O profesionální a mateřské deformaci

Tak jsem před několika dny konečně na dobírku obdržela z knižního nakladatelství Galén mj. lékařskou knihu „Dětská chirurgie“. Vydala jsem za ni hříšné peníze, ale vzhledem k tomu, že je to v současnosti prakticky jediná ucelená publikace o tomto oboru a dlouho se na její vydání čekalo, zkrátka jsem ji „musela mít“…

I když chirurgie dětí není můj obor, u nás v práci se věnujeme lidičkám 15+ až nekonečno:-).
Hned jsem jí samozřejmě začala prolistovávat – obsah, úvodní obecná část, potom speciální části… tak jak to v takových knížkách bývá. Tak jsem listovala a listovala… a když jsem ji zaklapla, tak se stala taková pro tuto situaci asi dosti nepatřičná věc – měla jsem knedlík v krku a oči plné slz… a řekla jsem si, že vám musím tuhle starou pravdu ZNOVA připomenout, protože TOHLE a nic jiného je opravdu nejdůležitější…
Speciální chirurgie se zabývá již chirurgií konkrétních tělních systémů a jednotlivých tělních orgánů… neurochirurgie, chirurgie hrudní, břišní… kýlky kýly:-), chirurgie močových orgánů… a následuje mj. celkem obsáhlá kapitola „onkochirurgie“ – chirurgie nádorů dětského věku.
Tato publikace je opravdu „hodna své ceny“, takže text je prokládán obrázky, nákresy, operačními schématy a taky fotkami… Samozřejmě, že na fotce „tříselné kýly u 7-letého chlapce“ celkem nic není (prostě klučík s bouličkou v třísle, která se definitivně vyřeší jednoduchým zákrokem), fotka novorozence na dýchacím přístroji po operaci rozsáhlého rozštěpu stěny břišní už mi ovšem na ten knedlík v krku zadělala (přičemž dospělých lidí v daleko horším stavu jsem viděla v reálu stovky), ale definitivně jsem se „vnitřně rozsypala“ u obrázků v „nádorové kapitole“…
Nevím – snad ani autoři nebyli tak otrlí, aby fotili přímo „pacienty“ (krom toho nádory většinou nejsou vidět, že), ale úplně stačilo „CT (počítačová tomografie – takový lepší rentgen) 3-leté dívky s oboustranným nefroblastomem“ (dětský nádor ledvin), „CT 1-měsíčního novorozence s pokročilým rhabdomyosarkomem močového měchýře“ (ani nechtějte vědět, co to je), „CT 5-letého chlapce s rozáhlým meduloblatomem“ (mozkový nádor), u toho vždy uvedeny prognózy přežití – ne uzdravení, ale přežití… a mě se za všechno to promítá ta nejmilovanější bytost.
Lidé v mém okolí mě považují vzhledem k mému povolání za dost „otrlou“ osobu a asi je to pravda, mě se zle jen tak z něčeho neudělá:-). Už od dob studií jsem ale neměla ráda „dětské obory“ – mě nemocné děti zrátka fakt nedělají dobře. Nyní, když jsem krom lékařky také matkou, umocnily se tyto pocity na jánevímkolikátou – obrečím skoro všechno…
Každý jsme nějak profesionálně deformovaný a o „přecvaknutí v mozku na mateřské“ se tu bavíme skoro pořád:-), ale troufám si říci, že kombinace lékařské profesionální deformace s deformací mateřskou ja naprosto vražedná!!! Pro „lékaře-rodiče“ (abychom nekřivdili otcům, ale ti to podle mě prožívají méně) se jejich „informovanost“ stává prokletím… kdybych tak netušila, co všechno může moje dítě postihnout (a myslím tím opravdové hrůzy, do nichž jako „otrlá“ nepočítám chřipku, angínu, febrilní křeče, ba ani nějaké jednoduché zlomeniny, kýly, vyražené zuby apod.), jak by se mi žilo!!
Ještěže lékařka na mateřské jako každá jiná máma nemá moc času zaobírat se takovými myšlenkami, protože je zcela pohlcena svým malým úžasným, chytrým, zábavným, učenlivým, roztomilým… ale také nespavým, vzteklým, uřvaným, vyčůraným, ničícím, tyranizujícím drobkem….. takže tyto nechtěné a nežádoucí informace jsou zastrčeny někde hluboko v mozku a vyplavou na povrch při listování pitomou učebnicí dětské chirurgie… a zrovna potom, co si říkám, jak ten kluk vůbec neposlouchá, dělá si z nás „dobrý den“, a že budeme asi muset přitvrdit ve výchově…
A pak – po odložení téhle knihy – jej jdu přikrýt a neodpustím si se několik minut ve tmě dívat na obrys jeho hlavičky vykukující zpod peřiny… ovšem s tím brekem musím přestat – našemu otci bych to asi nevysvětlila (a na hormony už to svádět nemůžu – šestinedělí a kojení v nedohlednu:-))
Řeknu vám, že po onom večeru jsem si opět srovnala v hlavě žebříček hodnot s tím, že nikomu – ani svému největšímu nepříteli – nepřeji poznat duševní rozpoložení rodičů vážně a nevyléčitelně nemocného dítěte…. každé dítko je někdy tyran, spratek, uličník – a každému (kdo to popírá, ten podle mě lže) rodiči někdy ujede hlas nebo ruka… ale to je v pořádku – „HLAVNĚ,… teď se nabízí napsat ono obligání „…ŽE JE ZDRAVÉ“…. ale já bych alespoň za sebe – deformovaného lékaře a matku v jednom – trochu poopravila – „…ŽE VŠECHNY JEHO NEMOCI A BOLÍSTKY – KTERÉ ZKRÁTKA K ŽIVOTU PATŘÍ – BUDOU LEHCE VYLÉČITELNÉ“…. tohle je nejdůležitější na světě a NIC NIC NIC jiného…
Takže hodně zdraví!!!

Napsal/a: Káča