MOJE ZPOVĚĎ II.

28.2.2008 kathy 36 komentářů »

Bývala jsem sportovec tělem i duší. Je pravda, že když mi bylo 5, vzala mě mamka na první přespolní běh. Myslím, že to bylo pořádané od zaměstnavatele, ale nevím to jistě…

Byla to legrace Ale první sport, který jsem dělala, byla sportovní gymnastika. Chodila i starší ségra. Já jsem se prostě nebyla schopná zastavit, musela jsem skákat, běhat a prostě dělat lotroviny. Pak jsem také dokonce dělala karate, no však jsem psala, že jsem byla taková klučičí. Nakonec jsem se ale dostala k atletice, to jsem byla v šesté třídě. Vůbec jsem netušila, jaké jsou ve mně možnosti. Bohužel mi ale nebylo dopřáno ukázat se mamce, nevlastnímu tátovi, ani tomu vlastnímu, ségřě…. Ale atletika nebyla pro mě jen sportem. Byla to možnost „útěku“ od starostí a neustálého stresu. Najednou mě také někdo respektoval, měla jsem velké úspěchy, vždyť jsem vyhrávala západočeská klání v různých disciplínách, skvělý byl hod krikeťákem a skok do výšky, sprinty atd. Nádherné období, ale jen pokud jsem nebyla doma.

Dokonce jsem se dostala i na MČR, v družstvech. V jednotlivcích jsem mohla jet také, ale to bych nesměla přijít o pár minut pozdě domů, i přes to, že jsem doma řekla, že se zdržím. Bylo léto a já přišla něco po osmé. Bylo mi v té době 14 let. Bohužel mi pak trenér oznámil, že jsem podle dosavadních výsledků mohla být minimálně do pátého místa. Ale je pravda, že mamka a ségry se kdysi byly podívat na jeden jediný můj závod. No lepší než nic, ne?

Ono u nás se vůbec muselo chodit brzy domů. Velmi dobře si pamatuji, jak ségra mohla být už ve 14 na diskotéce do půlnoci – já vím, dneska je to úplně normální i u mladších. Jinak se většinou chodilo domů v šest. Pak když i ta mladší ségra mohla být sama venku, děsně mě uráželo, že je déle jak já. Bylo to ponižující, byla drzá, odmlouvala a tak mi bylo řečeno (pozor: za ségry přítomnosti), že si prostě musím zvyknout na to, že je rozmazlená. S tou starší ségrou jsem se opravdu moc nebavila. Ona neměla zájem mluvit se mnou a já s ní.

Doma to nebylo moc dobré. Den co den jsme se všichni stresovali, jak přijde nevlastní táta domů. Nenáviděla jsem dny. Všechny dny! Sedávala jsem u okna – hlavně o víkendu, když jsme věděli, že jde do hospody. Bylo to klidně i sedmihodinové čekání u toho okna, bez jídla, pití, pomalu i bez toho, abych šla na záchod, žaludek jsem měla stažený strachem. Ruce ledové, spocené. Jak to tak bývá, tak stresem i střevní potíže. Bože, jak já se strašně bála. U okna jsem seděla jen proto, abych už z dálky viděla v jakém stavu se nevlastní táta vrací domů. A žila jsem v tu chvíli myšlenkou, že se na to zarachocení klíčem v zámku můžu takhle aspoň nějak připravit. Někdy přišel, zalezl do obýváku, zavřel dveře a pustil si hudbu hrozně nahlas. Pak usnul. To byla taková úleva.

Jenže někdy – a to bylo častěji – začal tím hnusným ožraleckým hlasem dorážet na mamku. Moje starší ségra byla odvážná a vždycky byla s mámou. A já byla srab, sakra. Vždycky jsem zalezla do pokoje, dala si na hlavu polštář a ještě deku, abych nic neslyšela. Nevím, možná proto, že jsem věděla, že mlátil mě a tak jsem měla strach, že bych byla hned na ráně. Ono nestalo se jednou, že jsem chytla takovou, že jsem druhou dostala o zeď, jo jo, přesně tak jak se to říká. Kdo ví, možná právě proto jsem nešla mámu bránit také. Pustila jsem si ještě písničky na sluchátka, prostě abych co nejméně slyšela, co se děje za dveřmi.

Nejhorší zážitek v mém životě byl, když se zase jednou vrátil z hospody, to byl všední den, venku byl sníh – bylo přesně 18. prosince 1998 (jak je možné zapamatovat si takové datum) – nebo spíš taková už břečka. Byla jsem doma já, mladší ségra a mamka. Ta starší byla zrovna se svým klukem. Přišel, mě zavřel do jednoho pokoje, ségru do druhého a s mámou šel do kuchyně. Bože!!!!!!!!! Jen jsem slyšela jak mamka prosí, a taky ten zvuk, když se otvírá prudce šuplík s příbory a noži. V tu chvíli na mě mamka zavolala: Káťo, běž. Jako kdybych tušila, že vím kam mám běžet. A já to věděla. Sebrala jsem její klíče, které se nechávaly vždy ve dveřích a tak jak jsem byla, jsem letěla na policii. Naštěstí policie byla docela blízko našemu baráku. Vyletěla jsem ze vchodu v pantoflích, které mi cestou sklouzly z nohou. Panicky jsem křičela: pomoc, on jí dává nůž pod krk! zrovna šel nějaký mladý pán, to už si nepamatuju, ptal se co se děje, ale nezastavila jsem se a běžela. Přiletěla jsem k těm policajtům. Dnes, když si to přehrávám, tak žasnu, že se nebyli schopni ani postarat o úplně vystresované dítě. Nedali vodu, ani židli, abych si mohla sednout. A přísahám, že tohle bylo na kolaps. Pak mě tedy vzali do auta a jeli jsme k nám. Když jsme vycházeli ze stanice, tak jsem našla své pantofle u dveří. Někdo mi je tam položil.

Opět se omlouvám, ale další část bude následovat, až naberu síly.

Kdo něco podobného zažil, pochopí, že vzpomínat na něco takového je opravdu těžké.