Někdy je to k vzteku

Rubrika: Od srdce i od plic

1263699_old_houseJiž čtvrtý rok žijeme v podnájmu v bytě v rodinném domě. Původně jsou tu byty dva, v přízemí dva, nahoře jeden velký, který obývá naše paní domácí. To není jen tak obyčejná paní domácí, to je něco jako učitelka, kontrolorka, bachařka a vůbec vše, co by asi domácí neměla být. Ovšem na druhou stranu je to ženská, která má srdce (i když na to ráda a často zapomíná), je dost životem zkoušená a hodně toho musela vydržet. Je dokonce i milá společnice u kávičky a občas i dobře poradí. Prostě taková všehochuť obyčejného člověka…

Ovšem někdy, zvláště tehdy, když dojde na to, že se naše názory rozcházejí, začne docela slušné peklo. Nemluvím o nájmu a o tom, že se mi ledacos nelíbí. Naše paní domácí nemá ráda výzdoby, nemá ráda dekorace, nechápe, že naše rodina (hlavně od té doby, co zemřel táta) je rodinou dětí a matky a ne jinak. Máme rádi, když máme veselá okna s nějakým tím obrázkem – což nám zakázala, rádi zdobíme byt na různé svátky, nejvíce – jak jinak – Velikonoce a Vánoce. Ani to nemá ráda – stromek vytáhne z igelitu ozdobený z půdy a pak ho tam po několika dnech vrátí. To my ne, všechno jsme vždy hodně prožívali – prostě naučili jsme se dělat si radosti po tom, co jsme zůstali sami, ale ani předtím to nebylo o moc jiné. Prošli jsme si všichni – já i děti – dost temnými obdobími plnými slz a problémů – a tak se asi umíme radovat z maličkostí.
Někdy mi připadá, že některé věci jsou jako naschvál. Když jsme před vánoci konečně vyzdobili celý byt do posledního a byli spokojeni, všechno se stěhovalo – měnila se okna. Vzhledem k tomu, že dům je povětšinou z pískovce, ten binec byl úchvatný, navíc jsme museli rozstěhovat půlku napresovaného bytu (je nás hodně a je malinký). Já sice chápu, že je to nutnost, ale mluvím o subjektivních pocitech, ne o objektivním hodnocení situace.
V pátek jsem horko těžko umyla okna zaplácaná projíždějícími auty (máme okna nízko nad zemí) a neustálým deštěm a přeháňkami, které nás sužují a také snášejí na okna všechen ten sajrajt z komínů (bydlíme na vesnici, kde každý topí vším, co hoří). Opravdu mi to dalo hodně práce. Jenže jsem tím asi spustila lavinu, že vešlo v povědomí, že je nutno dodělat výměnu oken, tedy tu zednickou část, která nebyla udělána při výměně. Opět se sekaly dlaždičky tvořící parapet, padal pískovec, lítal prach a okna jsou špinavá. Navíc to tak bylo od soboty do neděle do večera, ovšem hotové je jedno okno, u jediného okna je parapet. Zbytek má čekat do dalšího víkendu. Je tu šílený binec – prach z pískovce je všude, je tak jemný, že se dostane do každé skulinky, počítač musel změnit své místo, sedačka se musela přestavit a tím jsem přišla o své jediné pohodlíčko při chvílích u telky. Takhle to musí vydržet do víkendu, jen uklidit si musím. Včera jsem to psychicky nezvládla, kluci jen zametli a zbytek jsem si nechala na dnešek.
Že já …… jsem ty okna vůbec myla.

Já mám paní domácí docela ráda a umím s ní vyjít, jen mi někdy vadí to naprosté nesoukromí, neboť byt není zamykatelný a je zvykem, že když někdo něco chce, prostě vejde do bytu, navíc je na naší chodbě vchod do sklepa, kde je darling, který se musí v případě vyčerpání malé studny přepnout a ještě je zde skříň s elektrikou. Já vím, že jsem se sem nastěhovala dobrovolně, ale neměla jsem jinou možnost, když tchán po smrti svého syna prohlásil, že již nejsme jeho rodina a musíme z rodinného domu, kde jsme několik let bydleli. Jinde jsem s dětmi podnájem nenašla.

Potřebovala bych vysvětlit, proč nikdo nechce pronajmout byt matce, která má děti a jde jí o to, aby měly dobrý domov, a je jejím prvotním zájmem zaplatit nájem, aby o střechu nad hlavou a taky o děti nepřišla. Všichni pronajímatelé tvrdí, že bych neplatila nájem, že bych se vymlouvala na děti a raději vezmou do nájmu lidi bez dětí, se kterými mají nakonec problémy. Neplatí jim nájem, nemohou je dostat z bytu, devastují byt a podobně. Ale ani tak je nikdo nepřesvědčí, že matka s dětmi je lepší nájemník než mladý kluk či holka, kterým je jedno, jestli se budou muset stěhovat za pár týdnu jinam, protože nájem nezaplatili. Já to nemůžu pochopit. Pak dochází k tomu, že mámy přicházejí o své děti, ač se starají, jak můžou. Není nikoho, kdo by jim pomohl, sociálka prohlásí, že o děti se postará a vrátí je, až uzná, že má matka pro děti odpovídající bydlení podle jejich měřítek – podotýkám subjektivních měřítek. Dokonce jsem zažila jednu takovou pracovnici, která mi chtěla vzít děti jen proto, že měly dohromady jeden pokoj a spaly na palandách. Kamkoli dnes přijdu, abych se styděla, že mám vůbec děti. Všude jsou překážkou a nikde nerespektují mateřství. Velmi často si poslední dobou připadám jako vyvrhel společnosti.
Opravdu to nechápu. Všude se stále hovoří o tom, jak máme málo dětí, jak je nutno s tím něco dělat, ale když je mám – jsem špatná. Tak kde je ta správná cesta?

Tak tedy válčíme v tomto malém krcálku, šlapeme si po hlavách a půlku příjmu dáváme na nájem a přemýšlíme, jestli máme ještě nějaká práva.

Možná jsem teď zamíchala více na první pohled nesouvisejících témat, ale já myslím, že tohle stojí za zastavení a popřemýšlení a tvoří celek. Kdyby měly matky s dětmi nebo rodiny s dětmi větší zastání, nemusely by řešit problémy s prací, školami, společenským uplatněním a ani s bydlením a nemuseli by s velkým sebezapřením plnit nesmyslné příkazy domácích, kteří z nich jen bohatnou. Ale ten byt na to opravdu nevypadá a mnozí by jej jako byt asi ani nenazvali. Ale zbývá mi něco jiného v dnešní době? Takové ty řeči o různých stavebních spořeních atd. – no kdo si zjistil, co to obnáší a jak to funguje, ví, že tohle může být dobrou věcí pro dítě, které se za pár let narodí, ne pro rodinu na hranici chudoby. A nevěřím, že bude lépe. V současnosti je trend spíš ten, že takových rodin bude přibývat.

Napsal/a: JanaOss

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (16 vyjádření)

  • Milá Janičko, je mi moc líto, že máš takové trápení. Já, když jsem byla ještě svobodna jsem po VŠ nastoupila do Plzně do své první práce a sháněla jsem tam taky ubytování. Nejdřív jsem měla od jedné známé mého šéfa pronajatou garsonku, ale po měsíci se ona známá (bylo jí 45 let,svobodná, žila u přítele ) rozhodla mi dát výpověď, protože se pohádala s přítelem. Za týden mi volala, že je vše v pořádku, že tam mohu zůstat.Po 2 měsících mi volala, že se stěhuje ke mně(další hádka s přítelem) ale že můžu u ní bydlet tak dlouho, dokud si něco nenajdu. No vydržela jsem to 14 dní (její taktika byla jasná vyštvat mě svým protivným chováním, vyčítáním, všude jsou mé dlouhé vlasy, špatně zavírám skříňky, spotřebovávám moc vody na sprchování…)naštěstí se mi ozvala známá, že mi sehnala podnájem .
    Byl to byt 2+1, kde bydleli již dvě holčiny a paní (asi 65 let ) potřebovala peníze, tak kuchyni předělala na pokoj a ten pronajala mně.Sama se odstěhovala k dceři, pro kterou vybírala peníze.Klid byl jen 3 měsíce, pak mi o dovolených přestěhovala moje věci do většího pokoje k jedné holčině s tím, že o tom přemýšlela a že tu kuchyni potřebuje pro sebe ,když přijede do Plzně třeba kvůli doktoru. Dala jsem se s těma holčinama dohromady a začaly jsme hledat nové ubytování, protože jsme chtěly mít soukromí.Měly jsme neuvěřitelné štěstí, kdy nám paní s pánem pronajali svůj byt 4+1, ze kterého se odstěhovali do domečku. Sehnaly jsme si ještě čtvrtou holčinu do party a bylo to fajn(asi rok)…. než nás sousedi v baráku neudali(byt ještě nebyl v osobním vlastnictví) a my se museli vystěhovat.
    Ty máš ještě děti, máš to mnohem horší a musím říct, že Tě moc obdivuji a moc držím palce, aby jste našli pěkný domov a hodně štěstí a lásky. Moc se mi líbilo, co radila v závěru Alexandra.
    Drž se. Mirka

  • JanaOss

    Bramborko, ty jsi poklad

  • Bramborka

    Jááááááááááááníííííííííí, tady ROZHODNĚ NEJSI ODSTRČENÁ. My ti všechny moc fandíme a strrrrrrrrrrašně mne mrzí, že „tě dostali“ takoví…. Kdybys tak mohla být mojí dcerkou (časově dosti nemožné ((-: ), dali bychom ti s manželem všecičko, hlavně, tu lásku…
    Je mi teprve dvacet osm let, ale „adoptovala“ bych tebe i celou tvoji rodinu klidně hned. Jestli vám chybí babička, nabízíme tu naší – je stejného životního postoje jako my. To já jen tak, kdyby ti bylo „ouzko“.

  • já jsem pronajala byt mamince s dvouletou holčičkou, tvrdila že bydlí u rodičů a téměř nic jim nechybí,ale že chce žít samostatně,dala jsem jí šanci,první peníze donesla při nastěhování, druhý měsíc mě požádala,jestli může zaplatit o tisíc míň, s tím že další měsíc to dorovná, další měsíc nezaplatila nic a místo toho se tajně vystěhovala a hodila mi klíč od bytu do schránky….takže bez kauce už nepronajímám a pokud přijde mamina na md, budu si to hodně rozmýšlet

  • Anonymní

    Jani, taky mě moc mrzí, že musíte toto snášet. Bydlela jsem s 14-ti letou dcerou v podnájmu v rodinném domku 4 km od města po frekventované úzké cestě. V domě v 1. patře byly 3 pokoje, v každém bydlel jiný nájemník mladý muž, asi 40-ti letý muž a my dvě s dcerou. Společná kuchyň, koupelna a WC (před mým nastěhováním v úděsném stavu a zápachu). Autobusové zastávky daleko, atobusy jezdily minimálně a byly drahé. Žádná možnost nákupu v místě, pro všechno se muselo do města. Nájemné se zdálo z počátku přijatelné. A ani nebyla jiná možnost, potřebovala jsem bydlet, vzala jsem to. Nejdříve jsem vše ulidila, nánosy prachu a masné špíny. Toho si majitelka bydící ve velkém novém rodinném domě ve městě, ani nevšimla. Nejvíce majitelku ČASTO „náhodně jedoucí kolem“ zajímalo, jaký je stav vodoměru, elektroměru….Pak pečlivě vypracovala tabulky, grafy znázorňující a porovnávající spotřebu, nárust ceny energií. Minimálně 2 měsíčně po mě vyžadovala komunikaci na téma zvýšení nájmu. Musela jsem na svou obhajobu přesně říct, kdy jsem byla a nebyla (jezdila jsem o víkendech k sestře) v domě. A k tomu „nabonzovat“ mladého spolubydlícího, kolik měl na návštěvě kamarádů…
    Bohužel se moje dcera začala s těmi „kamarády“ často bavit. Většina z nich byla starší 17-ti let, chodili za školu, všichni pili alkohol a kouřili. Řešila jsem další problém, jak dceru uhlídat a při tom chodit do práce. Naštěstí to trvalo „jen 7 měsíců“. Moje sestra mě vyplatila z domu rodičů. Mohla jsem koupit malý družstevní byt ve městě. Bohužel se má dcera i nadále s „partou“ scházela a dokonce v době, kdy jsem byla v práci, tito „kamarádi“ chodili k nám domů. Při zaměstnání jsem začala podnikat, dceřin otec je v USA a moc se do placení výživného nehrne, ani si dceru nemůže vzít na víkend. Natožtak pohlídat a domluvit ji. Rodiče i sestra daleko. Nakonec jsem si našla přítele, který bydlel ve vedlejším vchodě paneláku. Dostal klíče a chodil mi dceru kontrolovat, měl pružnou pracovní dobu. Je toho spousta, co následovalo. Nicméně k Vašemu příběhu mě napadá, že ne všechny sociální pracovnice jsou tak antiempatické. Jsou i takové, ktrým na lidech záleží. Pokuste se oslovit jinou, než tu, ke které chodíte. Jsou i poradny pro takové situace. Možná jste to už udělala..návštěva psycholožky je zdarma, také jsem už její rady vyhledala. Jste vzdělaná, oslovte organizace zabývající se matkami v nouzi. Neváhala bych svůj příběh poslat médiím… Alexandra

  • Váš příběh mě velmi dojal,musí to být těžké takhle žít,to že by mi kdokoliv kdykoliv mohl do bytu to by pro mě asi bylo těžké zkousnout ale je mi jasné že postavit se rázné paní domácí a riskovat výpověď z bytu si nemůžeš dovolit.
    Přeju aby se vše brzy zlepšilo určitě si to zasloužíte ty i děti.

  • JanaOss

    Vlastně takovým prvotním, co jsem tím vším myslela bylo to, aby všechny ty, které nemají vlastní dům a dost peněz na všechno viděly, že to není ostuda, že se to normálně stává. Když čtu příspěvky jinde, na jiných stránkách, mám pocit, že není jediná rodina, kde by se muselo hospodařit s penězi, kde je normální jít a koupit dítěti k vánocům počítač za dvacet tisíc, značkové oblečení a tak. každá tam tvrdí kolik bot si ročně koupí a podobně. CHtěla jsem jen poukázat těm, co se cítí tak odstrčené, jako já na první zásah, že nemusí.že nejsou samy a že stydět se za něco takového je hloupost. Většinou stejně dojdeme k tomu, že jsme bohatší, protože o to víc vymýšlíme dětem zájmy a hry, o to víc se jim věnujeme a o to víc jsme zkušenější a plnější všeho, co ony nemají . Tím nechci zatracovat ty, které mají štěstí, myslím ale, že jsem se vyjádřila tak, aby mě všichni pochopili

  • JanaOss

    DĚKUJI ZA PROJEVY SOUCITU, ALE VĚŘTE, ŽE TOHLE JSEM NECHTĚLA. To, co jsem chtěla, bylo trochu rozpoutat diskusi o tom, jak to s námi matkami vdovami nebo rozvedenými či svobodnými je. Já nejsem člověk, který pořád nad něčím brečí. Mnohdy spíš dávám historky s paní domácí jako dobré vtipy obecentstvu – ono to jinak ani nejde. A co se týče rodiny, to už raději vypadám jako úplný sirotek, protože jím vlastně jsem – rodina, která si mě vzala z kojeňáku to zvládla tak, že vlasně nemám nic a nikoho. Jsem uzavřenější, dost se obávám si lidi připustit, hodně jsem už zažila (adopt. matka histerka, 1.muž surovec, otec slaboch, tchán a švagr zmetci – no sranda to je, ale jsou daleko a to je pro mě podstatné), přesto jsem duše přátelská a ráda pomůžu každému, kdo to potřebuje. Proč? protože to pomáhá především mě samé. Když to tak vezmu – bydlení na nic, puberta mých synů mě přivádí k šílenství ¨(jejich drzost je poslední dobou bezmezná), Petr má nemoc, o které nikdo nic za měkolik měsíců nezjistil, Zbyněk je nemocný s hlavou a to na to jeho otec umřel- taky jen vyšetření a vyšetření a závěr žádný. Kdybych to všechno měla vzít vážně, došel by mi humor a to by bylo hodně zle. Ve škole prakticky bydlím a zabydluji se na učilišti, kila přibývají a pustit se mě nechtějí. Jedinou mou chybou ve všech bodech je, že mám určité vzdělání, všechny práva a povinnosti znám, dokonce i zákonné možnosti, a proto vím, jak je to všechno na pytel. Být k tomu ještě blbá, tak mám o půlku starostí míň – takže nejhorší chybou ženy matky je rozum.

  • Horempádem

    Jani, ano je to těžké, sice hovořím z úplně opačné pozice, ale dokonale to chápu. V době,kdy jsme bydleli po podnájmech, tak taky první otázkou bylo , jestli máme děti (jak říkáš ty, ničení zařízení, hluk rušící sousedy apod). Tehdy jsme měli pouze psa, a taky ohrnovali nos, ale penízky jim pak přišli vhod pes nepes 🙂 Nyní dítě máme a víme, co občas dokáže 🙂 Ale tak každý jsme rozumný a umíme si (alespoň většinou) udělat pořádek. Jedinou radou je…nedat se. V tomto případě si nutně nesmíš připadat méněcená jen v tom, že jsi matkou samoživitelkou s dětmi. Já jsem měla podobný problém, když jsem se vracela k práci. Taky mě podhodnocovali vzhledem k tomu, že mám dítě (bude nemocné, myšlenky mám někde jinde apod). Nyní vidí, že i když mám dítě, tak mám i mozek jako každý jiný :-). Prostě se nedat a dokázat, že to není postižení, ale život ! Nenechat se znechutit. Držím palečky, určitě bude líp

  • Jani,je mi moc líto,čím procházíš.Myslím,že vím,jak Ti musí být.Zažila jsem se svojí mamkou něco podobného,kdy měla 12 let přítele a vše bylo O.K.Staral se o mně,i bráchu,ikdyž jsme nebyli jeho.Já ho tedy ráda neměla,protože byl na mně hodně přísný,ale měli jsme se s ním fajn,protože pro rodinu hodně udělal.Jenže později začal pít a já znovu slyšela hádky a podobné scény,které jsem už jednou zažila u vlastního táty.Byt byl jeho a chtěl nás vyhodit,ale nedal soudní vystěhování,jelikož řekl,že nás raději všechny psychicky utrápí.Do bytu vodil cizí lidi a neměli jsme soukromí a ani kam jít.Na bytovém řekli mamce,že trvalé bydlení má,tak co by chtěla.Trvalo to dlouho a mamka chodila na bytové každou chvíli se na něco ptát,ale nebyla šance.Nakonec si vzala byt do pronájmu,kde nám paní udělala dobrou cenu.Bylo to v paneláku,hezký byt a za rok pouze 25 000 pro paní majitelku.Já mezitím odjela do zahraničí a mamka měla novou práci,kde měl kolega manželku na bytovém a najednou to šlo,dostat byt.Od té doby bydlí mamka v městském bytě a je spokojená.Těžko se mi o tom píše,protože to byly hrozné chvíle.Jedna známá bydlela s manželem a třemi dětmi v hornickém bytě,tudíž když ji začal bít atd.musela z bytu pryč,protože měl na něho nárok pouze manžel.Šla do domova pro děti a matky,kde nesměla za ní dojít návštěva a konrolovali,co uvařila.Mezitím,co její manžel si užíval v bytě,tak ona s dětma bydlela v jednom pokoji a neměla na žádný byt šanci.Ale měla klid od toho ničemy.Je mi moc líto,jak se k Vám zachoval tchán,vždyť je to dědeček dětí a tohle se nedělá.Přeji ti,aby jsi jednou našla spokojené bydlení,kde Tě nikdo nebude omezovat a budeš moci svobodně dýchat.

  • Piškotka

    Janičko, tvůj příspěvek je moc smutný a přesto tak strašně pravdivý. Je mi upřímně líto, že maminky někdy nemohou žít s dětmi plnohodnotný život, který jim tento stát neumožní, ať už způsoby, které jsi popsala, nebo jinými. Jistě se tu najde i odpověď, že v Česku máme všeho slušně řečeno „plný zadek“, (v některých věcech oproti zahraničí rozhodně ano), ale pobývala jsem nějakou dobu i v jiných zemích a ohledně rodin je to tam daleko líp ošetřeno. Jinak s podnájmem pro maminku s dítětem jsem slyšela úplně totéž – hlavně nebrat matky s dětmi – pro stejné důvody, jaké jmenuješ. Je mi z toho smutno. Hlavně proto, že výjimka potvrzuje pravidlo – u nás je byt, který je už nějaká léta pronajímám a byl soustavně ničen a devastován právě pochybnými „samotáři“, jako byli mladí kluci. Pilo se tu, hulákalo do rána! Poslední podnájemníci jsou rodina s dětmi, doufám, že natrvalo!!! Je pravda, že děti jsou odrostlejší, ale i tak – jsou po dlouhé době jediní, se kterýma je v baráku klid! Já měla kdysi menší byteček a jelikož jsem odjela na čas do Švýcarska a následně do Británie, pronajala jsem ho „údajně velmi slušnému klučinovi“. Výsledkem byl ukradený vařič, nezaplacené nájemné a klíče ve schránce (!!!), a to vše bez jediné zprávičky o tom, kde je.

    Úplně chápu tvé zoufalství. Tobě bych moc přála, abys dostala lepší bydlení, holka jak já bych ti pomohla!!! Bydlet někde, kde mi běžně někdo vlítne do „mého domova“ – jediného soukromí a bezpečí, to bych těžko rozdýchávala. To by paní domácí dělat neměla. Jednou vás tam vzala jako podnájemníky, a měla by vás respektovat. Měla by sis to prosadit.

  • Jani, je mi to moc líto 🙁 Vaše situace je určitě hodně těžká a složitá… Ale radu nemám, bohužel 🙁
    Leda zkusit se ohlížet po jiném pronájmu, kde budete aspoň trošku žít podle svých představ – ale jestli to chápu dobře, to stejně děláš. Přeji tobě i dětem hodně štěstí!

  • No, tedy postoj tchána mě trochu překvapil…
    Jano, přeju ti ve svém okolí více ohleduplných a přejících lidí, ať už jsou příbuzní nebo nejsou a budu ti držet palečky, abyste mohli bydlet více podle svých představ. A nenechte si vzít chuť na zdobení bytu i oken! Užijte si krásné a nazdobené (nejen) velikonoce!!! 😉

  • Anonymní

    Jano, modlím se za Vás, abyste co nejdříve, polud možno hned, dostlal nový byt.
    Takové bydlení bych já psychicky nezvládla
    Jana

  • Bramborka

    Jano, je mi z toho trochu smutno. Budu ti držet palce, aby se co nejdříve vaše situace zlepšila.

  • Moc dobře tě chápu. Naštěstí nejsem v této situaci,ale ono to není jenom o tom bydlení. Stát prostě rodiny nepodporuje.
    Moje kamarádka je taky v takové situaci. Bydlí v baráku v 2+1. Lokalita nic moc, dům se sice postupně spravuje, ale platí víc než polovinu svého příjmu. Kluka (5let) má každou chvíli nemocného. Takže se stávalo, že měla na celý měsíc tisíc korun. Se synem žijí bez tatínka. A nikoho nezajímalo, že nemá na jídlo a co teprve, když musela kupovat plíny.
    Dětí je málo a za chvíli bude asi luxus dítě vůbec mít.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist