Pociťuji zvláštní úlevu, v duši mi zavládl klid a mám pocit smíření. Nikdy bych si nepomyslela, jak důležité a významné pro mě bude říct v duchu „poslední sbohem“ a setřít si slzičku z řas. Přesto, že už jsem nedoufala, mé vroucí přání se splnilo. Mohla jsem se rozloučit…
Před několika měsíci mi zemřel blízký kamarád a zároveň kolega z práce. Nebyla jsem na to vůbec připravená. Byl v posledním roce svého života plný energie, elánu a hýřil optimismem. Nic nenaznačovalo tomu, co se stane ve dnech příštích… Jak už to v životě někdy bývá…
Jeho ztrátu jsem nesla těžce. Vídali jsme se každý den a tudíž bylo dost obtížné přivyknout myšlence, že už ho prostě neuvidím, že už mě nerozesměje, že už pro mě nepřijde… A po té, co poslední rozloučení s ním proběhlo pouze v kruhu rodinném, se mi do srdíčka vplížil stín. Uvědomila jsem si, že mi zoufale chybí to poslední sbohem. Stále jsem měla pocit, že to pro mě neskončilo. Měla jsem vnitřní potřebu se s ním rozloučit. A nevěděla jsem, jak to mám udělat.
A minulý týden mi přišla e-mailem zprávička. V první chvíli jsem byla zaskočená a překvapeně jsem ji četla pořád dokola. Poslední rozloučení proběhne … v čase budoucím… Rodina a přátelé se domluvili, že splní jeho poslední přání a tím bylo rozptýlení. A kde jinde, než tam, kde to měl nejvíc rád, tedy v našich horách. Miloval naše hory, prošel je křížem krážem s foťákem na krku a stojanem s příslušenstvím v batohu. Vznikla tam spousta přenádherných fotek a některé mám doma, spoustu jich mám v mailu a v práci…
A slzičky se mi nahrnuly do očí…
A hned jsem věděla, že tam pojedu.
Srdíčko mi od rána bušilo a časté návštěvy toalety byly jasným znamením, že mi nervy „pracují“. Ale byla jsem odhodlaná jet. Domluvili jsme se s kolegou/kamarádem z práce, že mě vyzvedne, zajedeme do hor, cca 30 km, auto necháme na parkovišti pod kopcem a nahoru pošlapeme po svých. A dané slovo platí. A tak jsem vyrazila.
Všechno klaplo.
Počasí se umoudřilo, vítr rozfoukal mraky, na obloze zazářilo sluníčko a objevila se blankytná modř. Šlo se nám dobře, přestože jsme ťapkali pořád do kopce. Poslední úsek už byl dost strmý a po kamení a já si v duchu říkala, jak já tam jen vylezu. A jakoby mě můj kolega slyšel, i když jsem to nahlas nevyslovila, podal mi ruku a přes velké kameny mi pomáhal. Prostě mě vytáhl až nahoru.
A na vrcholku hory, ve výšce 1122 m, jsme se všichni sešli, rodina, přátelé, kolegové.
Bylo to sice smutné a dojemné setkání, ale přesto takovým zvláštním bolestným způsobem příjemné. Minutou ticha jsme našemu společnému „blízkému“ projevili úctu a těsně u křížku jeho tatínek společně s jeho synem zaujali svá místa.
Za doprovodu kytary a houslí se rozezněla píseň „Tam u nebeských bran“ a v okamžiku, kdy se otevřela urna a vítr vzal její obsah, se mi oči zaplnily slzami… a já mohla konečně říct „poslední sbohem“… v duchu jsem toho řekla mnohem víc, ale to je důvěrné …
Poslední rozloučení bylo opravdu moc krásné, na úžasném místě a za účasti všech blízkých, ať už členů rodiny či přátel. Byl to nezapomenutelný a hluboký zážitek. V duši mi zůstal velmi silný vjem. A já jsem za něj velmi vděčná.
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (16 vyjádření)
Petro, Zuzi, Danasi, děkuji Vám za Vaše reakce.
Padmé, jen jsem zavadila okem o název a ani nemusela číst autora. Jsem ráda i za tebe, že se rozloučení konalo.
Přečetla jsem to jedním zatajeným dechem.
Ahoj Padmé.Velmi dobře si pamatuji na tvé ,,rozčarování“ z celé situace a jsem opravdu ráda,že jsi dostala svou možnost rozloučení notabe vlstně s těmi,kteří jste byli spolu s kamarádem spjatí.Ono možná nejde o samotný akt pohřbu,ale o to smíření se s se skutečností a dle mého i ,,odpuštění“Zuzina:-)
Padmé, díky za článek – je vidět, že „věci“ fungují tak, jak mají… nejen na každého, ale na všechno jednou odjde, jen tomu asi musíme dát prostor a čas.
Jsem ráda, že jsi tu možnost rozloučit se dostala, navíc takovým způsobem.
Moc moc Vám všem děkuji za krásné komentáře a za slůvka pochopení… až jste mě dojaly… díky moc…
Během těch několika měsíců jsem získala tolik potřebný odstup a teď už umím pochopit, že rodina jednala tak, jak jednala (v tu chvíli, kdy se stalo). Muselo to pro ně být hrozně moc těžké…
Asi to tak všechno mělo být…
Bamisko, ano, ano, psala jsem o něm, o svém blízkém kamarádovi, psala jsem v době, kdy se ta smutná událost stala.
Peťko, věřím Ti. A musím se otevřeně přiznat, že mi to nepřipadá divné. Jsme nějakým zvláštním způsobem spojeni… Myslím, že nás to přesahuje…
JaniOss, napsala jsi to výstižně: rozloučit se je důležité, máš pravdu, vnímám to také tak.
Ještě jednou Vám všem moc a moc děkuji.
moc krásně jsi to napsala. Je těžké říct poslední sbohem, ale když ho neřekneš, pořád máš v duši takový těžký pocit, nemůžeš se zbavit černé skvrny. Takhle v duši nastane mír a klid a můžeš pak vzpomínat bez bolesti, s trochou smutku, ale klidně. Je to vždy těžké. Rozloučit se je důležité, abys ho mohla pustit dál. Dobrý přítel je v životě hrozně důležitý.
Padmé, připojuji se k holkám, taky pamatuji na ten článek o kamarádovi z minulého roku…. je dobře, že se jeho rodina takto rozhodla a že Vám všem umožnila se rozloučit….
A taky děkuji za článek.
Také si vzpomínám na tvůj smutek z nemožnosti se rozloučit, jsem moc ráda, že jsi nakonec tuto možnost dostala a využila.
Padmé, jsem moc ráda, že jsi měla tu možnost pro sebe tuhle životní zkušenost uzavřít skutečným rozloučením. Vím také, že to pro tebe bylo moc důležité a děkuju, že jsi se s námi o konec toho zážitku podělila.
Padmé, velmi smutný a dojemný článek na jedné straně a na druhé naopak osvobozující a silný zážitek.
Moc pěkně napsané. A nebudeš tomu ani věřit, aniž jsem věděla, že tento článek napíšeš, aniž jsem tušila, že něco podobného chystáte, na dnešní noc se mi zdál sen, který byl, bez těch hudebních nástrojů, přesným popisem toho, co tady čtu. Nechápu, jak je to možné a sama nemohu uvěřit tomu, co zde popisuješ. Nepatří to sem, ale musela jsem to napsat. Hluboce na mne tvůj článek zapůsobil a věřím, že to rozloučení bylo pro tebe velice důležité.
Padmé, vzpomínám si na ten hluboký zármutek, vyplývající jak z odchodu milého člověka, tak z toho, že ti nebylo umožněno být s ním v té chvíli poslední.
Tenhle článeček mě fakt vzal u srdíčka. Při čtení jsem si poplakala, myslím, že s mou přecitlivělou duší bych brečela celou cestu nahoru i dolů. Popsala jsi to nádherně. A moc chválím to, že rodina splnila poslední přání svého nejbližšího, a rozhodla se popel rozptýlit. Kamarád na vás ze shora jistě dohlížel a tvou dušičku naplnil klidem. Tak to má být.
Děkuji za moc pěkný článek.
Padmé, krásně napsané, úplně jsi mě vtáhla do dění, jsem ráda, že jsi mohla absolvovat rozloučení s kamarádem, kterého jsi měla tak moc ráda……opravdu krásné rozloučení.
krásné čtení, kamarád měl kolem sebe bezvadné lidi´, krásné rozloučení…..padmé mám pocit že jsi o tom tady už psala „něco“?
Padmé,
úžasný článek.
To je dobře, že se rodina tak rozhodla a všichni mohli být u posledního rozloučení.
Mám z tvého popisu takový hořkosladký pocit. Muselo to být krásný, i když smutný.
Padmé,holčinko zlatá,tvůj článek jsem přečetla jedním dechem a se slzama v očích..moc dobře si pamatuju,když si nám tu psala,co se stalo..a jsem moc ráda,že se ti splnilo to,co sis přála-naposledy se s kamarádem rozloučit..místo bylo vybrané dobře a to tam,kde on se cítil fajn a bylo mu tam krásně..určitě se na Vás všechny zhora usmíval..ve Vašich srdíčkách zůstane napořád,to co jste s ním prožili,Vám nikdo nevezme.
To bylo krásné rozloučení…
Mobile Sliding Menu