Nikdy není pozdě aneb co se v stáří naučíš

Ještě teď mé tělo zaplavují endorfiny a tak prosím berte tuto moji úvahu lehce z rezervou.
Příběh první: paní K.
Paní K. je moje bývalá kolegyně. Velmi hezká kolegyně, což obzvlášť v jejím případě je pro vaši představu škoda neuvést…

Věkově mám stejně blízko k ní, jako k její mladší plnoleté dceři. Věřím, že jste se zhruba dopočítali a můžu pokračovat dál. Matematika hraje totiž v tomto minipříběhu velmi podstatnou roli. Paní K. se totiž nedávno, z nenaplněné touhy studovat, vrhla zdolávat vektory a jim podobné. Minulý týden jsme společně oslavily (kávou a džusem) její státnice z mikro a makroekonomie a já si jen tiše říkám klobouk dolů.

Příběh druhý: pan M.
Pan M. je můj manžel. Vektory studoval podrobně už dávno, tudíž mohl paní K. objasnit jejich směr. Jak zasněně vypráví maminka pana M., pan M. byl od mládí studijní typ a dětství strávil nad knihou a řešením matematických a jiných olympiád.
Doba si ovšem žádá nové muže.
Dnešní stresovaný živitel rodiny udržuje čistou hlavu, veselou mysl a dobrou pověst sportem. Pan M. se za neuvěřitelně krátkou dobu vypracoval nejprve ve vášnivého běžkaře. Hned zjara našlápl na dráhu dálkového a vytrvalostního cyklisty a jako celoroční a na počasí nezávislou aktivitu zvolil squash. U pana M. obdivuji zejména jeho pro mě obzvlášť nepochopitelnou schopnost nacvičit tenisové údery v obyváku a nastudování záludností odrazu squashového míčku četbou brožurky.

Příběh třetí: paní M.
Dovolte, abych se vám napsala něco málo o sobě. Někde hluboko uvnitř mám zakořeněný pocit, že to, co jsem nestihla v dětství a za dob studií, už je pro mě navždy ztraceno.
Moje matka mně totiž do života vybavila následujícím varováním: co si nepořídím než budu mít děti, už si nikdy nejen nekoupím, ale ani nepoužiju.
Myšleno bylo hlavně sportovní a jiné volnočasové vybavení. Výsledkem této výchovy je, že se z dobře myšlených dárků výše uvedeného typu nedokážu vůbec radovat a zažívám nad nimi směsici vzájemně si odporujících pocitů, z nichž mi nakonec zůstává takové zvláštní nic. Jako před pár dny, kdy mě pan M. popřál k svátku a překvapil mě squashovou raketou. Když jsem s ní pak odehrála svou první půlhodinu, celkem oprávněně a pochopitelně zazněla myšlenka, že by to chtělo trenéra. Většinou tyhle nápady skončí na smetišti dějin a rakety hluboko ve skříni.
Ale teď vás možná překvapím, i když svým rozhodnutím jsem překvapila hlavně sama sebe. Mám za sebou první lekci na kurtu. A jsem nadšená. Trenér je opravdu vynikající, ani si nevzpomínám, že by mě vůbec někdy někdo celou hodinu chválil:-).
Pan M. jízlivě komentuje moje nadšení tím, že za pár let bych mohla bojovat o přední příčky místní ligy. V seniorské kategorii. Není to bohužel tak vzdálené, jak to na první pohled vypadá. Senioři pro mě začínají už za pět let.
Nejvyšší čas začít.

Příběh čtvrtý: paní P.
Paní P. si sedí pěkně doma na mateřské, houpe nohama u počítače a pod rukama jí vznikají tyhle výborné stránky.

Možná si teď společně se mnou říkáte, že příběh paní M. postrádá hloubku. Možná jsem radši měla napsat, že paní M. se snaží pilně zdolat cizí jazyk či nástrahy silničního provozu, leč ani jedno z toho jí, ustrašené a zodpovědné matce, nepřináší onu dětinskou radost.

A co vy? Našli jste nějakou svou zálibu až teď?

Napsal/a: Koko