto vychovali a vytvořili mi báječné prostředí. A proto jsme to asi vzala už jako malá jako fakt. A dnes už to dávno vědí i moje děti i můj přítel a nikdo s tím nemá problém. Když tak o tom přemýšlím, tak to byla spíš statečnost mých rodičů. Tak buďte taky statečná, ať už se rozhodnete jakkoli. Ale je fakt, že před pravdou se stejně nedá utéci. Hodně štěstí.

  • Padmé

    Mariko, jsi živý důkaz toho, jak si s námi život dokáže pohrávat, když něco chceme, nejde to a v okamžiku, kdy ztratíme zájem, se to samo povede. Nejsi jediná, komu se to takhle „zamotalo“.
    Musí to být těžké (to vědomí) a zcela jistě Tě čeká pár horkých chvilek, přesto se domnívám, že byste to malé měli nějakým šetrným způsobem říct.
    Znám dvě rodiny, kde tohle řešili. Tam, kde to upřímně řekli a dítěti vysvětlili (že tatínek se do nich zamiloval až po narození miminka, že si je tatínek sám vybral… že u toho „semínka“ ještě nebyl..), dopadlo to dobře a žijí v pohodě.
    Tam, kde to neřekli a kluk se to dozvěděl v 16 letech od cizích lidí (ošklivým způsobem), dopadlo to špatně.
    Mariko, rozhodnout to musíš ty s manželem, to za Tebe nikdo neudělá, já jsem PRO to dceři říct.
    Hodně štěstí. 🙂

  • Mariko, je krásné, že se tvůj život tak urovnal a že jste s manželem šťastní, moc vám to oběma přeji.
    A k tvému dilematu – chápu, že je to asi hodně těžké rozhodování. Za sebe si ale myslím, že by tvá dcerka měla znát pravdu. Už jen z důvodů, které píšeš – může onemocnět, a nemusí to být jen tak hrozná nemoc jako leukémie, může jít o nějakou genetickou záležitost, ale taky „jen “ proto, že o tom ví hodně lidí a dříve nebo později se někdo prokecne. Ve 4,5 letech si nemyslím, že by tě dítko z něčeho obviňovalo. Malé děti chápou mnohem víc, než si myslíme a kupodivu zásadní záležitosti přijímají, jak jsou. Jistě, každé dítě je jiné, ale já bych to dceři jistě řekla i za cenu, že se nějakou dobu bude zlobit (což myslím, že nebude). Důležité je, že má milující maminku a tátu. Hlavně ji ujistěte, že je vaše jediné milované sluníčko a že jste rádi, že ji máte – a všechno bude dobré, uvidíš 🙂 Moc ti držím palce 🙂

  • Lien

    Mariko, jasně, pochopí to tak jako 4,5 leté dítě. Já ti držím palce, uleví se všem.

  • Tak jsem si to přečetla v to tam-tamu a jsem na pochybách.
    Pochopí 4,5 leté dítě,co jí řeknem?

  • Děkuji za rady,odezvy,jsem vděčná.
    Stará vojna: celkem mě dostalo to DNA,doufám,že k tomu nikdy nedojde,děkuji za rady,tohle by mě snad ani nenapadlo,co lze udělat.
    Lien: z toho mám strach jí to říct právě ted,protože je to breberenda,která všechno vyzvoní a poví i to, co neví a já bych pak musela všem kolem vysvětlovat,co tím dcera chce říct. Vím,že to myslíš dobře,dětskej mozeček si s takovými situacemi lehce poradí,ale jsem postavena do obrany.
    Lussy:děkuji,jakmile bude více času zapátrám po tom.
    Halino: jste statečná,že to tak berete a neodsoudila jste rodiče za pravdu,ale já pořád před pravdou utíkám, kdybych věděla,že dcera nebude po otci pátrat,tak bych změnila i názor,ale bojím se o to,že jí ztratím a to je pro matku tragédie. Děkuji za názorný příklad.

  • halina

    Mariko, chápu, že pro Vás jako maminku je to strašně těžké. Ale já z vlastní zkušenosti vím, že je dobře, když tuhle pravdu i malé dítě ví. Já to vím tak nějak odmalička, že můj tatínek není můj biologický otec, ale nikdy jsem neměla potřebu to řešit – prostě mám svého taťku. Nevím, jak mi to naši tenkrát řekli nebo kdo (babička, děda? – nevím), protože to fakt vím „odjakživa“. A když mi to v období puberty jedna „kamarádka“ vpálila, tak to se mnou ani nehlo, a to si myslím, že bylo strašně důležité. Zároveň jsem věděla, že když něco budu chtít vědět o svém biologickém otci, tak mi to mamka řekne. Tuhle potřebu jsem ale nikdy neměla.
    Držím malíčky, ať se rozhodnete správně.

  • Lussy

    Mariko,
    před několika měsíci se tohle probíralo v Tam-tamu, nevím už kolik přesně bylo dítěti, myslím, že bylo asi ve věku tvé holčičky, holky radili,aby to dítěti řekla a pak maminka napsala, že to řekla a dítě to vzalo v pohodě. Zkus tam zapátrat a pročíst si to, byla tam spousta reakcí.

  • Lien

    Mariko, já jsem o tom ještě přemýšlela. Já nemyslím, že je dobré nechávat to na pozdější věk. Za prvé to puberťáci hůře snáší a za druhé jak poznáš, kdy už to někdo prokecne a dozvědět se to od cizích to bude chápat jako zradu od vás. Blbá je ale ta formulace. Tatínek NENÍ tvůj tatínek. Myslím, že se to musí říct jinak, nemůžu přijít na to jak. Poradila bych se být tebou s nějakým psychologem, určitě existuje způsob jak to říct i pětiletému dítěti a já myslím, že to přijme mnohem lépe než v pubertě a ještě s tím, že jste jí x let nelhali, protože vy jí lžete, pak bude právem nakrknutá, zrazená a zklamaná.

  • Stará vojna

    Je to hezký příběh, vždy je lepší, narodí-li se děcko mladší ženě. Pokud si ale děláte předem starosti, jak jednou sdělit dospívající Natálce, že jejím otcem není ten dnešní otec, bude třeba se na to připravit. Mohl by totiž uplatnit požadavek na test DNA a z toho si činit nároky. Bylo by dobře to projednat s právníkem-notářem a nechat si od pravého otce vystavit příslušný doklad, že svá práva uplatňovat nebude (jde i o dědictví). Má to háček, pokud oba rodiče stihne krutá nehoda, může dítě nárokovat péči pravého otce, i když se předtím nároků zřekl. Raději se na všecko předem připravte.

  • Lien,máš pravdu,že ty základy spadnou,ale nikdo neví kdy? Já vím,že život v nejistotě,kdo to prozradí nestojí za nic,ale stále přemýšlím o tom,že budu ty základy podpírat,at mě to stojí,co mě to stojí. Jinak děkuji za pěknou reakci.

    Horempádem,také děkuji,škoda,já jsem se s žádným případem právě ještě nesetkala,tak nemůžu ani k tomu nic napsat. Znám akorát ty,kdy se rozpadlo manželství,nové protějšky a děti se stýkají s biologickým rodičem.
    At přemýšlím, jak chci, nenacházím tu správnou volbu.
    Ještě jednou děkuji za váš názor.

  • Horempádem

    Mariko, přidávám se k Lien, situaci nezávidím. Nedokážu poradit, ale něco malounko k tomu napíšu.

    Ze svého okolí podobné případy znám. Je to tak padesát na padesát. Řekla bych, že lépe to bylo přijato v rodinách, kde tatínek (ne ten biologický) dítě i maminku velmi miloval a dodával dítěti to správné zázemí, tak to bylo přijímáno lépe a dítko tohoto tatínka šmahem nezavrhlo. Byl a je to prostě pro ně táta. Některé se s biologickým otcem nechtějí „ani vidět“, jiné jeho společnost občas vyhledají.

    Tady z mé strany nelze radit, zda říci pravdu nebo ne a hlavně kdy je ten správný čas. Také ti přeji, aby ta vaše pohádka trvala co nejdéle a hlavně, aby jste stihli připravit tu správnou strategii, až dojde ke konfrontaci s touto „pravdou“.

    Hodně štěstíčka Mariko a hlavně spokojenou rodinu ti přeji z celého srdce, opravdu 🙂

  • Lien

    Mariko, vážně pěkný článek, moc dobře se mi četl. No, lež může udělat ze života pohádku, ale sama píšeš, že se děsíš toho, že se někdy někdo prořekne. To není pohádka, to je peklo. Za mě: určitě říct dcerce pravdu, myslím, že to tím svým dětským chápáním nějak zpracuje a co bude dál prostě budeš muset unést a tvůj manžel taky. Nakonec to stejně dopadne dobře, uvidíš. Pro mě život ve lži i když se může jevit pohádkou, je pořád jen lež. Co stojí na falešných základech musí spadnout. Nezávidím ti tvou situaci a přeju vám všem hodně sil.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist