Nevadí, že zblázněné, hlavně když jsou veselé

… aneb když už si myslíte, že stokrát nemůžete, ještě toho ze sebe vykřešete docela dost…

Musím se přiznat, že Velikonoce se nikdy netěšily mé oblibě. Jarní probouzení všeho živého je sice milé, ale vzhledem k nekřesťanskému založení naší rodiny pro mne ve většině případů představovaly jen hysterické gruntování a následné vyvařování divně zelených „dobrot“, několik studených koupelí ve vaně,  pěkných ran čímkoliv, co si koledníci utrhli kdesi okolo cesty a pravidelné hledání zaběhlého otce, který po letmé pomlázkové obchůzce příbuzných zapomínal, kde bydlíme. Toto by samo asi pro mou matku nepředstavovalo velký stres, prostě by v klidu doma počkala, než by vystřízlivěl a zase by si vzpomněl, problém byl tak trochu v tom, že sebou tatínek na „šmigrust“ brával mé dva bratry… 🙂 No,Velikonoce byly prostě veselé v každém ohledu.

Když jsem se provdala a založila svou rodinu, rozhodla jsem se, že sebou nenechám manipulovat a že si svátky budu užívat po svém. Je přece důležité, aby člověk nad tradicemi přemýšlel a užíval si, než aby vyčerpaný davovými zvyklostmi padal takříkajíc na hubu… 🙂 Dařilo se docela dlouho, v podstatě do doby, než se mi narodily děti a vyrostly do té míry, aby požadovaly totéž, co viděly v domácnostech sousedů nebo ve školce. Čili do letoška. Úplně přesně do minulého víkendu…

„A mami, budeme taky malovat vajíčka?“

„A mami, upečeme beránka?“

„… a mami, já bych tak chtěla zdobit perníčky…“

Má představa o několika klidných dnech, kdy se budu povalovat v prvních paprscích jarního slunce, vzala zcela za své poté, co si můj muž našel na internetu návod, jak uplést pomlázku a vypravil se s holkama k řece na vrbové proutky… ale abych nepředbíhala…

Minulý víkend jsem si tak lebedila u ranního kafíčka a novin a jen jsem překvapeně povytáhla obočí, když se v kuchyni objevil Karel v maskáčovém oblečení a se slovy „Jdeme na pruty k řece.“ A zmizel s oběma dcerami a já nečekaně osiřela. Proč jsem vlastně s oslavou Velikonoc nezačala dříve? Tahle chvilka pohody…

…bohužel trvala jen 43 minut…

…než zazvonil mobil a v něm se ozvala Karolínka: „Maminko, tatínek spadl do řeky… “

„Jak spadl do řeky? Tak ať vyleze, ne? Proč mi voláte?“

„Tatínek ven nemůže. Spadl z toho stromu,co jsou na něm ty větvičky na košíky a bolí ho nožička…“

…a z pozadí mobilu jsem slyšela Karla ječet… „Marto, přijeď pro nás k řece, mám asi zlomenou nohu… Jo a vem mi něco suchého…!“

To se prostě může stát leda mně, hudrala jsem si naštvaně, když jsem se polní cestou blížila k řece. Pohled na Karla, který ležel asi po pás  ve třístupňovém potoku, mne skoro rozesmál… aspoň si hošan vyzkoušel, jaké je to jeho oblíbené Hody hody doprovody, kdy každoročně v potoku končí půlka naší vesnice, pomyslela jsem si se zadostiučiněním… Karel ale úpěl bolestí a zimou. Holky se čvachtaly v gumáčkách v potoce, otcem pracně nařezané větvičky posílaly jako lodičky po proudu potoka a já jsem zatoužila po novinách a kávě v kuchyni…

„Jak ses tam dostal?“

„No, jak… Řezal jsem proutky na stromě, trochu mi ujela noha a spad jsem dolů…“

„Ty jsi řezal proutky na stromě – vrbě?“

„Mohla bys přestat analyzovat, jaké stromy rostou okolo řeky a vytáhnout mě?“

… s pomocí souseda, který se k nám hnal v reakci na Karlovo hurónské řvaní z nedalekého stavení,  jsme Karla vytáhli z řeky, převlékli do suchého a naložili do auta.Přidala jsem obě zabahněné děti a vyrazila do nemocnice…

„Proč ten pitomec lezl na tu vrbu?“, stihl se zeptat, než jsme Karla umístili na sedačku. Karel mu věnoval zlý úšklebek. A jeli jsme.

„Jak se mu to stalo?“ Ptal se doktor v oddělení chirurgie.

„Řezal na vrbě proutky na pomlázku pro děti a spadl z ní dolů…,“ odvětila jsem pohotově lékaři a snažila se přehlédnout manželův nakvašený výraz, kterým mi jasně naznačoval – to sis nemohla vymyslet něco jiného?

„On lezl nahoru na vrbu, aby natrhal proutky?“ Alespoň, že doktor má na věc stejný pohled jako já…

Z nemocnice jsme odjeli po třech hodinách s tou největší sádrou, kterou jsem kdy viděla. Holky z ní měly velkou radost, získaly poměrně velké malířské plátno pro svou kreativní tvorbu. Manžel byl unavený, naštvaný a noha zlomená nadvakráte ho asi bolela.

Jakmile jsme dorazili domů pronesl, že se půjde vykoupat.

„Vykoupat se se sádrou? Vždyť se ti to rozmočí…“

Najednou jsem zas viděla, jak se můj (jindy silný) muž začíná psychicky sesypávat… Musela jsem zapojit kreativitu…

Pro všechny ženy, které ještě nikdy manžela se sádrou na noze nikdy nekoupaly, předkládám pro případ krize podrobný postup, jak na to… Nutno dodat, že nám chvíli trvalo, než jsme postup vychytali, ale povedlo se…

Nejdříve obalit sádru igelitem. Musíte to udělat pořádně, neb stačí malá dírka a můžete jet zpátky do nemocnice. Do vany umístit kýbl dnem vzhůru. Odstrojit muže. Sebrat veškeré své dvaapadesátikilové síly a dostat devadesát kilo živé a nevím kolik mrtvé váhy do vany a usadit na kýbl. Gumový polštářek nebo i nafukovací kruh je výhodou, muž pak neskučí, že ho kýbl tlačí (měli by rodit, pacholci, pak by věděli, co je to tlačení „tam dole“ :). Umístit nohu v sádře na okraj vany a nějak ji zafixovat. Nedoporučuje se přivazování, subjekt umístěný ve vaně se pak cítí nesvůj a často hlasitě protestuje…

… no a pak už mu jen pustíte sprchu a jdete se někam vyčerpaná zhroutit… Se sádrou si nedělejte obavy, však to uslyšíte, když mu noha spadne… raději se zaměřte na intenzivní relaxaci. Máte totiž tak pět, sedm minut na to sebrat všechny síly a pak ho zas z té vany vytáhnout jak vorvaně…  🙂

Tak to teda budou Velikonoce… Uff.

Karel mne nakonec ale stejně dostal téměř ke stavu nepříčetných… Poté, co jsem se vyčerpaná taháním jeho těla a navlékáním svršků po likvidací následků v koupelně (= potopa, nevěděl, jak má udělat, aby se sprchou dostal všude…) zhroutila do křesla, ublížene hlesl: „A Marti, velikonoční perníčky pro marůdka letos fakt neupečeš?“

Mějte krásné Velikonoce. Jdu přemýšlet o těch pernících… 🙂

Vaše Marta

Napsal/a: Marta Procházková