V románech a novelách se nazývá osudovou láskou ta, která je silnější než smrt, kde jeden pro druhého trpí a snáší všechny těžkosti a ústrky, nakonec však příběh šťastně končí a rozesmátí novomanželé mávají okolo stojícím svatebčanům…
Osudová láska však nemá vždy šťastný konec. Vyzkoušela jsem si to na vlastní kůži. Pojala jsem tedy k lásce jako takové velmi nedůvěřivý vztah…
Odmalička „dobře krmená“ – až budeš velká, tak se vdáš… – až budeš vdaná, tak si o tom popovídáme… spoustu a spoustu podobných vět jsem slýchávala od útlého dětství, takže jsem z toho zcela pochopitelně vyvodila, že VDÁT SE prostě musím, že se všechny ženy „musí“ vdát, prostě se to sluší a patří. A očekává se to (ode mne). S touhle „diagnózou“ z minulého století jsem vstupovala do života. A ještě jeden těžký handicap jsem si nesla do života: měla jsem utkvělou představu, že když budu milovat upřímně, hluboce a opravdově, že se mi nemůže nic špatného stát…
Nikdo mi neřekl, že láska může mít i nešťastný konec…
Záhy jsem zjistila, že v mém případě to funguje jaksi obráceně. Ten, koho bych si přála, o mě nestojí a ten, kdo o mě stojí, toho nechci já. Takže jsem v tom světě dospělých byla celkem dosti nepřehledně ztracená. Po nějakých těch nedopatřeních a tápání to přece jen zajiskřilo…
Jenže se velmi rychle provalilo, že pán je už vázán jinde, no a já urychleně posbírala své zhrzené já a šupajdila pryč. Po první ledové sprše následovala druhá … a tak dále…
Až přišel On. On s velkým „O“. Převrátil mi život vzhůru nohama. Zamilovala jsem se silou svých dvaceti let. A upřímně řečeno – položila jsem se do toho celá. Dala jsem mu všechno – své srdce, svou duši a své tělo. Byla jsem jeho. Cítila jsem to tak. Byla jsem tenkrát šťastná, doopravdy šťastná. Milovala jsem a cítila jsem, že je to vzájemné. Bylo to opravdové souznění duší, těl i srdcí. Rozuměli jsme si a milovali se. Žila jsem v přesvědčení, že je to ON, že s ním strávím celý svůj život. Nic jiného jsem si nepřála a po ničem jiném netoužila. Zanedlouho jsem však měla zjistit, že to tak nebude…
Moji rodiče, resp. můj otec, se postavil proti tomuto vztahu. Dost ostře to slovně vyjádřil. Můj partner byl o dost starší než já a mně to nepřipadalo důležité. Došlo to tak daleko, že jsem byla nucela „volit“.
Zvolila jsem partnera, svou životní a osudovou lásku.
Jenže on „nevydržel“. Neustál to. Bál se, že bychom to do budoucna nezvládli. Bál se, že bych ho časem opustila kvůli jinému muži. Bál se mého otce.
Po čtyřech letech společného žití jsme se rozešli.
Zhroutila jsem se.
Nemohla jsem spát. Nemohla jsem jíst. Po nocích jsem uklízela byt, myla okna, stírala podlahy… Tmavé kruhy pod očima a ubývající kila byla viditelnou známkou mé duševní nepohody. Cítila jsem fyzické utrpení. Nemohla jsem bez něj být. Nemohla jsem bez něj žít. Bolel mě každý nádech a každý výdech. A já nechtěla dýchat. Vůbec jsem nechtěla dýchat…
Myslela jsem si, že umřu … A tak jsem tu bolest začala zahánět alkoholem…
A spánek jsem si zajišťovala Rohypnolem…
Pouto mezi mnou a mou matkou mě tenkrát udrželo při životě.
Lízala jsem si rány hodně dlouho, mnoho let…
Šrámy na duši zůstanou celoživotně.
S tím už jsem se přestala prát…
A tak, když jsem se vyhrabala z nejhoršího, jsem se rozhodla.
Láska už mi cestu nezkříží. Nechci ji a nestojím o ni.
Už nedopustím, aby mi někdo nebo něco vládlo.
Když to nejde srdcem, půjde to rozumem.
A tak jsem odevzdala svůj život svému rozumu a srdci jsem „zakázala“ vládnout.
Žila jsem tak plných 14 let. Spokojeně. Bez výkyvů. A bez potíží.
Napsal/a: Elizabeth
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)
Máš pravdu,je to jak ve filmu:)
Nabídne se konec a zavede se na začátek.Mě se to líbí,ikdyž jako film by to bylo lepší pozorovat než prožívat:)
Proč je tak život složitej,proč musíme několikrát v životě si položit otázku : stojí všechno za to? Proč se tu vtírá pocit,že by mohlo být líp a nutkání všechno hodit za hlavu a mít tisíc chutí začít jinak,jinde,s někým jiným?
Co nás nutí brát ohledy na druhý,když mám pocit,že na moje nikdo ohled nebere?
No to už by bylo spíš do psycho poradny:)
Je zajímavý,že mě tohle vždy bralo v době kdy mé vztahy končily…Taková předzvěst konce.Ale né pokaždé.Aspoň né teď.Nějak mé pocity začínají se ztrácet v tom přívalu událostí co se na mě valí.Zmatek v hlavě při vyslovení jeho plánu,začnem jinde a v novým se pomalu vytrácí a přiznávám nesmím moc to v hlavě rovnat,protože se mi stáhne žaludek a zmatek je tu zpátky:)
Hani, já jsem moc ráda za tvé reakce, nabízíš mi jiný úhel pohledu a své životní zkušenosti a já si to opravdu ráda přečtu (a pak promyslím). To já jsem v tom časově udělala jakýsi zmatek, neboť to není časově popořádku – zkus to brát jako ve filmu: něco je teď, něco je z minulosti a poskládáš si to na konec filmu dohromady. Teď už to líp nevyřeším (měla jsem to promyslet, než jsem začala psát ten první článeček „Zhřešila jsem“, tedy začínat přítomností bez vysvětlení minulosti).
Hani, já nesmutním, honí se mi to hlavou, to ano, ale nejsem smutná. Prostě jsem se nečekaně „zamotala“ a můžu si za to sama, takže nežehrám, není nač a komu.
Ráno moudřejší večera:))))
Ty o voze a já o koze:) Až ráno mě došlo o co jde a jak je vše propojeno… Já se trochu ,dost zasekla.
No počkám si na ten třetí.Ono jak vidíš nejde ten osud rozdělit jak koláč na pár dílů,pěkně se musí vzít celý kus.Z každé části lze jen okrajově vzít,ale né pořešit celek.
Tak promiň za má noční slova,tohle je fakt mimo:)I když kdo ví?
Eli,vždyť je to jedno děti nebo vdaná.No vlastně není…Z manželství si neseš minulost s dětmi přítomnost.
No počkáme si na další článek a uvidím jak sem motala:)
A ty nesmutni,však není tak hrozně,aby nemohlo být hůř:)))
Milé povzbuzení,viď.No půlnoc a černý humor.
Hani, dobrá duše, děkuji Ti, rozumím, co mi chceš říct, ale já jsem tím „vázaná“ měla na mysli „vdaná“. Omlouvám se za to nedorozumění, ventilovala jsem tady své emoce ve svém článku, protože jsem měla v sobě obrovský přetlak a „muselo“ to ven. Pak mi zpětně došlo, že je to jakoby vytrženo z kontextu, že nejde v plné šíři porozumět jednomu hříchu (Zhřešila jsem) bez předchozích informací, tak jsem dopsala druhý článek a ten třetí, navazující, prostě v tuhle chvíli chybí, aby dovysvětlil, co jsem učinila za životní rozhodnutí od té doby dál.
Až tu bude ten třetí článeček, snad zapadnou všechna kolečka na svá místa, a vysvětlí se tím vše. A teprve potom, až budeš mít kompletní informace – celý obrázek – budu netrpělivě čekat na reakce.
Eli,hlavu vzhůru:)
I já já byla „svázaná“.Dvě dospívající děti a zmatek v hlavě.Jak zvládnout vztah a zároveň být vždy po ruce mým dětem.Těch nocí,kdy jsem zvažovala pro a proti,neublížím svým dětem tím,že do našeho života zasáhne ON?Zvládnu vše,aby děti neměli pocit,že máma je odstavila na vedlejší kolej a zajímá se jen o něj?Pochopí děti,že i já mám právo na svůj život a budou vědět,že i přesto,že jsem s ním jsou mi nadevše?
Mám vynikající děti,pochopili a můj zmatek v hlavě ustal.
Zastav se na té křižovatce a pořádně se rozhlédni.Když se budeš do sebe moc zavírat,těžko k Tobě najde cestu.
Já vím je to těžké,ale dá se to zvládnout.Vždyť není nikde psáno,že jsi nucená hned vlítnout bezhlavě do první náruče.Není nám sedmnáct / škoda,že nám z těch let nezůstala ta “ dravost“,to spontální chování:) Bylo by to o tolik jednoduší.Teď to moc berem rozumem a to je škoda…
Ale na druhou stranu,je to Tvůj život a ty okolo ho za Tebe žít nebudou.Proč by Ti měli bránit.Jestli ti lidé Tě mají rádi,pochopí to a budou s tebou šťastný,že ty jsi šťastná.
Jarmuschka šla na to správně,s úsměvem jde všechno líp,ikdyž v první chvílých máš pocit,že se šklebíš….
Moc děkuji za Vaše komentáře.
Lien, víš, já si nejsem jistá, jestli to ve skutečnosti opravdu funguje (ten pravý, ta pravá), jestli to není jen přání či touha… resp. já v to asi nevěřím. Mám pocit, že teď už za tou láskou, i když to mi připadá jako příliš silné slovo a já bych to asi takto neformulovala, nemůžu jít. Už jsem „vázaná“. Cítím zodpovědnost za lidi okolo sebe, které jsem k sobě za ty uplynulé roky připoutala. Nelze všechno zbořit. To prostě nemůžu.
Jarmuschko, děkuji, tuším, že vím, jak to myslíš (co píšeš).
Omlouvám se za tu časovou posloupnost, no spíš chaos. Moje přítomnost je „zpověď“ pod názvem Zhřešila jsem. Moje minulost, ze které všechno plyne, je tento článek. A to mezi tím – to je v příštím článečku (teď je v redakci) – kde je těch 14 let mezi. Takže to mé psaní konec nemá, teď jsem se ocitla na té pomyslné křižovatce, kdy si všechno procházím znovu od začátků … rozum a láska u mě nejdou ruku v ruce.. lépe to asi vyjádřit neumím.
Elizabeth, podle mě tím, jestli věříš, že někde je ON, jen jsi ho ještě nepotkala; že práce pro Tebe je, jen o ní ještě nevíš (a tak bych mohla pokračovat) je dáno, jestli jsi životní pesimista nebo optimista.
A taky, když těm „prohlášením“ výše uvěříš (tedy nejdřív musíš být schopná je formulovat) a budeš si je opakovat, začneš samu sebe programovat. A možná jen podvědomě začneš dělat věci, aby se to splnilo.
Mě se to potvrdilo opakovaně – když pro mě několikrát nebylo místo v práci. Všichni kolem mě se hroutili, jen já chodila s úsměvem na rtech, že práce pro mě je, jen se mi ještě „nezhmotnila“ (na pracáku jsem nikdy nebyla déle než pár týdnů – a to často jen proto, abych překlenula dobu, než nastoupím v novém místě).
Když skončil můj předchozí dlouholetý vztah, pár dnů jsem byla na odpis a myslela si, že ve svém věku (zdaleka mi nebylo třicet) jsem stará na to, abych někoho potkala a začínala znova.
Pak jsem se (za pomoci pár přátel) otřepala, formulovala „objednávku“, jakého muže pro život si představuji – a objevil se můj dnes již manžel.
Asi jsme se fakt hledali, protože spousta lidí si myslela, že spolu chodíme řadu měsíců nebo jsme dokonce již manželé – tak harmonicky jsme na okolí působili.
Pravda, časem se objevily chybičky, ale bereme to tak, že to je pro nás příležitost učit se a pracovat na vztahu. Pracujeme na něm oficiálně už 10 let.
Pochopila jsem z Tvého psaní, že 14 let se lásce vyhýbáš. Mám ale pocit, že teď možná začínáš být připravená na nějakou změnu v životě. Protože první, co mě po dočtení napadlo bylo – kde je konec? Nějaké poučení? Pointa?
Otevřený konec (začátek něčeho) s mnoha možnostmi…
Eli, to je smutňárna tedy. Tohle přesně jsem cítila už mnohokrát, ale vždycky je naděje, že lásku najdeš, jen se nesmíš uzavírat. A k tvé otázce, jak vím, že někde je ON? Chacha, to vím asi tak stejně, jako že každý má babičku. A vychovávaná jsem byla spíše tak, že ON skutečně není, že je to jen naivní představa, takže ve výchově to nebude. Souhlasím s hani, i s anonymní, zahoď strach a jdi do toho uvidíš tu kráááááááásu. Mohla bych ti povídat zrovna teď. Strach z bolesti má snad každý, ale i tak to prostě stojí za to. Podívat se na něj a cítit chvění v každé buňce svého těla, cítit, že nic lepšího teď není a nezabývat se tím, co bude za nějaký čas. Otevři se, podle toho jak píšeš, máš co nabídnout a můžeš přijímat.
Děkuji Vám všem – Lussy, Berulinko, Hanino, TaHad i anonymní – za napsání. Vaše reakce, názory i vlastní zkušenosti jsem si ráda a s chutí přečetla. Děkuji.
Mám otázku, no spíš otázky:
Jak víte, že je někde „on“?
Není to jen pohádka pro děvčata, kterou nás odmalička „krmí“?
Co kdybychom byly vychovávané jinak?
Elizabeth, píšeš opravdu krásně, ale působí to na mě hrozitánsky smutně. Prosím, nezakazuj srdci se znovu otevřít. Já jsem žila s rozumem v manželství 17let, přesto, že jsem nebyla spokojená, přesto, že láska vyprchala…. dokonce jsem měla období, kdy jsem překonávala k manželovi odpor. A dnes vím, že to byla největší chyba mého života. Láska znovu přišla, nedopadlo to dobře, byla jsem na dně, ale zase jsem vstala a šla dál. Taky jsem chtěla být sama a nekomplikovat si život dalším vztahem, ale náhoda to zařídila jinak. Je to sice čerstvé, ale konečně mám pocit, že jsem potkala muže mého života a věřím, že je to vzájemné a moc si to oba užíváme. Věřím, že osudová láska existuje a že na tebe ještě někde čeká. Nevzdávej to.
Smutný.Ale neměla bys ses uzavírat.Vždyť život není zas tak špatný,ikdyž nám někdy dává zabrat.
Kde je psáno,že někde na Tebe nečeká ON.Podívej se pořádně okolo sebe,kolik lidských osudů a lidí bylo taky na tom tak.Jen si vezmi naší Lin,taky nedávno podobně psala a dneska,šťastná,spokojená.A není to jen pohádka,ale život…
Má pravdu Anonymní.Ani já nevěřila,že mně může ještě něco krásného potkat.
Zlomené srdce, bolest z lásky – to by mohla být i diagnóza. nicméně síla člověka je v tom, jak se přes tuto zkušenost dokáže dostat, zda ji dovede přeměnit v přínos pro sebe. Sama jsem tuto bolest zažila, také jsem milovala, také jsem trpěla. Dlouho. Nyní po letech se znovu snažím spojit se svým srdcem a láskou, jelikož život řízený rozumem, život bez lásky stojí za starou Belu!!!! Když neprožíváme bolest, odmítneme ji, ruku v ruce s tím jde i neschopnost prožívat radost a lásku. Takový člověk nemůže žít – jen přežívat. Pak přijdou deprese, úzkosti podobné záležitosti. Takže se rychle vzpamatuj, hledej cestu ven a vytrvej i kdyby to mělo trvat několik let. Stojí to za to!
Eli,to je opravdu moc krásně napsaný,procítěně,takže se člověk dokáže do toho příběhu vžít..i přes to všechno ti přeju,aby se ještě sluníčko usmálo a stálo při tobě nejen štěstí,ale i láska:)
Elizabeth,
ty bys měla psát romány. Čtu tě jedním dechem.
Mobile Sliding Menu