O našich představách…a o tom správném čase na mateřství…

Už jako malá holka jsem se ráda vozívala v autě. Když jsme jeli k „málkovické“ babičce, cesta trvala 2 hodiny. Pro děti nekonečno:) Mně to moc nevadilo, skoro celou cestu jsem mlčela, pozorovala lidi a domy, které jsme míjeli…

Vždy jsem si představovala, jací ti lidé asi jsou, jak to vypadá u nich doma…Neznala jsem je a tak jsem si o nich mohla téměř vše jen domýšlet. Indicií bylo povážlivě málo:)
– upravený trávník u domu – mají rádi svou zahradu, nebo to jsou jen pedanti a puntičkáři?:)
– auto staré a pouze silou vůle držící pohromadě – nemají peníze, nebo jim záleží na úplně jiných věcech?
– umazané děti – rodiče si jich sotva všimnou, nebo se rodiče snaží marně:) udržet je čisté? A třeba se jim jen snaží dopřát trošku bezstarostnosti (ještě aspoň na chvilku?)
Je pravda, že já jsem se vždy přikláněla k té lepší (pro mě:) variantě příběhů…

O pár let později jsem slíbila přinést maturitní otázky mému spolužákovi. Sraz jsme si domluvili v cukrárně a mimochodem! Kromě něho neznám jiného člověka, který by pojídal žloutkové věnečky jako chleba! Měl jich před sebou na talíři 15! Úplně mě to tehdy fascinovalo:) (Jeden jsem dostala:) Když jsem se k němu přihrnula, pošeptal mi jen:“Psst! Počkej!“ On si jakoby bez zájmu listoval v přinesených otázkách a občas hodil pohledem za mě. Soustředil se…a já čekala…a nevěděla nač:) Konečně se trošku probral. Jakoby se mu ulevilo a začal vnímat mou přítomnost. Otazník v mých očích byl asi docela velký, protože sám začal vysvětlovat: “Víš, než jsi přišla….u toho stolečku v rohu seděl nejdřív jen On. Byl nervózní a na někoho čekal…Čekal na Ni! Když vešla, úplně se rozzářil! …ale pak se mezi nimi něco MUSELO stát! Ale myslím, že dobrý!“…napadlo mě: Táák! On „to“ má taky:) Představy:) Ale vážně, znáte někoho, kdo by je neměl? Potkáte náhodný pár a přemýšlíte, čím si zrovna Ona mohla jeho získat?:) Čím to asi je, že soused má poslední měsíc skvělou náladu?…Ta paní ve frontě před Vámi se tak nějak zamyšleně usmívá, jakoby zatím jen ona věděla cosi „velkého“ a v duchu se těšila až to večer doma poví…Jo, jo, jo. lidi jsou strašně zajímaví!

Raději ani nemluvit o našich představách, když se bojíme o někoho „svého“…nebo se bojíte něčeho, co přijde…Mozek automaticky„přepne“ na kolej „jen špatné představy“ a Vy čekáte a bojíte se…Moc se bojíte, přestože tušíte, že Vaše představy mají k realitě daleko…Mladší sestra měla 4 roky a vždy strašně brečívala, když naše starší sestra odjížděla na kolej. Nikdy ji nešla vyprovodit. Až po čase nám došlo, že v sestřiččiných představách vysokoškolská kolej vypadá jako kolej na nádraží a ona tam se svým spolužáky na té jedné koleji přespává:)…

Jela jsem ve vlaku a ke mně do kupé přistoupil mladý pár. Ona a on, spolužáci ze školy. On jí začal vyprávět o tom, jak moc se těší domů. Ona zřejmě jeho důvody, proč se těší, dobře znala. Jen se usmívala a pokyvovala hlavou a on….Znáte to! Když se na něco těšíte, pořád na to myslíte, máte tendence všem v okolí o tom vyprávět:) Z řeči vyplynulo, že má ještě bratra …a před rokem jim přibyla malá sestřička…Pochopila jsem, že celá rodina je z ní nadšená…Vyprávěl také o sestřičce v porodnici, která jeho mámě říkala, jak se jí diví…v jejím věku…neplánované dítě.. “Stojí Vám to vůbec za to!??…Pochopila jsem, že rodina je věřící a řešit situace jakýmkoliv jiným způsobem bylo pro ni nepřijatelné. Nicméně on se v myšlenkách opět přenesl od nepříjemné sestřičky v porodnici k té své doma: “My teď s bráchou nemusíme chodit ani do kina… pořád jen koukáme na ni..“:) Vystoupila jsem…jenom jsem cestou tramvají přemýšlela o tom „správným věku na mateřství“ a jestli se při jeho určování bere ve statistice v potaz ta malá holčička, o které s nadšeně horlil její velký bratr. Protože! Né všechny děti se narodí svým:) rodičům, né všechny děti mají rodiče, co jim můžou materiálně dopřát něco víc než nezbytné, né všechny děti přichází na svět do úplné rodiny, né všechny děti se rodí rodičům v tom správném věku, né všechny děti přichází na světě plánovaně…ale všechny děti by měly „fasovat“ takové brášky, sestřičky, maminky, tatínky, dědečky…co by pro ně horlili:) jako ten „študent“ z vlaku…

Někde jsem četla, že jen ten, kdo Vás zná, Vám opravdu může ublížit…asi je to logické, zná Vaše slabiny…ale na druhou stranu spoustu věcí na světě pochopíte, až poznáte konkrétní lidi a jejich příběhy a nebudete se na svět dívat skrze čísla, statistiku a novinové zprávy. Já sama si vůbec nedokážu představit, že bych se „vzdala“ (těžko se mi to slovo píše bez uvozovek – prostě mi nejde z pusy) svého dítěte.. ale tuším, že když to někdo udělá (musí udělat?), dělá pro něj to nejlepší. Například i z tohoto důvodu souhlasím s „babyboxy“ a netroufám si soudit.

PS: Když mi bylo 18, naši nám také pořídili malého sourozence – sestřičku. Plánově:), byť v tom nesprávném (?) věku… Nejdřív jsme se také jen koukali:), potom jí i naslouchali a smáli…a hlavně jsme rádi, že ji máme!

Napsal/a: jaholka