Nemluví se mnou

Vždycky, když si v duchu pomyslím, že už mám ten život docela dobře „zmáknutej“, přijde něco nečekaného, co mě „vykolejí“. A to si potom znovu připadám jako školačka…
A nevím, jestli se mám smát, nebo plakat…

Přiznám se, že už jsem i brečela. Jo. Je to tak. Obulela jsem to. Nemluví se mnou. Má dlouholetá kamarádka se mnou přestala mluvit. Ani slovo. Psala jsem jí. Neodpověděla mi. Volala jsem jí. Nezvedla mi telefon.
A tak tu sedím a přemýšlím. A je mi smutno.

Známe se od r. 1995, přistěhovala se do našeho města a kromě svého muže tu nikoho neznala, měli malého chlapečka a ona byla na mateřské dovolené. No a tenkrát jsem jí domluvila místo u nás ve firmě. A od té doby jsme se kamarádily. Vídaly se každý den. Chodily spolu na obědy. Ustály jsme spolu všechno – ať už to byly problémy s dětmi, zdravotní potíže, její rozvod (a že ten byl hodně bouřlivý!), následné lásky a pak zklamání… Mezitím, co se mnou byla nuda – jeden manžel, jedna práce, jedno bydliště 😉 s ní nuda nikdy nebyla.:-)
A protože máme dost rozdílné zájmy, nějakou dobu jsme hledaly, co bychom mohly dělat společně a obě by to bavilo. Zašly jsme spolu párkrát do divadla a náš společný zájem byl na světě. Začaly jsme chodit pravidelně, tuším v r. 2003, já jsem vždycky vybírala představení, po těch letech už jsem věděla, co se jí bude líbit, a zajišťovala jsem vstupenky. Nevynechaly jsme jedinou sezónu. Staly se z nás „notorické divadelnice“ 🙂 Dámské jízdy se konaly pravidelně 1x do měsíce a jen zcela výjimečně 2x do měsíce.
K tomu bych asi měla podotknout, že můj manžel to ze začátku nesl nelibě, občas kvůli tomu doma bylo i dusno, ale časem si zvykl, když zjistil, že neustoupím. No a poslední rok už se ptal: „Kdy jdete do divadla?“
Prostě pohoda.

Pohoda byla. A už není. Moje kamarádka se zamilovala. To je samozřejmě v pořádku a naprosto normální. Nic proti. Nemám nic proti lásce a už vůbec nemám nic pro mužským.:-) Potíže nastaly v okamžiku, kdy jsme měly jít do divadla. Její nový přítel chtěl jít také. Se skřípajícíma zubama jsem to zvládla. Připadala jsem si jako „křoví“, cítila se divně a poklábosit jsem si s ní nemohla, protože láska se bohužel nepřenáší – pro mě to byl pořád cizí chlap. 🙂
Docela mě vyhodila ze sedla, když mi oznámila (při objednávce na další měsíc), že by byla ráda, abychom chodili společně. Řekla jsem, že se mi to moc nepozdává… Ona na to reagovala tak, že jestli chci, MŮŽU chodit s nima…
No, nevím, jak co nejvýstižněji popsat, jak jsem se v tu chvíli cítila… no, asi jako „idiot“ – omlouvám se – vhodnější slůvko bych asi nenašla. Můj muž se mi doma ještě poškleboval, že to mám za to, že celé ty roky zajišťuji a sháním lístky…

Jenže pak to mezi mnou a kamarádkou začalo skřípat, já to cítila, trápila se, bylo mi to líto a přemýšlela jsem, jak z toho ven. A pak jsem se rozhodla k tomu postavit „jako chlap“. Tedy rozumně. Řekla jsem jí, že chápu, že se zamilovala, že jsem ráda, že má konečně někoho k sobě (po těch letech, co byla/nebyla sama) a že ať chodí do divadla spolu oni dva (že rozumím a chápu :-)).
Já si v tu chvíli myslela, jak jsem dobrá! Fakt. Doopravdy jsem si myslela, že je vše vyřešeno. A říkala jsem si, teď uvidí, že ji mám ráda, že lásce nekonkuruji, ale uvolním místo. A těšila jsem se, že zase bude všechno dobré.
Podotýkám, že mě to stálo značné úsilí. Nebylo to pro mě snadné rozhodnutí. Bylo mi líto se toho vzdát. A vzpomínky na ty všechny roky… Zabolelo to…

Jenže ouha. Dobré to není. K dobrému to má hodně daleko. Kamarádka nafoukla pusinku. Nejdřív jsem z ní nemohla vydolovat, co se děje a pak to z ní vylezlo. Následující měsíc jsme byli v divadle, úplně všichni, ona se svým novým přítelem a já měla svou společnost. Viděli jsme se, pozdravili a my si šli sednout na svá místa.
A to ji urazilo!
Očekávala, že za ní přicupitám a budu si s ní povídat!
Přiznám se, že to už bylo trochu nad mé chápání, ale pořád jsem si říkala, to nic, to bude dobré, to bude dobré…
Další týden zmizela. V dobu, kdy chodíme na obědy, nebyla ve své kanceláři. Volala jsem jí. Psala vzkazy na počítač. Jeden den… Druhý den… Zpátky mi nezavolala, přestože máme na telefonech výpisy (jedním tlačítkem zjistíte, kdo vás v době nepřítomnosti volal a druhým tlačítkem se to číslo samo vytočí). Prostě zmizela. Nevěděla jsem, kde je, nebo co dělá. Pak jsem zjistila, že chodí na oběd v jiný čas. Nu a pak ten další týden odjela se svým přítelem na dovolenou, asi nemusím zmiňovat, že mi o tom neřekla…

Teď odjíždím na dovolenou já a nevím, co mám dělat.
Nevím, jestli mám vůbec něco dělat.
Mám nebo nemám?

Napsal/a: Padmé