MOJE ZPOVĚĎ III.

Jak už jsem psala dříve, moc jsem si přála ukázat mamce co ve mně je. Alespoň tedy po sportovní stránce. Bohužel, když mělo jít o nějaký trest, vždycky to odnesla atletika.

Dneska si to já jako máma neumím představit. Přece své dcerce nebudu zakazovat něco, co jí jde, co jí baví, kde může opravdu moc dokázat a kde se bude moct fyzicky i duševně rozvíjet. Přece když uvidím, že jí něco jde, tak na ni spíš budu hrdá a ne, že jí to raději zakážu. Tím spíše třeba v dnešní tak nebezpečné době. Raději ať mé dítě sportuje než aby se mi toulalo po nocích, kouřilo, fetovalo. Ještě že se můžeme poučit z chyb našich rodičů. A jistě to nemusí být sport, naše děti jsou jedinečné, jsou to osobnosti, na nás je, abychom jim umožnili jejich první krůčky sebeuvědomování a hlavně abychom je všechny milovali bez rozdílu.

Jednou jsem přišla domů, už když jsem strčila klíč do zámku, zjistila jsem, že nikdo není doma, bylo zamčeno. Když jsem otevřela, hrozně jsem se lekla. V přesíni bylo rozsvíceno a uprostřed na zemi ležely ty klasické obývakové prosklené dveře. No jasně, že spíš byly vysklené. Sklo se dostalo do třech dalších pokojů a do kuchyně. Co se dalo, tak jsem smetla na hromádku a zase odešla pryč. Cestou jsem potkala mamku se starší ségrou (ta mladší byla u známých). Šly od policajtů. Nevlastního tátu odvezli policajti na záchytku. Já jsem pak šla spát ke kamarádce.

Ve druhém pokračování mé zpovědi jsem psala, co se stalo s tím nožem.

Víte, stalo se něco, co mě do života velmi obohatilo co se partnerského života týče. V roce 1998 jsem nastoupila na střední školu. Učil tam jeden profesor. Bylo mu 26 let, skoro 27 v lednu. 9. prosince jsme, ani nevím jak, spolu začali chodit. Možná se někdo pohorší, pochopím to. Ale za prvé – zakázané ovoce opravdu nejlépe chutná, a za druhé – já jsem hrozně potřebovala něčí podporu. Byla to opravdu nádherná láska. Díky tomuto člověku jsem najednou začala vnímat i ty krásné stránky života. Bohužel ale jen ve chvílích, kdy jsem věděla, že je doma jakž takž klid. Ale abych vysvětlila jakou souvislost to mělo s tou onou ne právě příjemnou událostí. Když jsem totiž s těmi policajty přijela zpět k nám (ještě po mně chtěli, abych odemkla ty dveře já, vůbec nechápali, že jsem se bála k těm dveřím přiblížit, jestli tam náhodou neuvidim zkrvavenou mamku). No nevlastní táta byl doma a mámu pustil – odjela na noční do práce a mladší ségru dala ke známým. Ta starší, jak jsem již psala, byla v té době u svého kluka. Policajti se mě ptali, jestli já mám kam jít. Ano, měla jsem. Ke svému profesorovi. 🙂 Tím to vlastně prasklo. Ještě jsem od něj pak běžela za ségrou k jejímu klukovi. Nebyli tam. Ani ona, ani on. Věděla jsem i kde bydlí jeho rodiče. Shodou okolností vedle věžáku, kde bydlel ten můj. Ale nebyli ani tam. Nakonec jsem šla k našemu baráku a házela do okna kamínky. Z obýváku byla slyšet hlasitá hudba, takže tohle opravdu nemohlo jít slyšet. Byla doma, ale byla v pohodě. Takže jsem zase šla.

Mamka z mého vztahu opravdu nadšená nebyla, ale tehdy jsem sama byla překvapena, co mi řekla: nesouhlasím s tím, děláš nám akorát ostudu, ale zakazovat ti to nebudu, to nemá smysl.

Za to jsem jí byla vděčná.

Můj milovaný profesor mi poskytl útočiště tolikrát. Například tehdy, když jsem utekla z domova, poprvé a naposledy. Skočila jsem z okna. Ne nebojte, byly to jen tak 4 metry. Bydleli jsme totiž hned v prvním patře. Mamka byla zase jednou na noční a nevlastní táta byl zase opilý. Měli jsme doma takový bezdrátový telefon, starý, když se vyťukávalo na něm číslo, bylo to slyšet až do pokoje. Holky byly ve svém společném, já jsem byla v pokoji sama. Pořád mamce volal, vždycky jí říkal: tak co, takhle jsi to chtěla, mrcho, ku… Už jsem toho měla dost, do předsíně jsem se bála, co kdybych ho svou přítomností nějak ještě víc vytočila, takže jsem ani neměla boty. Tak jsem se konečně rozhodla. Udělala jsem to, na co jsem už dlouho myslela. Prostě jsem utekla, opět jako největší zbabělec, zase jsem rodině udělala ostudu.

Napsal/a: kathy