Je to už pár dní, co mi „to“ leží v hlavě a na srdci a bojuju sama se sebou (a taky s časem), jestli se s vámi mám podělit nebo ne. Ale nemůžu jinak a musí to prostě ven…
Ale co mě opravdu dostalo, byla část článku autora Adama Chromého (pro zájemce zde: http://chromy.blog.idnes.cz/c/27039/Smrtelny-vzdech-Ceskeho-lva.html ), kterou si dovolím citovat: „…dvě hodiny sledovat bezradného Jaroslava Duška, který si k moderování pozval slepé či hluché pomocníky, čímž ovšem spíše než na solidárnost symbolicky nechtěně poukázal na to, kdo jediný může přenos bez úhony přežít. Nevidomý klavírista tak namísto obdivu vzbuzoval spíše lítost nad tím, jak se jakožto cvičená opička stal součástí pro něj nepochopitelného bizarního panoptika…“
Nechci onomu pánovi (kritizujícímu handicapované lidi, kteří něco umí, navíc s jeho příjmením – jak úsměvný paradox 🙂 ) upírat právo vyjádřit se. Ani mu nechci vyvracet jeho názor, je to jeho věc. Nakonec nežijeme jen ve společnosti laskavých, inteligentních, zdravých, úspěšných a dokonalých lidí.
Já sama za sebe však musím říct, že zmiňovaný nevidomý klavírista ve mně lítost nevzbuzoval, ale jen a jen obdiv. Já sama umím zahrát pár akordů na kytaru a pak taky brilantně brnkat na nervy… 🙂 A tak pochopitelně mají můj obdiv všichni, dospělí i děti, kteří umějí hrát na jakýkoli hudební nástroj. A pokud navíc nemohou používat zrak, zvedám obdivně palec dvojnásob. Uvědomila jsem si to, co mě nikdy předtím nenapadlo. Že ten hoch nemůže hrát z not! Pochybuju o tom, že existují i notové zápisy v Braillově písmu, ale i kdyby. Jak by je během hry mohl číst, když obě ruce používá ke hře? Musí mít kromě hudebního sluchu také neskutečnou paměť.
Ten kluk mě nepřestával překvapovat i svou skromností a suverenitou, s jakou vystupoval, zároveň. Působil naprosto klidně, bez trémy, která často s ostatními dospělými nominovanými umělci přímo cloumala.
A když pak nevidomý pozdravil znakovou řečí neslyšící diváky, zírala jsem už jen s otevřenou pusou. Jasně, naučit se posunek, určitě lze. Ale když nevidíte a nemůžete ho odkoukat…
Myslím, že je velká škoda, když na spoustě ceremonií, od soutěží krásy až po předávání jakýchkoli nablýskaných cen, vystupují stále titíž zdraví umělci a nevídáme také ty, kteří rovněž něco umí, ale dalo jim to v životě asi mnohem víc práce a museli přelézt více překážek, i když si je snad ani nepřipouštějí. Často jsou mnohem pilnější a cílevědomější než kdejaký zdravý člověk. A nám zdravým by mnohdy slušelo víc pokory a také radosti nad prostým faktem, že jsme zdraví a máme v mnohém život snazší…
Napsal/a: babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
Lenio, díky za informaci. Každopádně jsou dobří, víc než dobří. Musejí mít fakt fenomenální paměť…
naprosto s vámi souhlasím….. Názory podobné těm pana Chromého mne pěkně nadzvedávají ze židle….
Sama jsem v ZUŠ učila dvě nevidomé děti-holčičku na flétnu a kluka jsem měla ve sboru, hrál i na klavír. Byli úžasní-silní, v pohodě, na rozdíl od nás jim nechyběl nadhled…. Martin teď studuje na Deylově konzervatoři flétnu, je velmi šikovný, spolupracuje i s Anetou Langerovou a její Světluškou.
Já sama jsem absolvovala kurzy čtení not V Braillově písmu a děti jsem ho učila.Asi Vás překvapím, ale velké množství „našich “ not je přepsáno do slepeckého písma…. Pro Babofku: praxe je taková, že noty se čtou a přehrávají po částech, nevidomý musí mít úžasnou hudební paměť a sluch, malé kousky se spojují do větších-až je z toho celá skladba….
Handycapovaných spoluobčanů je hodně. Jsou mezi nimi nejen hudebníci, ale i sportovci, umělci i řemeslníci, jsou obdaření větším citem. Co třeba musí rodiče či vychovatelé takovým postiženým poskytnout, často je musí i přebalovat a přenášet. Bývaly donedávna státem budované domovy a výrobny pro tělesně vadné spoluobčany, které jim dávaly smysl života a uspokojení z jejich užitečnosti pro společnost. Mívali svá výrobní družstva nebo bývali zaměstnání v dalších profesích, ba i kancelářských. Dokážou mnoho. Viděl jsem v televizi – bezruký ovládal počítač tyčkou v ústech, jiný zase užíval nohy ke kreslení či vypalování na kazety. Bohužel, dnes často nenacházejí zaměstnání ani ti zdraví. Stát stále snižuje sociální dávky i těm nejpotřebnějším a spoléhá na milodary. Občané jsou čím dál méně ochotní přispívat, i oni jsou postiženi zdražováním životních potřeb a služeb. Proto jakékoli projevy a snahy o uplatnění u handycapovaných je třeba vysoce ocenit a usilovat o zlepšení celkového sociálního stavu všech spoluobčanů, těch postižených především. Přispět k tomu musí hlavně vláda, občané by se měli aspoň uvědomit, že by neměli handicapovaným ubližovat ani slovy. Nikdo z nás neví, zda ho podobný osud někdy nepostihne.
No hooolky musím jen souhlasit…já jsem se při českém lvu letos výborně bavila a vůbec mě nenapadlo nějak hodnotit to že Dušek pozval nevidomého klavíristu…ten kluk byl naprosto úžasný a já ho můžu jen obdivovat a vzala jsem to prostě normálně..vždyť na něm bylo vidět jak moc si to užívá a jak je spokojený s potleskem…on je pyšný na své umění…on je ten vítěz! popral se s tím a je borec.
a Dušek to je šašek výborný a chystám se na jeho představení..protože on má přesně ten styl humoru co mě baví:-)))
Leni, Babofko, úplně souhlasím, někdy žasnu, kamže se z těch hezkých hlaviček vytratilo IQ… jakékoliv… 🙂 Obdivuji lidi, kteří jsou handicapovaní a dokážou se překonat, studovat, hrát na cokoli, něco vytvářet… většinu z nich není vidět a o nich by se mluvit mělo, protože mohou dodávat druhým sílu, optimismus, naději, že se dá zvládnout téměř všechno, když je chuť, vůle a odvaha….
Lenousi, vím asi kterou máš na mysli, ale ta je fakt děsně pěkná baba! 🙂 Ale s tou češtinou mě taky drtí. Máš pravdu, všechny ty TV show a titulky časopisů by potřebovaly trochu oživit… jsou jako přes kopírák a taky mě to už nudí… Je taková spousta těch na první pohled „nedokonalých“, ve kterých je toho mnohem víc než v těch na první pohled „dokonalých“ a dokonale oblečených, usměvavých a prsty malujících srdíčka… Vždyť zase pak ve všech diváckých anketách vítězí zase jen ti, co jsou jako kašpárci furt na očích…
Máš stoprocentní pravdu, že právě takové lidi a jejich příběhy by měla televize ukazovat. Pravdou je, že mě už dávno nudí všichni dokonalí, krásní, štíhlí a úspěšní, kterých jsou plné programy televize, stránky novin a časopisů. Jaké je pak překvapení, když nádherná a světově uznávaná modelka otevře pusu a já mám pocit, že se za ní musím stydět, protože blekotá nesmysly a dokonce po pár letech v cizině zapomíná, jak se co řekne česky. Nebudu jí jmenovat, ale místo aférek se zpěváky by si občas mohla popovídat se svou českou rodinou a neztrapňovat se před národem.
Mobile Sliding Menu