Můj kočičí osud

Je to už více než rok, a přesto nejde zapomenout. Ono se totiž zapomínat ani nesmí …

Každý, kdo ztratil blízkou bytost, zná pocit zoufalé bezmoci, kdy už nic není a nebude jako dřív, protože někdo chybí…

Ti, kteří něco podobného prožili, kteří poznali, jak silné pouto si dokáže vytvořit lidská a kočičí duše, jak je možné rozumět si beze slov, a jak bolí, když nás kočičí přítel opustí navždy, určitě ví, o čem je řeč. A jak následně tuto krutou pravdu odmítáme přijmout, a ptáme se, proč zrovna my? A proč zrovna teď, a takhle ? Ač je smrt nedílnou součástí našich životů, nikdy nejsme na setkání s ní dostatečně připraveni.
Posléze si pořídíme dalšího kočičího kamaráda, a život jde dál, zůstávají krásné a zároveň bolestné vzpomínky .

Jenomže oni ti naši kočičáci přicházejí na svět s posláním, a když jej naplní, běží si klidně dál a nás tady nechají v slzavém údolí. Předtím nám pomohou otevřít oči, poznat svět z jiného úhlu pohledu a třeba i lépe pochopit sami sebe. A jen na nás pak je, jak jejich odkaz naplníme, aby se nám „vrátili“, abychom jejich pohled nacházeli v očích našich příštích miláčků.
Komu se podařilo vytvořit si rovnocenný vztah, nepovažuje kočky jen za pouhé čtvernožce, ale vidí v nich bytosti, které obohacují náš život a dávají nám poznat skutečný a čistý cit, který rozhodně není samozřejmostí u nás, rádoby „pánů tvorstva“.

K péči o opuštěné kočky jsem se dostala způsobem zcela prostým, přesto osudovým – před 15ti lety si mě jedna kočičí cestovatelka sama odchytila, a aniž jsme se předtím kdy potkaly, kráčela přede mnou jako hrdý vojevůdce a vedla si mě domů. Zřejmě to tak chtěl sám kočičí Bůh, kdo ví?

A pak už náš kočičí život plynul dál, v dobrém i zlém, každý nový začátek byl světlem v tunelu a každý konec těžkou ztrátou…

Od roku 2003 jsem mj. bojovala o záchranu života kocoura s následky vrozené genetické vady – těžkého diabetika s anémií … Můj život fungoval v rytmu intervalů aplikace inzulínu a podpůrných léků, neexistoval klidný spánek, nebylo možné vzdálit se na více než několik hodin, které byly beztak provázeny děsivým strachem, v jakém stavu jej najdu po návratu.
Málokdo chápal a rozuměl – vždyť přece stačilo se konečně rozhodnout, a milosrdná euthanasie vše vyřeší… ostatně, vždyť je to jen zvíře, a za ty peníze by sis mohla žít, slýchala jsem a čím dále více jsem začala selektovat lidské bytosti v mém okolí. Proč bych se měla falešně usmívat na ty, kteří nevidí nic než své sobectví? Proč bych měla poslouchat ironické řeči o mém bláznovství? My přece chtěli jenom přežít…
Hyperglykemie střídala hypoglykemii, následovaly záchvaty a křeče, ledviny to vzdaly, tělo zrazovalo, ale ta silná kočičí duše chtěla tolik žít… Domácí léčba se střídala s hospitalizací, infuzní terapie byla posléze denní nezbytností… náklady na stabilizaci a veterinární péči dosahovaly astronomických výšin, ne vždy jsme se setkávali s profesionálním přístupem veterinárních lékařů a klinik, kde jsme patřili mezi velmi časté a stálé pacienty…
Byli jsme prostě vděčni za každý vybojovaný klidný den, a dokázali jsme si jej prožít naplno…
Tyhle roky považuji za nejbohatší a nejvzácnější období mého života, a jsem osudu za tuto životní zkoušku bezmezně vděčná.
Posledních šest týdnů, kdy již vše bylo ztraceno, jsem nedokázala krutou realitu tvora na kost vyhublého, s vyholeným krkem i tlapkami a zdevastovanými tepnami po nespočtu odběrů krve zachytit na fotografii, uchovávám si jej v paměti jako silného a krásného, jemuž by nemoc na první pohled nikdo neuvěřil.
Ptáte se, proč jsem jeho trápení neukončila mnohem dříve? I v momentě, kdy tělo říkalo NE, jeho duše prosila o každou možnou chvilku na tomto světě, dokud to šlo, do poslední chvíle dával najevo naději, že bude lépe …

Ten smutný moment, který jsme tak oddalovali, přišel 7.října 2005.
Byl krásný podzimní den, nádherné babí léto…

Když usínal, pochopila jsem, proč se mnou tak dlouho byl.
S posledním pohlazením jsem mu přísahala, že jeho poslání naplním.

Aby chaos konečně dostal řád. Aby bolest a samota neměla šanci.
Aby vše mělo svůj smysl, dokud je čas. On totiž ten kočičí život, stejně jako ten náš lidský, letí strašně rychle. A jak se tak snažíme předhonit ostatní, často míjíme sami sebe. Jenom chápat a litovat nestačí, je třeba skutečně pomáhat.
Místo slůvek útěchy, uslzených teorií, okázalého „držení palců“ a sladkobolných řečí o tom, co by bylo, kdyby – místo toho prostě pomoci podle svých možností či sil. On totiž z malých kapek sestává každý oceán.
Ony totiž kočky, ač jsou krásné a inteligentní, skutečně samy o pomoc mňouknout nedokážou. Potřebujeme se navzájem.

Děkuji těm, kteří nás pochopili a podpořili. Děkuji těm, kteří tak hodlají učinit.

On totiž život není tak černobílý, jak se nám může zdát…
A přitom stačí tak málo – otevřít oči a vnímat všechny jeho barvy…

Greyečku, děkuji Ti. Nedovolím si Tě zklamat…
A vím, že mi z toho vašeho kočičího nebe posíláš energii.
Věř mi, zvládnu to …

Aga Grey 7.11.2006

Napsal/a: Aga Grey