MOJE ZPOVĚĎ II.

Rubrika: Od srdce i od plic

700951_faceBývala jsem sportovec tělem i duší. Je pravda, že když mi bylo 5, vzala mě mamka na první přespolní běh. Myslím, že to bylo pořádané od zaměstnavatele, ale nevím to jistě…

Byla to legrace 🙂 Ale první sport, který jsem dělala, byla sportovní gymnastika. Chodila i starší ségra. Já jsem se prostě nebyla schopná zastavit, musela jsem skákat, běhat a prostě dělat lotroviny. Pak jsem také dokonce dělala karate, no však jsem psala, že jsem byla taková klučičí. Nakonec jsem se ale dostala k atletice, to jsem byla v šesté třídě. Vůbec jsem netušila, jaké jsou ve mně možnosti. Bohužel mi ale nebylo dopřáno ukázat se mamce, nevlastnímu tátovi, ani tomu vlastnímu, ségřě…. Ale atletika nebyla pro mě jen sportem. Byla to možnost „útěku“ od starostí a neustálého stresu. Najednou mě také někdo respektoval, měla jsem velké úspěchy, vždyť jsem vyhrávala západočeská klání v různých disciplínách, skvělý byl hod krikeťákem a skok do výšky, sprinty atd. Nádherné období, ale jen pokud jsem nebyla doma.

Dokonce jsem se dostala i na MČR, v družstvech. V jednotlivcích jsem mohla jet také, ale to bych nesměla přijít o pár minut pozdě domů, i přes to, že jsem doma řekla, že se zdržím. Bylo léto a já přišla něco po osmé. Bylo mi v té době 14 let. Bohužel mi pak trenér oznámil, že jsem podle dosavadních výsledků mohla být minimálně do pátého místa. Ale je pravda, že mamka a ségry se kdysi byly podívat na jeden jediný můj závod. No lepší než nic, ne?

Ono u nás se vůbec muselo chodit brzy domů. Velmi dobře si pamatuji, jak ségra mohla být už ve 14 na diskotéce do půlnoci – já vím, dneska je to úplně normální i u mladších. Jinak se většinou chodilo domů v šest. Pak když i ta mladší ségra mohla být sama venku, děsně mě uráželo, že je déle jak já. Bylo to ponižující, byla drzá, odmlouvala a tak mi bylo řečeno (pozor: za ségry přítomnosti), že si prostě musím zvyknout na to, že je rozmazlená. S tou starší ségrou jsem se opravdu moc nebavila. Ona neměla zájem mluvit se mnou a já s ní.

Doma to nebylo moc dobré. Den co den jsme se všichni stresovali, jak přijde nevlastní táta domů. Nenáviděla jsem dny. Všechny dny! Sedávala jsem u okna – hlavně o víkendu, když jsme věděli, že jde do hospody. Bylo to klidně i sedmihodinové čekání u toho okna, bez jídla, pití, pomalu i bez toho, abych šla na záchod, žaludek jsem měla stažený strachem. Ruce ledové, spocené. Jak to tak bývá, tak stresem i střevní potíže. Bože, jak já se strašně bála. U okna jsem seděla jen proto, abych už z dálky viděla v jakém stavu se nevlastní táta vrací domů. A žila jsem v tu chvíli myšlenkou, že se na to zarachocení klíčem v zámku můžu takhle aspoň nějak připravit. Někdy přišel, zalezl do obýváku, zavřel dveře a pustil si hudbu hrozně nahlas. Pak usnul. To byla taková úleva.

Jenže někdy – a to bylo častěji – začal tím hnusným ožraleckým hlasem dorážet na mamku. Moje starší ségra byla odvážná a vždycky byla s mámou. A já byla srab, sakra. Vždycky jsem zalezla do pokoje, dala si na hlavu polštář a ještě deku, abych nic neslyšela. Nevím, možná proto, že jsem věděla, že mlátil mě a tak jsem měla strach, že bych byla hned na ráně. Ono nestalo se jednou, že jsem chytla takovou, že jsem druhou dostala o zeď, jo jo, přesně tak jak se to říká. Kdo ví, možná právě proto jsem nešla mámu bránit také. Pustila jsem si ještě písničky na sluchátka, prostě abych co nejméně slyšela, co se děje za dveřmi.

Nejhorší zážitek v mém životě byl, když se zase jednou vrátil z hospody, to byl všední den, venku byl sníh – bylo přesně 18. prosince 1998 (jak je možné zapamatovat si takové datum) – nebo spíš taková už břečka. Byla jsem doma já, mladší ségra a mamka. Ta starší byla zrovna se svým klukem. Přišel, mě zavřel do jednoho pokoje, ségru do druhého a s mámou šel do kuchyně. Bože!!!!!!!!! Jen jsem slyšela jak mamka prosí, a taky ten zvuk, když se otvírá prudce šuplík s příbory a noži. V tu chvíli na mě mamka zavolala: Káťo, běž. Jako kdybych tušila, že vím kam mám běžet. A já to věděla. Sebrala jsem její klíče, které se nechávaly vždy ve dveřích a tak jak jsem byla, jsem letěla na policii. Naštěstí policie byla docela blízko našemu baráku. Vyletěla jsem ze vchodu v pantoflích, které mi cestou sklouzly z nohou. Panicky jsem křičela: pomoc, on jí dává nůž pod krk! zrovna šel nějaký mladý pán, to už si nepamatuju, ptal se co se děje, ale nezastavila jsem se a běžela. Přiletěla jsem k těm policajtům. Dnes, když si to přehrávám, tak žasnu, že se nebyli schopni ani postarat o úplně vystresované dítě. Nedali vodu, ani židli, abych si mohla sednout. A přísahám, že tohle bylo na kolaps. Pak mě tedy vzali do auta a jeli jsme k nám. Když jsme vycházeli ze stanice, tak jsem našla své pantofle u dveří. Někdo mi je tam položil.

Opět se omlouvám, ale další část bude následovat, až naberu síly.

Kdo něco podobného zažil, pochopí, že vzpomínat na něco takového je opravdu těžké.

Napsal/a: kathy

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (36 vyjádření)

  • mimkys

    Kathy, hlavně že už máš nyní svoji rodinu, o kterou se staráš s láskou a co to jsi zažila, je jizva na pořád, zapomenout se na to nedá. Zažila jsem něco úplně jiného, taky dost hrozného, ale neměla bych odvahu sem tohle napsat. To co tam popisuješ a vyprávíš, tohle zažila moje maminka, když jí otec mlátil kvůli hloupostem, i když byla těhotná ve vysokém stupni s moji mladší dcerkou. Rozvedla se, když bylo mladší pár měsíců a bylo nás 4 děti s mamkou. Vyrůstat bez táty je hrozné, ale co to píšeš je hroznější.

  • Já jsem tu tlustou čáru udělala a byla jsem ráda,že mě z toho manžel vytáhnul.Dnes žiju štastným a spokojeným životem.A nikdy bych nedovolila,aby naše děti zažili sic jen setinu toho,co já.Naštěstí mám zlatýho manžela a spolu s ním se snažíme,aby měly holky to krásný a spokojený dětství,který jsem já vlastně nikdy nezažila.A zatím se nám to daří.Pořád si říkám,že si to snad za to všechno zasloužím.

  • Mila Matildo, prave proto, ze vim, ze takovych lidicek je nas vice nez dost.. ona se da udelat tlusta cara, ale jen na povrchu, trapeni neskonci, dokud se s tim proste nesmirime i vnitrne. A nezacneme s tim bojovat ve vlastni dusi. Ono to v nas zustane navzdy, ale tak nejak prijatelne, jestli mi rozumis. V pribehu budu pokracovat, dokud nenapisu vsechno. A moc dekuji, tez i ja preji to nejkrasnejsi, co zivot muze prinest, hlavne nasim detem krasne detstvi, aby se nemusely potykat se sramy na dusi.

  • Matilda

    Kathy, máš náš obdiv a velikou oporu. Hodně z nás si nese z dětství šrámy, ale málokdo o tom mluví. Jakoby bylo nejdůležitější udělat za tím tlustou čáru a teď se mě to už netýká.
    Můj táta byl alkoholik. Zažili jsme spoustu hororových večerů a nocí. Ze všech úděsných vzpomínek mi nejvíc utkvěla v hlavě jedna, je hluboká noc, v pokojíku spí dvě děti, a máma čeká na tátu v kuchyni. A když se ten vrátí, spustí se samozřejmě obrovská hádka, která trvá nesmírně nesmírně dlouho. Polštář, peřina na uších, nic nepomáhá. Srdíčko strašně tluče strachem. Pak je slyšet, jak se v řevu těch dvou otvírají dveře na balkon. A táta tam vystrkává mámu. Bydleli jsme tenkrát v 16. patře paneláku.
    Máma se s tátou rozvedla, když mi bylo devatenáct. Řekla jsem jí, že to bylo moc pozdě, mohla si ušetřit spoustu let utrpení. A brácha, o šest let mladší, jí zas vyčetl, že se obrátila k tátovi zády. Viděl to z jiného pohledu, byl to prostě táta, i když to vypadá nepochopitelně.

    Přeji ti Kathy a všem ostatním pošramoceným dušičkám, aby byl svět kolem nás lepší a lepší, hlavně naším přičiněním. Abychom to v našich rodinách nestrpěly. Aby to nezažily naše děti.

  • kekunka

    Babofko, kdo nezažil, nepochopí, stejně jako ty. Bohužel v téhle republice jsou zákony (i přes krásné řečičky) nastaveny tak, že se spravedlnosti člověk nedovolá. A dokud se nestane krvák, nic se neděje. Taky jsem si toho spoustu prožila, než přišel můj muž a odvedl si mě odtamtud. Vidím to nejen na tom, co jsem si prožila já sama (u nás nebyl fyzický, ale psychický teror), ale i v jiných rodinách. Jsou prostě situace, kdy se máma setsakra snaží děcka uchránit, udělat pro ně první poslední, policajti si vedou záznamy, kolikrát v té rodině už museli zasahovat, matka se soudí o vystěhování otce z bytu, …, ale nic se neděje. A každej člověk, kterej si myslí, že stačí jít na policii a že vše bude ok, je naiva jak hrom.
    Kathy, máš můj obrovský obdiv, že o tom dokážeš psát. Já bych to takle otevřeně a do detailů asi nedokázala.

  • Ahojky Fany, to je prave to co jsem tim vsim co pisu chtela naznacit. Ze tech lidi, co si zazilo tohle nebo neco podobneho je hodne. Ale nemluvi se o tom, a ja si myslim, ze by se na to melo upozornovat. Deje se to za zavrenymi dvermi, ale presto to vsichni okolo vedi. Mrzi me jak to dopadlo u vas, je mi to moc lito. Vlastne presne jak pises, mne je dnes lito toho nevlastniho taty.
    Preji ti v zivote HODNE sily. A hlavne stastne, zdrave a spokojene deti. 🙂 A ne nadarmo se rika, co te nezabije, to te posili. V tehle pripadech to snad plati dvojnasob.

  • Holky, ja dneska take vim, ze jakmile by se neco takoveho melo dotknout me nebo hlavne me dcery, tak to zarazim hned. ale prave proto, ze jsem si to jako dite prozila. Mamku nesoudim v zadnem pripade. Jen proste bych dnes po te zkusenosti resila veci jinak. Urcite se dozvite z dalsich clanku vic… 🙂

  • Milá Kathy,je to opravdu hrůza ,co jsi prožívala.A opravdu jsi nebyla sama.Něco podobného jsem zažila i já.S tím rozdílem,že nám to dělal náš vlastní otec.Je to hrůza,ale mamka se utrápila.Zemřela,když mi bylo 21.Otec se pak hrozně změnil,velmi onemocněl.Tet´už spoustu let nepije a nekouří,protože ví,že by ho to zabilo.Ne,že bych mu odpustila,ale můj vztah k němu je takový,že je mi ho vlastně líto.Vůbec si neuvědomuje,jak nás týral.Nerada na to vzpomínám,ale když jsem četla tvůj článek,jako bych viděla sama sebe.Doufám,že jsi v životě štástá,protože si to opravdu zasloužíš a já Ti to opravdu přeju.

  • V tomhle naprosto souhlasím, určitě bych nedokázala setrvávat v roli oběti – kvůli dětem ani kvůli sobě… a kvůli dětem hlavně. Karamelo, jak píšeš, opravdu, někdy nemusí být to, co dítě slyší, ani tak hrozné, a přece s tím bojuje hrozně dlouho… Naši se sice taky hádali, ale mě utkvělo v hlavě něco jiného… V našem baráku se kdysi pobili dva chlapi kvůli ženě, která byla manželkou jednoho z nich (pak stejně odešla k tomu druhému). Jelikož bydleli u nás na patře, porvali se právě tam – ten křik a rány do našich dveří, jak jeden z nich sletěl ze schodů – vzbudilo mě to v noci, můj táta je tam rovnal, pak volal policii, umýval dveře od krve. Těm chlapíkům se vcelku nic nestalo, ale dlouho mě to strašilo… jen tím chci říct, že si myslím,že máma toto snad ani NESMÍ trpět právě kvůli dětem! To ale nic nemění na mém obdivu ke Kathy 🙂

  • Babofko, ono z meho pohledu a s moji povahou budu mamku tezko soudit za to, ze neodesla. Ale jak jsem psala a jak na to koukam i dnes, ono ani nebylo kam odejit. Opravdu se nebylo na koho obratit o pomoc. Mamka je a byla neuveritelne silny clovek, schovavala nas za sebe, kdyz prisel v tom stavu… a vim, ze radeji riskovala, ze bude ublizeno ji. Dokonce take zacala v te dobe studovat, aby si dodelala skolu, pri tom pracovala. I k tomu potrebuje spoustu sily, protoze delat neco ve stresu, na neco se soustredit je teda zatracene tezke. Sama to moc dobre vim. 🙂

  • Babofko, kolik znáš případů, že „otec“ mlátí děti i matku a hlavně ta matka nemá odvahu s tím něco dělat? Nemám tuhle zkušenost z vlastních řad, ale od začátku všech vztahů vím, že kdyby to partner udělal jednou, jdu od něho. Záleží na tom, jaké dětství má za sebou ta žena, některé si myslí, že je tento model v pořádku a prostě schovávají modřiny a jiná zranění „pod zástěru“, vždyť od toho jí ženy nosí, aby se pod ní ledacos schovalo – výchova našich prababiček a babiček! Jiné jsou můj model, uhoď jednou a jdu Tě udat. Říkám to na férovku, manžel o tom ví, často o tom žertuje, ale ve chvíli, kdyby k tomu došlo, legrace by ho záhy přešla. Tyhle ženy nepotřebují odsoudit, potřebují převychovat, aby si vážily samy sebe – jsou to smutné případy, ale souvisí s důvěrou v sebe sama. Já bych to netrpěla!

  • kathy prosím Tě jak tohle dopadlo? to je děsné..je mi úplně jasné,že doteď se budíš zpocená a slyšíš ten příšerný zvuk otvírání šuplíku…

    musím se přiznat,že sama si taky doteď pamatuju takovou podobnou věc…nééé tak hroznou..ale přece v mé fantazii vykouzlila děsy…mohlo mi být kolem 8-10let a naši se vrátili ze zábavy..oba byli opilí a v kuchyni se hádali o nějaké ženské,co se s ní otec moc vybavoval..a pak to otvírání šuplíku a vytahování kuchyňského nože….no nebyl to žádný útok..nic takového..prostě si otec krájel chleba protože měl hlad…ale v mojí hlavě!!!! Kathy..nevylezla bych v ten okamžik z toho pokojíčku ani za nic…chápu Tě

    Holky dávejte si pozor i na nevinné hádky …dítě to vnímá se strašnými emocemi..vzpomeňte si na sebe…jak vám bylo,když se rodiče třeba jen hloupě poštěkali..nezapomínejte vždy končit smírem a dát jasně najevo,že se nic nestalo,že to byla jen výměna názorů…a opravdu při větších konfliktech utíkejte zavčasu….. K

  • Já nevím, možná to bude znít nepatřičně, tvrdě, bez soucitu, ale já to prostě nechápu. Myslím, že všechno je možné řešit, když se chce. A taky myslím, že spousta z nás tady možná něco podobného taky zažila, určitě si každá neseme z dětství nějakou tu větší či menší křivdu, ale záleží na tom, jak se s tím vyrovnáme. Nevím, jak to celé dopadlo a co táta mámě udělal nebo neudělal (doufám teda, že spíš neudělal-jsem totiž chorobný snílek a idealista), ale máma i vy děti jste přeci pozorovaly změny jeho chování, jeho přitvrzování. Není přeci normální nechat si to líbit a ustupovat. A obzvlášť když ten teror nezasahuje jen mě, ale i mé děti!
    Ale určitě tě chápu, že se z toho potřebuješ vymluvit. Navíc i díky tomu, že se o takových problémech mluví, snad další mámy najdou v sobě sílu jen pasivně nehrát roli oběti, ale začnou jednat a ochrání sebe i své děti před násilníky…

  • Kathy…. to je prostě strašné. Obdivuji tě za tu sílu, že po TOMHLE dokážeš žít normálně, že o tom umíš mluvit… já vím, co tě nezabije, to tě posílí, asi to tak opravdu funguje, ale myslím, že jako dospívající (ještě dítě) ses musela vyrovnat s obrovskou tíhou… máš můj obdiv a doufám za tebe, že všechno zlé sis už vybrala…

  • Je to hrůza, dovedu si představit, že se s tím vyrovnáváš celý dosavadní život. Ty nejsi srab, naopak si odvážná, že dokážeš takový článek napsat. Máš můj obdiv.

  • Jovanko, ono i takove veci nejsou prave snadne. Vlastne vem si, kam mohla jit mamka se tremi detmi? Vsechny v te dobe sice jiz skolou povinne, ale kam jit? A na druhou stranu z ceho zit? Takova situace opravdu neni jednoducha, pomoc jsi nemohla najit nikde, zastani u nikoho, ani u uradu. A postavit se takovemu cloveku (pozor – ktery byl v jadru opravdu fajn, ale to az priste), to by byl velky risk. Nezlobim se, ze se na to ptas 🙂

  • Jovanka

    Kathy, asi hodně hloupá otázka (od člověka, který toto nezažil), tak prosím odpusť, ale – proč jste od něj neodešli? Proč Vaše máma tohle všechno dopustila???

  • quendolina
    quendolina

    Kathy, je to opravdu strašné, vůbec nevím co k tomu mám říct.

  • Ahojky Dasi, no proste se to prezit muselo… 2.3. bude dalsi cast… ono vlastne vem si to, ze clovek si kolikrat rika: to bych ja nezvladl(a) – kdyz jde treba o nejake nestesti – ale najednou kdyz se to tomu nebo te dotycne prihodi tak v sobe nachazi silu o ktere nemel do te doby ani poneti.. vis jak to myslim. A sousedi o tom vedeli, policajti meli uz tolikrat nahlasene takovehle sceny, dnes uz je to tak, ze muzou toho cloveka vykazat na nejakou dobu z bytu, je fakt ze o to vic bych se ja teda bala navratu toho dotycneho, ale pripada mi, dokud se opravdu nestane tragedie tak takovehle veci nikoho nezajimaji… zadne urady, proste nikoho… ja sama nechapu jak je mozne, ze i kdyz jsme nekolikrat hlasili napadeni nebo tak neco, nikdy se treba nestarala socialka… i kdyz se vedelo, ze proste v te rodine jsme 3 deti… dokonce sousedi volali policajty sami v pripade ze nevlastni tata rusil nocni klid hlasitou hudbou… ale to je tak vse… a ani nevim jaci sousedi to byli…

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Kathy, proboha, jak tohle bylo možné ve zdraví přežít?
    Jak je možné, že si toho nikdo nevšiml? Ani nikdo z rodiny? Sousedi?
    To je teda šrám na duši jako Brno. Čtu Tvé články jako horor na pokračování, ale musím. Je to strašné, ale bohužel to byla realita.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist