Nikdy mi nebyl lhostejný osud mně blízkých lidí a často jsem řešila potíže i úplně cizích lidí. Mám prostě silně vyvinutý smysl pro spravedlnost a silné sociální cítění. To, co mi bylo dáno do vínku, bylo ještě přiživováno a násobeno výchovou v duchu: „pomáhej tam, kde je třeba“ a „postav se za ty, kteří se sami postavit nemohou“…
A shořela jsem jako papír.
Něco bude špatně.
Celou svou duší a srdcem jsem přesvědčená, že něco není v pořádku, že je něco špatně.
Již několik let pracuji v zahraniční firmě, no a samozřejmě i „naše“ firma se snaží řešit současnou nepříznivou ekonomickou situaci různými způsoby. Ten nejbolestnější způsob je propouštění lidí. Výpověď dostala jedna mladá paní z montáže. Byl to pro ni blesk z čistého nebe a nedostalo se jí žádného vysvětlení. Stručně řečeno: dostala výpověď, tečka.
Přišla za mnou….
Domluvila jsem si schůzku s personální ředitelkou. Zeptala jsem se jí, oč jde a proč je takto jednáno s lidmi. Bylo mi řečeno, že mistr tu paní na své montáži nechce. Následovat mohla jen jediná otázka: proč?
Odpověď: Protože ta paní často chybí.
Další otázka: A víte proč ta paní často chybí?
Odpověď: Je nemocná.
Po půlhodinovém „pátrání“ jsem zjistila, že ta paní má dvě malé děti! A ty děti marodí. A ona sama je nemocná tak jednou, dvakrát do roka.
To je tedy troufalost!!!
Moje kroky pokračovaly až k řediteli, nezmohla jsem vůbec nic.
Jak jsem již napsala: shořela jsem jako papír.
Další způsob šetření (snižování nákladů či jak tomu ekonomové říkají) je rušení míst z organizačních důvodů. Nastávající maminka odejde na mateřskou dovolenou, v době její nepřítomnosti v zaměstnání, kdy je na mateřské, se její místo zruší a maminka se nemá kam vrátit. Tenhle způsob já osobně považuji za stejně bolestný jako ten výše uvedený.
A tak si kladu otázku: je dnešní doba tak krutá? Nebo my jsme tak krutí?
Bez mrknutí oka potrestáme ženu, která zůstane doma s nemocným dítětem, nebo člověka za to, že onemocní? S čistým svědomím zrušíme místo ženě, která se doma 24 hodin denně stará a pečuje o nově narozenou bytost? To je trest společnosti za to, že přivedla na svět dítě?
Žiju ve společnosti, kde mohou být jen mladí, silní, zdraví a nejlépe bezdětní jedinci?
Zmocňuje se mě pocit úzkosti, nelibosti a vnitřního nesouhlasu.
A já nepřestávám na tu paní myslet….
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (30 vyjádření)
Pamina: zas až tak úplně zlé, jak to píšeš, to není;
výpověď bez předchozího upozornění a vysvětlení –
to se bohužel skutečně stalo a to se mě také hodně dotklo, nejen jako „ženy“, ale také jako „zaměstnance“ a proto jsem to tu psala… že se mi to nelíbí a že s tím nesouhlasím…
Jinak ta paní dostala dvouměsíční výpovědní lhůtu a odstupné jí bude vyplaceno po skončení pracovního poměru, tj. 31.3.
Padmé, mně ten tvůj článeček vrtal hlavou, stále jsem se k němu vduchu vracela. Co by mi být zaměstnancem stejného podniku jako ty vadilo, je to, že na personálním ti řekli: „mistr ji nechce“ a že dostala „výpověď, tečka“.
Očekávám od všech (stejně jako se snažím sama) slušné zacházení a toto uvedené to nesplňuje.
Mistrova subjektivita(a příště se mistrovi nebude líbit, že se něj někdo mračí!;-( ) a výpověď bez aviza, případného vysvětlení či odstupného(záleží samozřejmě i na fin. situaci firmy) to všechno se zdá dle tvého popisu nikterak „ažúrplisékrajky“. Zkrátka pracovat bych tam rozhodně nechtěla.
Holky, optimistky, naplánujte ty plyny, radary, hospodářské krize nějak pozitivně, ať si to užijem!:-)
Bylo to tak vždycky.
Dokud jsme jako nemocné děti nemohli být doma sami, tak jsem kolikrát nemocná cestovala s tátou autobusem s ním do práce. Starší sourozenci ve škole, babičky daleko a pracující, mamka dělala v jeslích, často zůstala jako jediná sestřička na oddělení a tam si mě brát nemohla – bych nakazila ostatní.
Táta mi v práci srazil dvě křesla k sobě, měl tam i polštáře – jedním mě podložil, druhým přikryl.
Dělal v laboratoři, nechával mě v kanclu.
Manža taky někdy musí mít holky v kamrlíku vedle ordinace – já s nima jdu k doktorce, a pak musím třeba honem něco udělat ještě v práci, co spěchá a nepočká. V některých věcech se s kolegy zastoupit můžem, ale není toho až tak mnoho….
Manža může holkám udělat improvizované lůžko, já ne.
No pytlíkujem to, jak se dá.
Padmé, taky mám děti často nemocné a hlídání nikde. Že je to potíž, si uvědomuju hodně tvrdě, hlavně proto, že si volno z práce prakticky vzít nemůžu a tak musejí se mnou :-(((. Vím, že jsi to myslela jinak, tomu já rozumím, já jen že u tohoto myšlení nemůžeme skončit, musí se pokračovat dál, na jakém místě taková maminka pracuje, například. Babkabylinkářka má pravdu s částečnými úvazky a prací z domova, tam, kde to trochu jde, je pro mamky velká šance. Kdo ale dělá práci, kde je jeho nepřítomnost potíží pro ostatní i pro práci samotnou… To jsem myslela já tím, že se každý musí postarat sám – maminka například musí hledat, co jí síly stačí, takový typ práce, kde její nepřítomnost problém nevytvoří. A letos je přece součástí zákona nově stanoveno, že zaměstnavatel, který vytvoří podmínky pro práci na zkrácený úvazek, bude šetřen na odvodech. Já jsem taky silný optimista a tak si myslím, že ono bude líp :-)) A taky si myslím, že možná dotyčná maminka ve výsledku na situaci získá: možná najde práci, která jí vyhovuje mnohem víc. Protože moje motto zase je „Všechno zlé je pro něco dobré“ Tož tak, a nic ve zlém, Padmé 🙂 Jsem ráda, že je tu ke čtení nová tvář :-))
Virenka: děkuju, že jsi napsala, já to myslela trošinku jinak – že maminka neovlivní (nemá ve svých rukách), jestli její dítko onemocní a nenaplánuje, kdy onemocní;
když se teď na to podívám tak, jak jsi to napsala ty, máš také pravdu. Já sama bohužel „hlídací“ babičku nemám a vím, že ta mladá paní má svou maminku také v práci, tak je to potom s malými dětmi trochu obtížnější. Když jsem já sháněla hlídání v agentuře (chůva), řekli mi, že nemocné děti nehlídají 🙁
Babkabylinkářka: díky za názor, přesně tak to cítím, když se opravdu chce a je dobrá vůle, cesta se vždycky najde a jsou věci, které se dají zařídit.
Naprosto s tebou souhlasím. Pro matky s dětmi by se dala udělat spousta věcí – dělit úvazky, pracovat částečně z domova, vždyť spousta z nás má přístup na internet nebo aspoň k počítači a sama jsem pracovala v kanceláři, takže vím, že spoustu věcí bych klidně mohla řešit z domova i s nemocnými dětmi, ale to pořád ještě nefunguje, i když sem tam se nějaká ta první vlaštovka objeví. Je ale fakt, že to neřeší problém výrobních závodů, škol a podobně. Tam je opravdu třeba být fyzicky přítomen. Je to prostě těžká doba, i když mi nenapravitelní optimisté a naivky víme, že kdyby se všichni o trošku uskrovnili, hlavně ti nej z nej, tak by se všem žilo líp, ale to po nich asi nikdo nemůže chtít, že?
Padmé, i já chápu, že ti to přijde nespravedlivé pro mámu, která je v častých absencích „nevinně“ a v nejlepším zájmu svých dětí (tedy i svém!).
Ale, cituji: „nicméně se s tím nemůžu a nedokážu ztotožnit, potrestat tu ženu za něco, co není v jejích rukách, co neovlivní a za co nemůže“
Není mi jasné, proč by ženu někdo za něco trestal a proč by situace nebyla v jejích rukou. Někdo má pro nemocné děti hlídání, někdo si ho nějak zajistí. Někdo ne; potom si sám určitě uvědomuje, že to je prostě v práci potíž. Situace se změnila, přichází obtížné období, v dobrém období firma nikoho „netrestala“ a situaci řešila dle svých možností. Nyní možnosti ubyly, aby nekrachla firma a nepřišli o práci všichni, pustí jen někoho. Ne za trest, ale v co nejvyšším zájmu přežití ponechá ty nejvýkonnější a nejspolehlivější…
Že se ti to nelíbí, to je mi jasné. Já myslím, že tuto situaci by měla vyřešit záchranná síť – tedy síť sociální. A že to nevyřeší, protože prostě není dost silná, to se nelíbí zase mně. Ale prostě na to naše země nemá. Bude nutné, aby svou osobní situaci především řešil každý sám, co se dá dělat. Můj názor je, že právě tyto situace by měly být hnacím motorem k posílení jednotné rodiny, vždycky nejvíc věcí pomáhala překlenout i širší rodina. Dnes je spousta lidí nejen bez rodičů a příbuzných, ale i rozvedených, což je velmi velmi těžké; vyšší celek ale takovou osobní situaci za nikoho příliš řešit neumí…
Danasi: to mě vůbec nenapadlo, snad to v pondělí v práci přežiju ve zdraví 🙂 A pokud ne, budu večer psát v šedým rámečku na TAM-TAM 🙂
Babofka: názor zaměstnavatele umím pochopit a rozumím, jak to myslíš; nicméně se s tím nemůžu a nedokážu ztotožnit, potrestat tu ženu za něco, co není v jejích rukách, co neovlivní a za co nemůže, mi prostě podle mých osobních morálních hodnot nepřipadá správné. Každá máma si přeje, aby ten její mrňous byl zdravý! Každá normální máma trpí, strachuje se, po nocích nespí, když je její dítě nemocné…
Já vím, že firma se musí chovat racionálně, aby „přežila“, ale tohle se mi nelíbí… 🙁
Pamino, to je pěkný! 🙂 Mně taky občas přepadne melancholie, a to si pak říkám: „Dobře už bylo!“ :-)))
Jarmuschko, taky se snažím vysílat pozitivní „objednávky“. Dokonce jsem takhle jednou parádně zhubla. Vysílala jsem doslova „jsem tak hubená, až jsem z toho nešťastná“ a přišlo mi to děsně vtipné, jenže mě se fakt podařilo shodit asi 10 kg, trčely mi kosti z těla, žebra, pánevní kosti a já pak z toho byla opravdu nešťastná a chtěla jsem zase aspoň 3 kila nabrat…
Podstatné u těch objednávek je, vysílat ne svá přání, ale realitu, jako že už to nastalo. A funguje to…
Teda zatím se mi nepodařilo hnout s vráskami u očí… ale to jsem dost odbočila… :-)))
Já ti Jarmuschko, rozumím, jak to myslíš 🙂
TAkhle to většinou funguje – a většinou i když člověk nemá hned to, co chtěl, později pochopí, proč to tak nebylo…. třeba přijde ještě něco lepšího…
Pamino, a to já zase tvrdím, že „každý svého štěstí strůjcem“ aneb zastávám techniku pozitivního plánování.
Takže prostě si představuju to dobré, „objednávám“ tam nahoře. A moje objednávky se plní (možná jsem „jen“ dítě štěstěny).
Jen člověk musí dávat pozor, jak svou „objednávku“ vysloví.
Kdo si neustále „něco přeje, něco potřebuje“, tomu se to bude i takto plnit – i nadále si bude něco přát (a nedostane), bude potřebovat…
Těžko se to takto píše do slov, myslím, že třeba Ájík by mi mohla porozumět (jsi autorem posledního komentáře, tak mě to tak trklo).
Ale protože tomu štěstí se musí pomoct, tak jsme si s našima holkama počkaly, až budu mít smlouvu na dobu neurčitou. Aspoň malá pojistka. I když taky ne na 100%.
Pami, no jo, jenomže co s námi – nevyléčitelnými optimisty??? 😉
Babofko, já to vidím hodně podobně jako ty. A bude hůř, děvčata. Ne jen, že se bude víc počítat, co se koupí nebo ne. Bude se propouštět a zavírat a ne po jednom.
Oklepávám své oblíbené heslo skeptika: „Kdo čeká ten nejhorší scénář, může být nakonec třeba i příjemně překvapen.“
Samozřejmě, že každý by chtěl víc, to je lidské:-) Mě spíše strašně vadí ty kecy, které občas někdo vybafne a chvilku se tím zabývá, jak je důležité se věnovat dítěti, jak je dobré pro dítě i matku, aby byla s ním doma co nejdéle a ne hned v půl roce šla pracovat a musíme pro to něco udělat a po pár dnech utichne veškerá debata na toto téma a výjdou na tiskovce s nějakým úúúžasným návrhem. Jak každý bude tvrdit, že je matka opravdu 24 hod. v práci, v podstatě bez velkého odpočinku a za to jí přece náleží i dobrý plat a pak ticho a nic se neděje.
Na druhou stranu, já jsem celkem v pohodě. Mám v plánu se právě hned v tom půl roce vrátit do špitálu – mám mamku,která je v důchodu, je relativně zdravá (klep klep na dřevo) a může hlídat, tak já můžu jít makat. O mě samotnou teda až tolik nejde, ale vím, že je spousta takových mamin, které to hlídání nemají a pokud je dítko nemocné, tak ještě v nejbližší možné době skončí bez práce. To je smutné.. Zaměstnavatel si určitě vybere „nekomplikovaného“ zaměstnance, to je jasné, proč by měl zrovna on dělat nějakého milodárce? Vem si, že školka začíná provoz v 6:30-7 hod.Ale většina pracovní doby začíná v 6hod.Jak to mám stihnout, pokud nemám hlídání? A nechat tříleté dítě jít samo? To taky asi ne. A jen málokdo ti dá šanci, ano choď na sedm do práce. Třeba v tom špitále, by to absolutně nešlo (myslím tím odd. ne ambulanci, protože na ambulanci se hodně těžko dostanete). A to si myslím, že by měl zohledňovat stát. Ne, jsou mu 3 roky, tak jdi makat a zařiď si to jak chceš a nestežuj si, dítě jsi chtěla ty.
je to fakt ke vzteku. Tak se třeba těšíte na mimi – už se ani nedivím těm 30letým a ještě bezdětným, že se třeba o místo bojí. Někdo po nás chce aby populace rostla, ale vůbec je to nedomyšleno s tím návratem a žádaností maminek po MD. Mamka nás měla 4holky a vím jak měla těžké vrátit se do práce a to se ta nejmladší narodila už v 1988. Hlavně, že se tam ti páni nahoře dokáží konfrontovat v tom kdo s kým a v jaké vaně nebo které prsty používají v ukazování. OSTUDA.
Ježečku, já myslím, že člověk si prostě stěžuje vždy a na všechno, protože pořád by chtěl víc. Většinou dostávat.
A pokud si někdo stěžuje na podmínky RD u nás, povím vám jen stručně v kostce, co jsem se dozvěděla od kamarádky, která už pár let pracuje v Anglii a má teď 2 měsíční miminko, se kterým je momentálně v ČR. Výplata mateřské je tam prý podstatně nižší než u nás a tak uvažuje o tom, že se přehlásí do ČR a délka MD je pouhých 9 měsíců a pak šup zpátky do práce. Myslím, že s našimi obvyklými výhradami jako „co kojení“ nebo „dávky jsou směšně nízké“ byste asi v Anglii neuspěly.
K článku samotnému. Padmé, je to smutné, ale je to asi tak. Ale taky bych jako zaměstnavatel dala přednost výkonnému člověku, který zpravidla nemarodí než mamince, která má děti nemocné. Musíme si holt vybrat. Buď se zaměstnavatelé budou chovat racionálně (za současných nastavených daňových, výrobních, atd. podmínek) a nebo sociálně. Nakonec jak by se vám líbilo, kdyby propustili z práce vašeho partnera, který maká jak drak a marodil naposledy coby dítě s neštovicemi a vysvětlili mu, že dali před ním přednost nějaké mamince, která má 3 děti a je s nimi často doma. Vždyť přece ji nevyhodí na dlažbu?
Padmé, je to těžký, já vím. Ale nenapadá mě, jak to změnit. Asi jen srovnat se s tím a brát to jak to je. Teda pokud nechcete jít do politiky a aktivně se podílet na změnách zákonů…
Je to smutné, ale bohužel velmi reálné…:-( Samozřejmě se nikomu nevyplatí zaměstnat maminku s malým dítětem, protože to dítě bývá častěji nemocné. Já se tomu vůbec nedivím,v naší společnosti, je totiž možné aboslutně všechno a slušný, poctivý člověk se ničeho nedovolá. Z jedné strany se mluví o tom, jak je důležitá rodina, aby stoupal počet našich občanů, ale na straně druhé nikdo z našich politiků nedává řešení takových situací mladým maminám. Na jedné straně se všude mluví, jaká že to je dovolená, když se 24 hod.7 dní v týdnu má žena starat o dítě, ale na druhé straně, jaký je příspěvěk? Je to žalostné v naší zemičce…:-(
Padmé, máš pravdu ,mně to přijde taky špatně. Na jednu stranu všichni „brečí“, že až zestárneme, bude hodně důchodců, na které nebude mít kdo pracovat…. ale běda těm, které otěhotní, jsou na mateřské a pak se vrátí do pracovního procesu a občas si berou paragrafy na nemocné děti…. zaměstnavatelé jaksi zapmínají, že také byli dětmi a že mnozí mají také děti, o které se starají většinou jejich manželky….
Nechci to paušalizovat, určitě takoví nejsou všichni, jen mi přijde, že dnešní pracovní trh je opravdu v mnohém džungle bez zákonů – ty sice oficiálně jsou, ale nějak obejít se dají vždy, že?
Každopádně oceňuji, že ses aspoň pokusila a té paní se zastala 🙂
Špatný bude nejspíš zákon – zaměstnavatelé platí mnoho za své zaměstnance, ale při časté nemoci zaměstnance nebo jeho dětí se jim zkrátka ten zaměstnanec nevyplatí, resp. jeho práci musí za něj udělat ostatní. Já ty zaměstnavatele na jednu stranu chápu, ale jako matku dvou dětí mě to samozřejmě netěší.
Padmé, ne každý by šel jako ty. Já také šla, ale pro změnu byla po mých otázkách za 2 dny konečná odpověď. Šla jsem i já. Tak jsme obě byly jako dárek k vánocům propuštěné. Pak si ona jako první našla práci a přimluvila se za mne. Tak jsme pak dělaly spolu, ale jinde.
Přeji, abys nedopadla jako já. A sáhnout na svědomí by si měl asi někdo jiný.
Mobile Sliding Menu