Ach jo, starý dobrý časy. Tohle mě napadne pokaždé, když jedu i přes den ven na procházku.
Nechtěla jsem si to dlouho připustit, ale je to tak. Normálně se bojím i za bílého dne venku!
Od té doby, co se mi narodila dcerka jsem celkově změnila na všechno pohled. Jinak jedu autem, jinak se dívám na děti, prostě všechno je jiné, ale přitom stejné…
Bohužel, má to i své stinné stránky.
Byla jsem upozorněna, že je poněkud lehkomyslné před domem po setmění venčit pejska, ale mě to moc nedocházelo, venčila jsem dál. Tento les je kousek od městečka, takže jakoby skýtá úkryt a zdržují se zde i nekalé živly, jako jsou zlodějíčci, zloději, násilníci nebo bezdomovci.
Pak následovalo pár poškozených aut, ukradené značky a dokonce došlo i k přepadení za bílého dne.
Začalo mi být nepříjemě a tyto pocity se znásobovaly tím, že jsem začala pochybovat o nádherných tichých procházkách s kočárkem po lese. Pokud totiž potkáváte opilé bezdomovce s poznámkami, že váš pejsek je krásný a vypadá chutně, časem se vám zprotiví. Nebo si vykračujete po pěšince a slyšíte v křoví podivné praskání. A zahlédnete chlapa, co si tam něco pro sebe blábolí a ještě se po vás zle podívá, že vůbec jedete kolem a rušíte jeho siestu?
Já nevím, vždycky jsem tyto lidi spíš litovala, ale časem jsem změnila názor.
Nedávno jsem vyjela zase, bylo krásně, cestička mě svedla do lesíčka. Přede mnou jela si 20 kroků také maminka s kočárkem, tak jsem ji v klidu následovala. Zaznamenala jsem také bezdomovce, kterého jsem odbočením na cestičku nechala za svými zády. Otevíral kontejnery jednou zdravou rukou, tu druhou měl zavázanou a zavěšenou na obvazu na krk a špinavou. Víc jsem vidět ani nechtěla a raději přidala do kroku, aby mi maminka přede mnou moc neujela, co kdyby…. Nebudˇ paranoidní, říkám si, co ten si na Tobě vezme, navíc už je to kousíček na lavičky a hřiště, jsou tam lidi, vidím je už mezi stromy, jsou blízko….
Najednou něco zaslechnu, otočím se a krve by se ve mě nedořezal, tan chlap od kontejneru je za mnou, fuj, lekla jsem se, vůbec jsem ho tam nečekala, musel běžet, aby mě dostihl…. no bylo mi fakt hrozně. Ještě jsem zrychlila a oddechla si, konečně jsem dorazila mezi lidi. Maminky s dětmi a starší lidé odpočívali na lavičkách, jedna byla volná, tak jsem k ní hned zamířila. Milý bezdomovec mě však evidentně úmyslně předběhl a obsadil lavičku a ještě se mě drze zeptal, pani, to je dneska krásně, že? Byl dost cítit, po rukou ošklivé boláky. A začal tam kašlat a frkat a chrchlat a plivat. Udělalo se mi špatně a ostatním asi taky, začali se zvedat a odcházet. Hned jsem otočila kočárek a honem domů. Nejsem bůhvíjaká citlivka, ale tohle bylo moc! Maminky tam sedají s kočárky, hrají si tam děti… Ten člověk byl tak nechutný, že mi zkazil den, ale na druhou stranu jsem byla štˇastná, že tímhle to skončilo. Protože poslední přepadení se týkalo paní, která nesla jen nákup. Celou dobu jsem měla strach o dcerku, nevíte nikdy, co koho napadne…
Napsal/a: Danulka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)
Nejhorší na celé věci je, že s nimi nokdo nic neudělá. policie je zbytečná, protože se žádného přestupku nedopouští. Pouze všem vadí.
Danulko, úplně tě chápu-i já se narozením našich dětí změnila. Tu zodpovědnost už nenesem jen za sebe, ale i za ty naše broučínky.
TEda holky, u vašich příběhů se klepu…fakt.
Myslím si, že to většina maminek cítí stejně. Já se také bojím o dcerku a chovám se přesně jak píše pomněnka (řízení, přechody a pod.). Také si říkám, že teď je ještě malá a mám jí pořád pod dohledem, ale co až bude větší, přece sní nebudu moct být 24 hodin denně a po světě se potlouká tolik divných lidí…
Také chci napsat, co se nám nedávno přihodilo. Manžel odjel s malou sám na chatu za bráchou, já jsem měla nějaké vyřizování. Švagrová si odpoledne vzala naší malou do kočárku a šla se projít do lesa. Hned jak zašla za poslední dům, vyšel z lesa nějaký chlap a začal jí obtěžovat. Podrobnosti nevím, nechtěla o tom mluvit. Začala mu vyhrožovat, že za ní jde manžel a i s kočárkem utíkala pryč. Naštěstí jí nechal utéct, ale kdyby jí chtěl dostihnout, neměla by šanci. Když jsem se to dozvěděla, bylo mi z toho úplně špatně. Co kdyby jim oběma něco udělal? Bohužel některé věci člověk prostě předvídat nemůže i když dělá pro bezpečí svých dětí maximum.
Danulko, od narození Tomáška, vlastně už od té doby, co jsem věděla, že jsem těhotná, se chovám jinak.
Taky jinak řídím (víc se bojím toho, co udělají jiní řidiči, takže moje bezpečná vzdálenost je trošku bezpečnější), přecházím zásadně po přechodech a ne metr od nich, koukám pořádně pod nohy (což jsem dřív moc nedělala).. A daleko víc se bojím. Ne jen o malého, ale i o manžela a taky o sebe, co kdyby se něco stalo a Tomík by tu zůstal sám…
Před rokem a půl jsem chtěla zkusit skočit z mostu na laně, teď bych to neudělala. Před rokem a půl jsem sedla do auta i slidmi, o kterých jsem nevěděla, jací jsou řidiči. Před rokem a půl jsem si vzala Paralen, když mě bolela hlava…. Teď je všechno jinak. Prostě se snažím chovat zodpovědněji.
A s tím strachem v lese – bydlím kousek od Prokopského údolí, je to ChKO, obrovský park. Byla jsem s Tomíkem v kočárku na bruslích a najednou jsem zjistila, že je kolem mě podivné ticho, nikde ani noha, šero (plno stromů)… No taky jsem neměla nejlepší pocity, tak když se pak vynořila v protisměru mamina s kočárkem, otočila jsem to a vydala se k domovu. Moje lýtka toho už stejně měla dost – jsem bruslař začátečník… Takže si myslím, že tě chápu.
Mobile Sliding Menu