MOJE ZPOVĚĎ II.

Rubrika: Od srdce i od plic

700951_faceBývala jsem sportovec tělem i duší. Je pravda, že když mi bylo 5, vzala mě mamka na první přespolní běh. Myslím, že to bylo pořádané od zaměstnavatele, ale nevím to jistě…

Byla to legrace 🙂 Ale první sport, který jsem dělala, byla sportovní gymnastika. Chodila i starší ségra. Já jsem se prostě nebyla schopná zastavit, musela jsem skákat, běhat a prostě dělat lotroviny. Pak jsem také dokonce dělala karate, no však jsem psala, že jsem byla taková klučičí. Nakonec jsem se ale dostala k atletice, to jsem byla v šesté třídě. Vůbec jsem netušila, jaké jsou ve mně možnosti. Bohužel mi ale nebylo dopřáno ukázat se mamce, nevlastnímu tátovi, ani tomu vlastnímu, ségřě…. Ale atletika nebyla pro mě jen sportem. Byla to možnost „útěku“ od starostí a neustálého stresu. Najednou mě také někdo respektoval, měla jsem velké úspěchy, vždyť jsem vyhrávala západočeská klání v různých disciplínách, skvělý byl hod krikeťákem a skok do výšky, sprinty atd. Nádherné období, ale jen pokud jsem nebyla doma.

Dokonce jsem se dostala i na MČR, v družstvech. V jednotlivcích jsem mohla jet také, ale to bych nesměla přijít o pár minut pozdě domů, i přes to, že jsem doma řekla, že se zdržím. Bylo léto a já přišla něco po osmé. Bylo mi v té době 14 let. Bohužel mi pak trenér oznámil, že jsem podle dosavadních výsledků mohla být minimálně do pátého místa. Ale je pravda, že mamka a ségry se kdysi byly podívat na jeden jediný můj závod. No lepší než nic, ne?

Ono u nás se vůbec muselo chodit brzy domů. Velmi dobře si pamatuji, jak ségra mohla být už ve 14 na diskotéce do půlnoci – já vím, dneska je to úplně normální i u mladších. Jinak se většinou chodilo domů v šest. Pak když i ta mladší ségra mohla být sama venku, děsně mě uráželo, že je déle jak já. Bylo to ponižující, byla drzá, odmlouvala a tak mi bylo řečeno (pozor: za ségry přítomnosti), že si prostě musím zvyknout na to, že je rozmazlená. S tou starší ségrou jsem se opravdu moc nebavila. Ona neměla zájem mluvit se mnou a já s ní.

Doma to nebylo moc dobré. Den co den jsme se všichni stresovali, jak přijde nevlastní táta domů. Nenáviděla jsem dny. Všechny dny! Sedávala jsem u okna – hlavně o víkendu, když jsme věděli, že jde do hospody. Bylo to klidně i sedmihodinové čekání u toho okna, bez jídla, pití, pomalu i bez toho, abych šla na záchod, žaludek jsem měla stažený strachem. Ruce ledové, spocené. Jak to tak bývá, tak stresem i střevní potíže. Bože, jak já se strašně bála. U okna jsem seděla jen proto, abych už z dálky viděla v jakém stavu se nevlastní táta vrací domů. A žila jsem v tu chvíli myšlenkou, že se na to zarachocení klíčem v zámku můžu takhle aspoň nějak připravit. Někdy přišel, zalezl do obýváku, zavřel dveře a pustil si hudbu hrozně nahlas. Pak usnul. To byla taková úleva.

Jenže někdy – a to bylo častěji – začal tím hnusným ožraleckým hlasem dorážet na mamku. Moje starší ségra byla odvážná a vždycky byla s mámou. A já byla srab, sakra. Vždycky jsem zalezla do pokoje, dala si na hlavu polštář a ještě deku, abych nic neslyšela. Nevím, možná proto, že jsem věděla, že mlátil mě a tak jsem měla strach, že bych byla hned na ráně. Ono nestalo se jednou, že jsem chytla takovou, že jsem druhou dostala o zeď, jo jo, přesně tak jak se to říká. Kdo ví, možná právě proto jsem nešla mámu bránit také. Pustila jsem si ještě písničky na sluchátka, prostě abych co nejméně slyšela, co se děje za dveřmi.

Nejhorší zážitek v mém životě byl, když se zase jednou vrátil z hospody, to byl všední den, venku byl sníh – bylo přesně 18. prosince 1998 (jak je možné zapamatovat si takové datum) – nebo spíš taková už břečka. Byla jsem doma já, mladší ségra a mamka. Ta starší byla zrovna se svým klukem. Přišel, mě zavřel do jednoho pokoje, ségru do druhého a s mámou šel do kuchyně. Bože!!!!!!!!! Jen jsem slyšela jak mamka prosí, a taky ten zvuk, když se otvírá prudce šuplík s příbory a noži. V tu chvíli na mě mamka zavolala: Káťo, běž. Jako kdybych tušila, že vím kam mám běžet. A já to věděla. Sebrala jsem její klíče, které se nechávaly vždy ve dveřích a tak jak jsem byla, jsem letěla na policii. Naštěstí policie byla docela blízko našemu baráku. Vyletěla jsem ze vchodu v pantoflích, které mi cestou sklouzly z nohou. Panicky jsem křičela: pomoc, on jí dává nůž pod krk! zrovna šel nějaký mladý pán, to už si nepamatuju, ptal se co se děje, ale nezastavila jsem se a běžela. Přiletěla jsem k těm policajtům. Dnes, když si to přehrávám, tak žasnu, že se nebyli schopni ani postarat o úplně vystresované dítě. Nedali vodu, ani židli, abych si mohla sednout. A přísahám, že tohle bylo na kolaps. Pak mě tedy vzali do auta a jeli jsme k nám. Když jsme vycházeli ze stanice, tak jsem našla své pantofle u dveří. Někdo mi je tam položil.

Opět se omlouvám, ale další část bude následovat, až naberu síly.

Kdo něco podobného zažil, pochopí, že vzpomínat na něco takového je opravdu těžké.

Napsal/a: kathy

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (36 vyjádření)

  • kekunka

    Karamelo, jak píše kathy, utíkej si z bytu (žádné vilky s bazénem!), který je tvůj, kde platíš inkaso a tak. A otcové, kteří se mstí exmanželce na dětech, protože tím jí nejvíc ublíží, tak se po nuceném vyhnání z bytu pomstí tuplem. To je na tom nejhorší – když se chce někdo pomstít, když chce ublížit, tak prostě ublíží a nic ho nezastaví, ani když žena uteče. On se způsob vždy najde.

  • Ahojik Karamelo, ono ten zakon neplati tak dlouho, ale stejne ja bych po te zkusenosti opravdu spis mela strach, jak se bude ten clovek pak mstit. Dalsi vec, ze u nas byl byt psany na mamku, ale nevlastni otec tam mel trvale bydliste, to znamena dalsi peripetie, aby ho dostala z bytu. No, uz se brzy dozvite vsichni jak to cele dopadlo. 🙂

  • karamela

    No myslím,že už je schválen nějaký zákon,který dovoluje policii násilníka zadržet a zakázat mu přístup do domu na asi 10dní..nevím to přesně ,ale to je dost dlouhá doba aby se žena sbalila a odešla i s věcmi,jako normální lidská bytost a ne aby utíkala někdy v noci třeba se třemi dětmi…je taky spousta linek bezpečí a azylových domů,na každém městském úřadu by takové ženě měli nabídnout provizorní bydlení-to by mělo mít město k dispozici…i když upřímně z vilky s bazénem se těžko odchází…něco si tam léta budujete a pak buch a manžel Vás ztluče a co teď????…. nikdy to není jednoduché..já bych mu to asi oplatila…

  • Kekunko, ano, dotklo se mě to a z mé odpovědi tobě i možná vysvětlení mých názorů, postojů, a nevím čeho se nakonec vyklubal článek, který jsem ještě včera poslala ke schválení. I já jsem někdy možná pro někoho příliš tvrdá ve svých soudech, svých názorech, příliš přímá. Nakonec i mé jméno znamená v řečtině skála. Tvrdá, pevná… Snad jsem to napsala srozumitelně a pochopíš.

  • kekunka

    Babofko, nechtěla jsem se tě (a ani nikoho jiného) dotknout. Asi můj příspěvek vyzněl příliš tvrdě…
    Brmbulko, souhlasím s tebou – přijedou policajti, manžel jim mezi dveřmi sdělí, že ženská je hysterka, oni třeba i zahlídnou plačící ženu, tak se v tom jen utvrdí, odjedou a nic. Nebo přijedou, vyšetří, oběti řeknou, ať přijde na stanici vypovědět, a hotovo. A i když si pak přijdete na policajty stěžovat, oni s vámi sepíšou protokol, tak se stejně nic neděje. Vůbec nic. Zkuste se vžít do takové situace – policajti to vyšetří, sepíšou protokol a nic víc. Za čas se to všechno zase opakuje. Nikdo vám nepomůže, nikdo! Co má pak chudák ženská dělat, když na policii ví, že její muž je násilník, soudy se pořád odročují, policajti si vedou záznamy, … Strašně lehko se řekne, že žena má něco udělat. Ale ono se bohužel nedá často vůbec nic udělat, leda se odstěhovat, utéct do azyláku, …, prostě přijít o veškerý majetek, zázemí, začít jinde a nanovo. Kdo ale na tohle má sílu? Kde na to vzít peníze?

  • Já vím Kathy… nevšímavost…. ale měli by myslet na ty děti, když už na nic jiného. A reality show – já vím, napadlo mě to hned, jak jsem to psala…. no, já reality show jaksi nemusím, protože to, co předvádějí jako reality, vůbec žádná reality není – co je reálného na tom, že skupina podivných lidiček žije dva měsíce v malém prostoru? Akorát Výměna manželek – tu bych nazvala reality show, protože tam je to ze života… Ale to jsem odbočila. Myslím, že lidé by měli na domácí násilí reagovat, aspoň by ti násilníci viděli, že v tom jejich oběti nejsou sami…. A pro agresory by měly být mnohem větší postihy.

  • Ahojik Aji, vlastne kdyz si clovek predstavi, ze se lidi bavi ruznymi reality show, tak se ani moc neni cemu divit. Takova proste spolecnost je, i kdyz ne vsichni se k takovym vecem otoci zady. Ale bohuzel je jich vetsina. Jsou zvedavi, maji si pak o cem povidat… ale na druhou stranu, nekteri s tim nic necelaji mozna take prave ze strachu. Kdo vi. Nevsimavost a nezajem je myslim ale v daleko vetsim poctu. Lide radi koukaji na to co se deje druhym. Kolikrat si vubec neuvedomuji jakou bolest a trapeni vlastne ti dotycni prozivaji. Proste se podivaji, reknou si, ze jeste ze se jich to netyka a hotovo.

  • Jen nechápu ty sousedy, že z toho mají v podstatě „zábavu“… u nás ještě na paneláku taky bydlela rodinka, kde se občas podobné výstupy odehrávaly (ale tam v tom jeli muž, žena , starší dcera i její přítel, chudák dítě, co tam bylo s nimi). Ale musím říct, že jsem z toho vždycky málem nespala, břicho jsem měla stažené, volali jsme policii, jednou dokonce zasahoval i můj muž… a já z toho byla tak ve vředu, že jsem se třásla, jakoby se tohle dělo u nás. Prostě nepochopím, že lidi si dělají takovouhle „show“ z bolesti druhých…

  • Brmbulka – souhlasim, tady to bohuzel fakt takhle je a je to svinstvo… co vic se k tomu da rict ..

  • Brmbulka

    jit na policii a mysli si ze je vse o k…je hodne naivni…a kdyz si jeste predstavim (muj byvaly manzel)…ze muj byvaly je policajt…..dotahnete policii…a ti z vas udelaji hysterku kdyz zjisti ze prijeli na kolegu….nevidi krev…nevidi vydesene deti…jen jeho placku

  • jsem se zapomnela prihlasit. Jeste jsem chtela dopsat, ze opravdu spousta lidi by rekla na nektere veci, ze by si to nikdy nenechala libit, nemusi se to vubec tykat toho co jsem popsala. Ale ve chvili kdy se v te situaci ocitne by mohla byt reakce naprosto odlisna vuci presvedceni.

  • Anonymní

    Holky, postupne se dozvite co mamka udelala. V podstate je to jak pise Dasa, Justyna atd… a naprosto presne to take popsala i Kekunka… vzdyt i policajti mohli davno upozornit ostatni urady, tady v tom state se opravdu ceka na tragedii, nez se zacne neco resit. Udani na nevlastniho otce bylo nepocitane. Presto v podstate nikdo nic neudelal. A sousedi meli proste „zabavu“, ze se tam neco deje. Je to blby ale je to tak. Mamka situaci resila v ramci svych moznosti, ale to se postupne dozvite. 🙂

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Pokud jde o vztah mezi agresorem a obětí, jak tady píší Kekunka a Babofka, tak ono se to lehce říká, že se má oběť bránit. Ale když už se člověk dostane do role oběti, je zcela paralyzován, a udržován ve své domnělé bezmocnosti, nemá prostě duševních sil se účinně bránit. kdyby to bylo tak jednoduché, tak be neexistovali otrokáři a otroci, páni a poddaní…Však si to nemuseli nechat líbit, ne? Asi „museli“. Z nějakého důvodu museli.
    Ten utlačovaný se dostane do takové psychologické pozice, že je naprosto paralyzován a neschopen se jakkoliv bránit. Potřebuje pomoc zvenčí.

  • Je to šílené, ani nevím jak se k tomu mám vyjádřit. Je asi pravda ,co píšete, že to měla mamka nějak rozhodnout dávno, jenže těžko něco řešit, když nejsme přímo v její kůži. Kolikrát si taky říkám, že některé věci bych nikdy neudělala jako ten a ten, ale když k tomu Pak dojde , reaguju kolikrát uplně stejně. Známá žije s přítelem, má své dvě děti, s ním ceká třetí, pije, občas nechodí domů, taky se stalo že ji napadl, ale ona pořád hledá chybu v sobě, že kdyby mu to nevyčítala, byla na něho milejší, bylo by to jiné. Ale bylo by to stejný, v ní chyba není, pokud se sama nerozhodne, bude v tom žít stále. My si taky říkáme, že tahle bysme nikdy nežili, ale být v její kůži-možná bysme dopadli stejně. Nevím. Hlavně ti ze srdce přeju, aby tvoje děti poznali jen samu lásku a štěstí, na další příběhy jsem hodně zvědavá, ale jak tuším asi správně, nic hezkýho to nebude

  • Majulka

    Kathy je to opravdu napínavé. Mohla bys napsat nějaký téměř hororový román. Nejsmutnější na tom ale je, že je to z tvého života. To se zdá neskutečné. Moje mamka měla také podobné dětství a když nám to vyprávěla zdálo se až neuvěřitelné co všechno může dítě prožít.
    Jak psala babofka, asi měla tvoje mamka udělat nějaké rozhodnutí dřív,než to došlo tak daleko. Ale snadno se to napíše. Realita je trochu složitější. Těžko se tyto situace řeší s rozumem, když jsou tu také nějaké city.

  • Kekunko, věděla jsem, že se můj názor asi nesetká s pochopením, ale přesto jsem ho vyjádřila. Nechci se za něj omlouvat, je můj a stojím si za ním. Říkám jen, že je strašné, jak se někteří lidé dokážou chovat ke svým blízkým a také co si ti blízcí nechají líbit a dovolí tak, aby ten teror pokračoval a přitvrzoval. Přesto se z toho nehroutím. Každý násilník se chová tak, jak mu dovolíme, aby se choval. Ano, beru to očima dnešní doby, a taky mýma očima, jak bych se asi zachovala já.
    A ještě jednou opakuji, že chápu, že se z toho Kathy potřebuje vymluvit a je dobře o tom mluvit, snad další mámy najdou v sobě sílu jen pasivně nehrát roli oběti, ale začnou jednat a ochrání sebe i své děti před násilníky…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist