V posledních dnech se tíživě a velmi pomalu vyrovnávám se ztrátou maminky a tudíž se mi v mysli vrací spousta různých rozhovorů, situací a také článků, které jsem napsala. A teď konkrétně mám na mysli jeden jediný článek. Je to už nějaký ten pátek, co jsem psala o svých rodičích a svého tatínka nazvala „dinosaurem“…
A nyní mám pocit „dluhu“. Je to jakýsi můj nevyrovnaný účet. A tak se to právě teď pokusím „srovnat“.
V době, kdy jsem zmíněný článek psala, mi vážně onemocněla maminka a můj tatínek v té době nebyl s to tento fakt přijmout. A v návaznosti na tuto skutečnost přizpůsobit své chování. Nebo možná lépe řečeno – změnit své staré zvyky. A přesto, že se říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš, já toho byla svědkem. Stala jsem se svědkem velké proměny svého vlastního tatínka. A zároveň jsem se tím utvrdila hned v několika věcech. Za prvé jsem si naplno uvědomila, jak pevné pouto drží naši rodinu pohromadě. Za druhé jsem měla možnost vidět tatínkovu proměnu na vlastní oči a tudíž si uvědomit, že když se opravdu chce, tak to jde. A za třetí, když se ocitnete ve skutečně zátěžové situaci, jste schopni ze sebe dostat mnohem víc, než si vůbec dokážete představit. Tím chci říct, že člověk leckdy ani netuší, co všechno zvládne a dokáže, když je toho zapotřebí.
A teď to vezmu po pořádku.
Téměř čtyřicet let jsem tatínka vnímala jako milujícího rodiče a možná tak trochu jako velké dítě. V domácnosti nebyl schopen zastat žádné práce, pokud měl něco zařídit, obvykle na to zapomněl a když se měl postarat o nás, o děti, většinou z toho byl karambol. Takže když to shrnu, byl mi víc sourozencem než rodičem.
Nicméně – vždy přítomný a milující.
Začátky proměny byly poměrně lehce přehlédnutelné. Tatínek začal vynášet koš. Sám od sebe. Aniž by ho o to někdo požádal. Potom začal jezdit na nákupy. Postupem času se stal pravidelným a jediným dodavatelem zásob ledničky a špajzu. Jednoho dne jsem se mu nemohla dovolat na pevnou linku a jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že luxuje. A tudíž přes hluk vysavače neslyší vyzvánění telefonu. Ihned byl s úsměvem omluven, to je přece jasné. A tu chvíli mě poprvé napadlo, že se s mým tatínkem „něco“ děje.
Když na jaře propustili maminku z nemocnice domů, měl v hlavě jedinou „starost“, chtěl jí uvařit něco dobrého na uvítanou. Už tenkrát jsem pociťovala něžné dojetí nad jeho chováním. Časem se s kuchyní i vařečkou skamarádil… Můj tatínek začal vařit. A začal dělat spoustu věcí, které nikdy nedělal, jako např. stíral podlahy a oháněl se smetákem jako znalý uklízeč. A v posledních šesti týdnech se stal maminčiným ošetřovatelem a pečovatelem na noční úvazek. Přes den jsme se staraly my (děti) a tatínek „sloužil“ noční. Přesto, že se vůbec nevyspal, během noci i patnáctkrát vstával a trasu koupelna-ložnice ťapal v dvojnásobném počtu, nikdy, ani jednou za celou tu dobu, nevyslovil, že bychom dali maminku do nemocnice. Trpělivě běhal po doktorech, vyzvedával recepty a následně navštěvoval lékárny. Poslední měsíc se od maminky nehnul na krok, neopouštěl dům, nikam nechodil, byl pořád s ní. Doprovázel ji na toaletu, vodil ji za ruku, nosil jí pití do postýlky, utíral jí pusu, převlékal pyžamka a nekonečně dlouhou řadu věcí, všechno se to vypsat ani při nejlepší vůli nedá.
A v ten poslední den byl s ní… A držel ji za ruku, když „usnula“…
A jaké je to teď? Je to pořád můj tatínek. Je tím, kým byl po celý můj dosavadní život a zároveň i tím, kým se stal během posledních dvou let. A můj pohled na něj se trochu pozměnil. Když se na něj dívám teď, cítím obrovský obdiv. A přiznávám se, že poprvé v životě jsem na něj doopravdy a skutečně pyšná.
Musela jsem o tom napsat, moje vnitřní potřeba – vyrovnat svůj „dluh“ vůči tatínkovi – byla velmi silná a tichý hlas svědomí neodbytný. A já, stejně jako všichni ostatní lidé, se snažím jít dál… i když občas přešlapuji… musím jít dál… a to by bez „srovnaných účtů“ dost dobře nešlo… alespoň já to tak cítím.
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)
Ahoj babofko, děkuji za Tvoje řádečky.
Jsem ráda, že to moje tehdejší psaní nevyznělo hanlivě. Přála jsem si, aby to vyznělo jako „konstatování“, jenže – když člověk píše pod vlivem emocí, tak nabýt objektivního pohledu je dost těžké a může i nechtěně sklouznout do nelichotivého tónu.
A máš pravdu – ta „cena“ proměny je příliš vysoká, kdybych mohla, zvolila bych jinou cestu, ale to není na mě…
Padmulinko, krásné… dojemné…
Víš, já tehdy a vlastně dodnes nevnímám Tvé tehdejší označení tatínka nijak hanlivě. Naopak, i z něj cítím lásku a úctu. A prosté „konstatování“, že takový je.
Je úžasné jakou proměnou dokázal tatínek projít, škoda jen, za jakou „cenu“. Ale třeba i to byl jeden z maminčiných „úkolů“ tady…
Děkuji Vám všem za Vaše reakce.
Lussy, musí to být smutný pohled na rodiče, kteří spolu nemluví, přiznám se, že si to asi ani neumím představit. Moji rodiče spolu byli 45 let a taky se stalo, že se nepohodli, ale nikdy to netrvalo déle než pár dní.
Lien, ono to tak nějak bude – se mnou – jsem zřejmě „pozitivní typ“, z celé své duše si přeji „vidět“ (hledat, najít) to hezké a to dobré, co v lidech je.
Keen, děkuji, Tvoje hodnocení mi udělalo radost.
Bami, já to vím, že mít takovouhle rodinu není samozřejmost a čím jsem starší, jak mi ty roky přibývají, tím víc si toho vážím a cením si to nade vše. Děkuji Ti.
jirispur, ano, přesně tak to je – v jednoduchosti je krása – a jednou větou se dá vyjádřit mnohé. Rodina má své výsadní postavení a nenahraditelný význam, prostě to tak je.
Marinado, vnímám to dost podobně – že muž se postará až když už nic jiného nezbývá, že „musí“, je k tomu jaksi „donucen“ okolnostmi a pak se ukáže, že to zvládne. Bohužel jsou i takoví, co to ani v takových vyhrocených situacích neudělají (ale to už je o něčem jiném).
Ctiradko, Tobě děkuji za pochopení, víš, já to tenkrát psala pod vlivem silných emocí, bylo to upřímné a byla to pravda, ale nebylo to příliš lichotivé. Během těch dvou let se všechno změnilo. A já cítila potřebu to své předchozí psaní uvést na pravou míru – přenést se z minulosti do přítomnosti.
Ještě jednou děkuji – Vám všem – za Vaše názory, postřehy a vlastní zkušenosti.
…krásné Padmé…
Tvůj původní článek si pamatuju a chápu, proč jsi měla pocit dluhu… Normálně nebývám ze článku tak dojatá, ale dnes jsi mě dojala Ty tím svým…
Hezké zamyšlení.
Jinak mé zkušenosti jsou podobné – většina chlapů v mém okolí se o sebe i o rodinu umí skvěle postarat, ale jen když opravdu MUSÍ.
Držte se, Padmé – celá rodina.
Respekt.)Rodina je RODINA!
krásný moc hezké a važ si toho jaký dar máte v rodině není to tak samozřejmé…i to že se lidé otočí když je potřeba, tvůj tatínek otočil když věděl že je toho třeba a skláním před ním, víš mám na porovnání to že můj táta byl také na tom pomyslném prahu mezi ¨životem a smrtí a ten jeho převrat vydržel tak dva měsíce a pak se vrátil k tomu svému dinosaurování a nepříjemné povaze jakou má, píšu to jen proto že ani proměna v tak závažnou dobu prostě není stálá a je pouze na člověku jestli ji ustojí a uvědomí si co a jak je v životě důležïté…a proto před tatínkem smekám je to obdivuhodný človíček, no ale on má také kolem sebe bezva lidi jak jsem měla možnost tě alespon touto cestou tě poznat tak smekám nejen před ním
Za mě – 5x hvězdička , jste RODINA .
Padmé krásné, dojemné, máš pevný základ, dar vidět to hezké a věřím, že jste v rodině schopni zvládnout cokoli….
Padmé, tvůj článek mě dojal k slzám.
Představila jsem si svoje rodiče, kteří spolu 8 let nemluví a přesto bydlí v jedné domácnosti. I když za tu dobu oba byli několikrát nemocní tak, že potřebovali pomoc druhého, tak ten druhý jsem musela být já nebo brácha, ale oni kolem sebe doma pořád chodili, jako by neviděli, že ten druhý to sám nezvládne.
Jste úžasná, neuvěřitelná rodina.
Mobile Sliding Menu