Nákupní horečka

Tak jsme zase „přežili“ další svátky. Opět nastala ta pravá nákupní horečka. Svátky jako takové mám hrozně ráda, připadám si jako dítě těšící se na bonbón. Ale vzhledem k tomu, že má role je již jiná – tedy, že jsem maminka – tak se mě týká samozřejmě i nakupování…

Jejda, jak já bych si to s Martinkou vyměnila a raději se bezstarostně vozila v košíku, nebo dělala blbiny u babičky a dědy v době, kdy rodiče nakupují. Možná, že vyzkouším o nastávajích Vánocích vzít do pusy palec a dělat jak jsem mooooc slaďoučká. To mi ale asi neyjde.

Tudíž se budu muset hodně obrnět, až zase budu vstupovat do „hyperpřeplněného“ hypermarketu. Hlava mi nebere, že na jedné jediné ploše je takových obrů třeba 5 a přesto se v nich nedá hnout. Kde se ti mravenci berou?????

No když s manžou vyrážíme na nějaký takový nákup, málem šílíme 😀

Už mi zase někdo vrazil tím košíkem do zadku. A to jsme teprve před „branami“. Ha ha, hlavně, že jako každý rok jezdíme nakupovat s přesvědčením, že tento rok to bude jiné a davům se vyhneme tím, že pojedeme nakupovat s předstihem. Nechápu, že se nám to ještě nepovedlo. Takže se z nás opět stávají také mravenci, kteří si razí cestu k rohlíkům. Zkoušíme to oklikou přes ložní prádlo. Jak bláhové. Leda využít situace a dát si hlavu mezi zabalené polštáře a na chvíli nevnímat ten šum. No jo, ale to je zase nebezpečí, že by nás někdo mohl v té tlačenici uvěznit na tak dlouho, že by nás tím maximálně přidusil, než aby to pro nás mělo ten kýžený efekt.

Když už se pracně dostane k těm rohlíkům, tak zjišťujeme, že buď žádný není, nebo jsou ty zbytky tak zvláště tvarované, jakoby do nich nudící se dítko píchalo prstíčkem. No nic, boj o rohlíky vzdáváme a já už zase funím vzteky, že mi nějaký dobrák vytvořil asi pěknou modřinu kousek nad patou. Prostě mi přišlápl haxnu.

Seznam věcí, které potřebuji koupit, si nepíši. Ale také jsem vždy po nějakém tom šíleném nákupu rozhodnutá, že teď už si to teda fakt psát začnu. To bych to ovšem nesměla být já, kdybych neudělala opět stejnou blbost. Nic napsaného nemám, tak jezdíme od jednoho regálu ke druhému. Vedeme nejen boj vnitřní, ale i vnější. To když už vzteky máme pěnu u pusy (ha ha – manžel je též býček 😀 ) Když zahlédneme něco, co se nám zdá potřeba, tak se k tomu snažíme propracovat.

Nakonec možná po 3 hodinách vítězoslavně odcházíme s pocitem, že jsme určitě na nic nezapomněli, že jsme přežili, a že konečně můžeme vyrazit k domovu. To je úleva.

Doma vyklidím nákup a zjištuji, že jsme na většinu nejdůležitějších věcí zapomněli a ještě utratili daleko víc peněz. To je fakt bezva. Co teď? Vracet se zpět ani náhodou. Ale pořád mi nejde do hlavy, že tak obrovský nákladný nákup a v lednici vlastně nic není.

Příště si ten seznam napíšu a na sebe si vezmu brnění. Opravdu!!!! Tentokrát už mi to určitě vyjde.

Napsal/a: kathy