Nikdy to nebude celé

Je to už nějaký ten pátek zpátky, kdy jsem si uvědomila, čím pro mě VD jsou, co pro mě znamenají, jak dlouho tu jsem pravidelnou návštěvnicí a kolik článků jsem za svůj pobyt zde napsala. A stejně jako plyne čas, jak se mění VD, jejich vzhled i návštěvníci, i já jsem zjistila, že už jsem dnes jiná než na začátku…

Za své působení na VD jsem napsala cca sedm desítek článků. Zpočátku jsem měla pocit nejistoty, netrpělivě jsem očekávala zveřejnění článku a pak jsem nedočkavě vyhlížela reakce čtenářek (popř. čtenářů) se sevřeným žaludkem. Byla to taková směsice netrpělivosti a zvědavosti. A bylo to krásné období, užila jsem si to.
A proč jsem začala psát? Pro potěšení. Baví mě to. Je to můj koníček. Píšu ve svém volném čase a píšu pro radost. Sem tam se objeví něco, co potřebuji tzv. hodit na papír, abych si srovnala myšlenky, přesto – většinou je to pro potěšení a pro radost. Píšu jen a pouze pro VD. Nepíšu pro jiné stránky či weby. VD jsou má srdeční záležitost. A chtěla bych poděkovat Petře, že mě zpočátku postrkovala a pobízela nebo možná spíš vybízela a motivovala, abych psala – takže Petro, děkuji Ti :). Dalo mi to hodně, pochopila jsem, že psát vůbec není snadné a to nemluvím o slovní zásobě, znalosti českého jazyka a pravopisu a takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Stručně řečeno – není to jen tak. A každý, kdo sebral odvahu a vypotil nějaký článek, to ví. Jsou dny, kdy se jeví jako problém každá věta, jednotlivá souvětí nepasují, nejdou k sobě, neladí. A tak to pisatelka odloží, věnuje se své rodině, svému dítěti, práci – to jako zaměstnání, přátelům a pak jí to stejně nedá, protože to psaní má ráda a zas si k tomu sedne a pokračuje v tom, co začala.

Hned poté jsem si uvědomila další věc – vždy, ale úplně vždy, jsem ráda za každého jednoho človíčka, kterému se můj článek líbí, nějakým způsobem ho potěší, zahřeje ho u srdíčka, pohladí na duši. Ona totiž sdílená radost je dvojnásobná a když někomu radost udělám, těší mě to, mám z toho hezký pocit a je mi uvnitř příjemně a dobře. A když takový spokojený čtenář napíše pod článek komentář, je to pro mě další motivace a tím i další „závazek“ a tak se to tu točí dokola už pěkných pár let.

Když si člověk vyzkouší, jaké to je, být „za oponou“, je pak tolerantnější a shovívavější k těm ostatním. Co mám na mysli? Ctím a vážím si každého, kdo si sedne k počítači, ukrojí ze svého vlastního soukromí a ze svého volného času a pro VD píše. Každý článek si najde své čtenáře. A každý pisatel/pisatelka si najde svůj okruh stejně nebo podobně naladěných lidí. A tak to má být – má to být různé, pestré, pro každého něco.

A tím u mě vznikla ještě jedna zvláštní vnitřní vazba. Tím, že jsem se sama pustila do psaní článků, absolutně jsem se zbavila pocitu nutnosti kritiky. Přečtu-li si něčí článek, vnímám z něj to pozitivní, beru si z toho to hezké a dobré. Nemám vnitřní pnutí k nějaké kritice, chci říct, že žádné pnutí necítím. Líbí se mi, že každá z nás píše jinak, na jiné téma, jiným slovníkem, pro jiný okruh lidí. Připadá mi, že je to v pořádku a že tak to má být.

A ještě se zmíním o té kritice, chtěla bych napsat, jak to vnímám a cítím já. Obvykle nekritizuji a nepíšu negativní reakce. Proč? Vysvětlení je velmi jednoduché. Jen pár z vás znám osobně, dobře a důvěrně. Ostatní z Vás neznám. To, co mi poskytují VD, je jen střípek z vašeho skutečného života.

Nikdy, ale skutečně nikdy to nebude celé. Ať už z mé strany nebo z vaší. Já o vás vím jen to, co se objeví na VD a co vy samy chcete, abychom věděly. A já to dělám stejně, píšu jen to, co chci já. Můj skutečný reálný život je mimo VD, ve skutečném světě, s živými lidmi, v reálných vztazích. A vědoma si této skutečnosti, necítím žádné právo někoho za něco kritizovat nebo psát negativně. Pokud nemám dostatek informací, dostatek podrobných znalostí a detailů, nemůžu posuzovat, soudit nebo hodnotit a ani to já sama nechci. Člověk se často nevyzná sám v sobě, natož aby mohl být druhému člověku zasvěcených mentorem. Takže – já to mám tak, že nemám potřebu, necítím to, nic mě vnitřně nenutí, abych psala kritické nebo negativní komentáře. Vím, že to „nikdy nebude celé“. I když se budu snažit psát články, komentáře, reakce sebelíp a sebepečlivěji, nikdy to nebude celé. Nikdy nedokážu vměstnat do pár řádků celý svůj život, všechny své zkušenosti, všechny své vztahy, to, co mám za těch čtyřicet let prožito… no… dobře, no… něco přes čtyřicet… Prostě vím, že to nikdy nebude celé. Kdokoli z vás napíše, ať už článek nebo se svěří v diskutárně, vždy to bude jen jedna malá část, jen jeden malý dílek z celé skládanky, které se říká život. A právě proto, že ta část, která mně zůstává skryta, kterou neznám a je podstatně větší (obsahově), necítím právo kritizovat. Tady na VD to vždy bude jen část, která je viditelná. Je to přece virtuální svět.

A tím se dostávám k tomu, jakou částí toho mého bytí pro mě VD jsou. Jsou částí, která je zdá se stabilní a stálá, VD pro mě jeden čas bývaly útočištěm, jindy poradnou, poté seznamkou se zajímavými lidmi jako jsou Ájík, Babofka, Danasi, Karamela, Kekunka, Jarmuschka, Nuninka, Virenka a další a další a omlouvám se za to, že vás nezvládnu vyjmenovat všechny jako např. Ježečka, Peťku nebo Bamisku a teď mě napadá ABA, Kukačka, Lussy a Marinada… No, tohle prostě nezvládnu, vyjmenovat všechny ty, které jsou pro mě s VD spojené. A potom se tu vyklubalo pár opravdu dobrých kamarádek a toho si upřímně cením a na nic z toho, čím jsem prošla, jsem nezapomněla.

VD pro mě byly, jsou a budou místem, kam chodím relaxovat, odpočívat, něco si přečíst, podiskutovat s tím, s kým chci. VD jsou pro mě oázou v tom každodenním shonu: vstávání, snídaně, svačiny, do školy, do práce, na nákup, kroužky, tréninky, odvozy, vyzvedávání, vaření, prádlo, žehlení a tak dále a tak dále, je to zbytečné vypisovat, neb to každá pracující maminka zná.

Jen jsem chtěla říct: „Nikdy to nebude celé.“

Záleží jen na nás, co vepíšeme dál… kudy půjdem, jakým směrem a s kým…

Napsal/a: Padmé