Moje zpověď V

Vztah s mým profesorem trval přesně rok a dvanáct dní. Přes to, že byl vztah krásný, ukončila jsem to já. Vlastně o tom věděla celá škola a dokonce se to nesetkalo s žádným káráním, či potrestáním onoho profesora…

Všichni se zachovali úplně neskutečně a já jim za to velmi děkuji. Jenže, aby to bylo společensky opravdu akceptovatelné, tak onen profesor se z města, po ukončení školního roku (navíc vedl třídu maturantů, tak bylo dobré je dovést do konce), odstěhoval a změnil školu. Za mnou už jezdil jen jednou týdně, vždy rád, to vím. Jenže v situaci, kterou jsem prožívala ve vlastní rodině a k tomu ještě jeho počáteční starosti v nové škole, jsem prostě neunesla všechny problémy a tak jsem ho začala přehlížet. Dnes si myslím, že ač jsem byla přesvědčena o síle vztahu, tak jsem prostě nebyla připravena na celoživotní vztah, po kterém jsem ale opravdu toužila. Jenže touha a opravdová duševní vyzrálost nejdou prostě vždy ruku v ruce. Vím, že jsem mu tím velmi ublížila a dodnes je to ve mně zakořeněné. Právě minulý týden jsem ho opět kontaktovala mailem (před tím ještě telefonicky – je to asi 2 roky), abych se mu znova omluvila. On má dnes již svou rodinu a já svou, ve které jsem velmi šťastná, ale tohle prostě bylo ve mně a já jsem cítila opravdu velkou nutnost vyjádřit mu plnohodnotnou omluvu. Těžko vysvětlovat, proč jsem se zachovala tak či onak. Dnes bych něco takového řešila dospěle, ale v 16 letech a s těmi problémy, kterým jsem chtě nechtě musela čelit, jsem neuměla reagovat jinak než ignorací a přehlížením. Neuměla jsem prostě říct: hele, už prostě nechci, mám takové a takové důvody.
Každopádně bylo po vztahu. Já jsem kontaktovala svého vlastního otce, vlastně ne přímo jeho, ale jeho přítelkyni, která s ním žila už spustu let. Nevěděla jsem totiž, co je pravdy na tom, co mi říkala mamka, že táta o mně nemá zájem, že mě prostě nechce. Našla jsem si útržek od složenky z alimentů. Napsala jsem krátký dopis. Vlastně už ani nevím, jestli jsem čekala nebo doufala v odpověď. Vždyť jsem tátu neviděla více jak 6 let. Jak se asi mohl tvářit na to, že jsem se ozvala? To už jsem byla v půlce druhého ročníku na střední škole.
Byl obyčejný den, jako každý jiný, když mi sekretářka vzkázala, že prý mi volal TÁTA a že se mu mám ozvat o velké přestávce. Lidi, mně to vůbec nedošlo. Bylo u toho pražské číslo, měla jsem zajít do sekretariátu a odtamtud zavolat. Chvíli jsem přemýšlela, ale pak jsem si uvědomila, že to musí být on. Můj milovaný tatínek, který mi tak strašně po ty roky chyběl. (V dřívějším článku jsem psala, že jsem u něj byla na jarní prázdniny, to když si pro mě přišel ve dvě místo v deset dopoledne). Já jsem se děsně bála, že ho vůbec nepoznám, ale jakmile se ozval ten mužský hlas na druhé straně, říkala jsem si, jak jsem mohla pochybovat o tom, že ho nepoznám.
Vlastně jsme se jen dohodli, že se sejdem. Trvalo to ještě další týden. Přijel a já šla ze školy dřív, vyzvedl mě tam…. Připadla jsem si jako malé děcko, vždyť si táta přišel pro puberťáka přímo na střední školu, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Já jsem konečně po 6 letech viděla vlastního tátu… to, po čem jsem opravdu ty roky tak toužila, se stalo. On mě viděl vlasntě ještě jako 12leté děcko. Najednou byl před ním skoro 17letý adolescent 🙂 Jenže když jsme spolu mluvili, řekl mi, že aby si mě k sobě vzal, má to jeden větší a jeden menší háček. To, že musí rozhodnout soud a také to, že již 3 roky žijí v Praze! To byl pro mě snad největší šok. Já jsem si totiž nikdy nedokázala představit, že bych měla žít ve velkém městě. Normálně jsem se toho bála. Navíc jsem žila představou, že tady žijí hlavně snobské rodiny a že já tím pádem se svým pohledem na svět mezi ně nikdy nemůžu zapadnout. Myslela jsem, že tady se děcka baví jen lítáním po diskotekách a tak. A vlastně taky že jo… No, ale zase napíšu ostatní příště. 🙂

Napsal/a: kathy