Přišel podzimní čas a spolu s ním překvapivě brzy sněhové přeháňky, kalamitní stav, plískanice, mlhy. A ze všech stran poslouchám „sss“. Smutky, stížnosti, splíny.
A tak se sama sebe ptám: je to nezbytně nutné?
Ten den jsem při obědě zpovzdálí pozorovala mladého muže. Mladík okolo dvacítky přešlapoval na místě, stál u nápojů, v ruce měl skleničku s čajem, usrkával z ní a očima jezdil po jídelně. Hezký kluk, krásné plavé vlnité vlasy, dětský obličej, krásně tvarované rty, vysoký a štíhlý. Pohledné stvoření. V tom jeho oči zasvítily. Zbystřila jsem. Oči mu hrály. Byla v nich viditelná radost. Podívala jsem se tam, kam se díval on. Přicházela k němu. Slečna. Mladá půvabná slečna. Jako princezna. Nádherné dlouhé hnědé vlasy, něžné hnědé oči a jemný obličejík. Ona se dívala na něho a vsadila bych se, že nikoho jiného neviděla. On nevnímal. To bylo úplně jasné. Měl oči jen pro ni. Zastavila se těsně před ním. Kolem nich se vytvořila neviditelná šťastná bublinka, kde byl jen jejich svět. Byli tam jen oni dva, jeden pro druhého. Špitali si, usmívali se a byla z nich na dálku cítit obrovská kladná síla. Byl na ně překrásný pohled. Ohromně jim to spolu slušelo. Na mé tváři se taky rozsvítil úsměv. Je to přece něco nevýslovně krásného, když má jeden druhého rád…
Po návratu do kanceláře jsem otevřela okno. Přespříliš nám topí a trocha čerstvého vzduchu je zapotřebí. A v tu chvíli se mi naskytl úžasný pohled. Přede mnou zasněžené prostranství, nízké keře zasypané sněhem a uprostřed bříza. Nádherná vysoká bříza. Celá obsypaná žlutými lístečky. Co lísteček, to srdíčko, proběhlo mi hlavou. Listí ještě nestihlo opadat, proto ta neobvyklá podívaná. Nic takového jsem doposud neviděla a ten jediný pohled stál za to. Uchovám si ho v paměti…
Cestou z práce jsem vracela klíče od kanceláře na vrátnici a přede mnou šel starší bělovlasý pán. Známe se od vidění. Vždycky pozdraví a svýma pronikavě modrýma očima se usměje. Přede dveřmi se zastavil a čekal na svou manželku. V okamžiku, kdy ji zahlédl, se jeho rty usmály. Když k němu došla, vzal ji za ruku, políbil na tvář a zeptal se: „Jak ses dnes měla?“ Zaplavil mě hřejivý pocit u srdíčka. Zálibně jsem je pozorovala. Jsou spolu celý život. Mají syna, který má stejné datum narození jako já. A pořád se mají rádi. A stále se k sobě chovají hezky a s úctou. Jejich vztah je cítit a vidět, i když se to zdá nemožné…
Na parkoviště jsem šla pomalu a tiše, vychutnávala jsem si každý krok, cítila jsem se nedefinovatelně báječně a v tom mě pohladil sluneční paprsek. Zvedla jsem hlavu k obloze. Uprostřed obrovských tmavě šedých chuchvalců mračen byl malý bledě modrý oblak. 
Skrze něho se podařilo sluníčku usmát. Modrý obláček se mi zvětšoval před očima, kolem něj tančilo několik malinkých bílých obláčků a uprostřed té krásy se objevilo slunce. Byla to taková nádhera, že jsem se musela zastavit. Přejela jsem očima oblohu. Byla celá šedá a zamračená. Jen uprostřed nade mnou takové kouzelné místo. Stála jsem tam a nechala se slunečními paprsky hladit a hřát.
Asi se mi nepodaří dát do slov to, co jsem cítila…
Několik letmých okamžiků během dne – dotek lásky, setkání se vzájemnou úctou, pohled na až neskutečné kouzlo přírody – mi dodalo v ten den zvláštní vnitřní sílu i klid v duši. Jako by se ta úžasná obrovská kladná síla přenesla na mě, dotkla se srdce a pohladila duši. Bylo to něco nevýslovně krásného.
Stačilo tak málo, jen se rozhlédnout a dívat se na svět srdcem…
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (16 vyjádření)
Ájíku, Corino, děkuji Vám oběma za hezké a milé řádky.
🙂
Padmé, já vím, že netušila…břízy jsou nádherné stromy a ono se dokonce i říká, že tíhnutí k jednomu stromu něco znamená, nevím, možná jsou to bláboly…mě jde jen o vizáž, já je neobjímám…
Taky se mi líbilo, jak jsi popisovala šedovlasého pána, je to obdivuhodné a je to přesně to, co jsi napsala – něco nevýslovně krásného – láska na celý život..nádhera
Padmé, moc krásné…. Romantické, pozitivní, milé….
To jsou takové (pro mě) Boží doteky a pohlazení, které člověka nastartují, nakopnou a ohromně posílí…
Díky 🙂
Děkuji.:-)
Heleno, děkuji, doufám, že teď už Tě to napadne: sednout a napsat článeček (příspěvek na VD).
Hanino, díky za nápovědu: „souznění“ – to je to správné slůvko.
Corinko, to jsem netušila, že bříza je Tvůj nejmilejší strom, tahle by se Ti určitě líbila, protože byla až neskutečně krásná.
Padmé, moc krásně napsané…právě naopak, dala jsi do článku všechno…stačí jen zvednout hlavu…víš, že bříza je můj nejmilejší strom?
k tomu se nic nedá napsat-jen jedno slůvko:nádhera…
A tak pročítám a přemýslím,kdy já naposled zažila ten ndherný pocit souznění s okolím???
Moc pěkné pohlazení na duši. Člověk by se měl občas zastavit ve svém shonu a takových krásných věcí si všímat. Také si dovedu naplno vychutnat takové ty „malé“ okamžiky něčeho krásného, co jen tak letmo zahlédneme, uslyšíme nebo potkáme. Už dávno jsem si všimla, že když jsem na takové věci naladěná, potkám jich mnohem více, než když mám černý den a jsem protivná. Ale co by mě nikdy nenapadlo, takhle to jen tak pro radost napsat na internet. Věřím, že to třeba teď někomu moc pomohlo. Díky za všechny. Helena.
Danasi, Babofko, Matildo, Piškotko, Bramborko, Mariko, Lien, Kekunko, děkuji za Vaše milé řádky i za vlídné přijetí mého článečku a v neposlední řadě děkuji za díííky. Těší mě, že se to povedlo… já tu kladnou sílu poslala Vám … a teď zase Vy mně… je to nádhera.:-)
Padmé, moc moc děkuji za ranní pohlazení. 🙂 Hned je mi díky Tvému článečku veseleji. 🙂
Padmé, krásně napsáno, občas zažívám takové dny, škoda, že ne stále.
Kráááááááááááááásne!!!!!
Padmé, DĚKUJI.
Padmé, já nemám slov: vlastně mám: Od tebe bych chtěla jednou číst knížku!!!
Padmé, to je poezie… Každé takové zastavení a zamyšlení je krásné a mě se tolikrát chce něco tak pozitivního napsat. Ale nestíhám, článeček ze mě prostě nevypadne, aspoň zatím… Tak díky, že ty to tak krásně zvládneš za mě i za ostatní, je to nádhera, srdíčko se dme a slzy jdou do očí… ty podšívko jedna, zase slzím:-)))
Padmé, nádherně napsané… Už od prvních řádků jsi mi vykouzlila úsměv na tváři, který pocházel zevnitř. Cítila jsem, vnímala jsem a viděla jsem totéž co ty, jako bych tam byla s tebou. Dokonce jsi mě málem dojala k slzám. A ty paprsky, ty nádherné hřejivé a emergií nabíjející sluneční paprsky jsi v tomto pošmourném dni poslala až ke mě.
A přestože říkáš, že je to nevyslovitelně krásné, tobě se to povedlo… Díky.
Padmé, pěkné a myslím, že jsi napsala právě to co jsi cítila. Děkuji za tento článek.
Mobile Sliding Menu