Mohla bych prosím dostat postel u okna?

Ráda cestuji a poznávám nové národy, zvyky a přístupy k životu. Přesto je dnešek ale jedním z těch dní, kdy se zalezlá doma v křesle značky „ušák“ cítim v bezpečí když piju čaj s medem a v klidu čtu noviny. Česky v Česku čtu české noviny – protože ze  všech těch jazyků okolo mne prostě tak nějak bolí hlava…

Nikdy bych nepomyslela, že mne a mou rodinu může nějak zásadně ovlivňovat politická situace ve státech mimo Českou republiku.

Před několika lety jsem při rekonstrukci rodokmenu naší „slavné“ rodiny objevila právoplatnou větev rodiny v Řecku. Má prababička byla Řekyně, to jsme věděli všichni, ale stejně tak jsme měli za to, že si ji děda „našel“ kdesi při návratu z  legií během první světové války a tím to pro nás haslo. Jenže, když už jsem tam čumák strčila, přišla jsem na mnohé vazby a důsledky pro naši rodinu byly veskrze fatální…

… ale o tom možná někdy příště. Jen, od té doby mi kromě češtiny, angličtiny a polštiny, tří jazyků, které používám denně, přibyla ještě řečtina. …“Dobrý den. Good morning. Dzień dobry. Kaliméra.“

Nic proti angličtině. A ano, uvědomuji si, jak těžká je čeština pro cizince. Ale řečtina, to je teprve trápení – bolí mě z ní oči, uči, jazyk a díky všem těm trapasům, které jsem zažila v posledních pár dnech, hlavně hlava!

Pravdou je, že má trápení z uplynulého týdne nejlépe pochopí asi jen přátelé cizinci, kteří žijou třeba u nás v Česku.

Pamatuji si, jak se můj španělský kamarád rozčiloval, že mu jen tři roky trvalo, než se naučil říkat to naše nepochopitelně těžké „ř“.

„Je to jako říkat „r“ se dvěma citróny v puse,“ vztekal se pokaždé a já se mu pošklebovala.

Anebo jak se mne jiný známý ptal na to, proč se kreditní kartě říká „karta“, ale kartičce zdravotní pojišťovny „kartička“, když jsou obě stejně veliké? 🙂

„Když to popletu a pokladní nabídnu kreditní kartičku, vždycky si pak myslí, že jsem gay…“ Smála jsem se mu tehdy jako blázen a tak mi teď dobře tak – padla kosa na kámen, jak říkala vždycky moje babička. S řečtinou jsem na tom totiž opravdu bledě.

Hodně a často mluvím.
„Vlastně pořád mluvíš,“ dodává můj muž.

No ale co, možná právě proto se jen tak nenechám odradit, když mi občas někdy chybí nějaké slovíčko… prostě, holka z Ostravy se vypořádá se vším, no ni?

Pravdou je, že celý první týden, kdy jsem nenadále a neplánovaně (prostě tak, že mi ráno zavolali z Korfu, že musím přijet a večer jsem už seděla v letadle, bez ohledu na úkoly a povinnosti v práci a nakonec i doma) odletěla do Řecka, jsem strávila se slovníkem  v ruce.

Začalo to docela slibně, když jsem s dcerami na rukou zamířila do obchůdku a chtěla koupit chleba… jen jsem si nějak nevšimla, že jsem se naučila frázi „pro mne deset chlebů, prosím“… a pak jsem jen rukama nohama máchala a snažila se nechápavé prodavačce zabránit narvat deset bílých vek do plastového pytlíku.

Jo, souhlasím, že v hypermarketu se vám něco obdobného nestane. Ale co když v dosahu padesáti kilometrů není nic jiného než minisámoška s jednou tlustou řeckou prodavačkou, která celý život mluví jen řecky a měnit to nehodlá? K čemu jsou vám v takové chvíli znalosti ostatních světových jazyků? 🙂

Vlastně zde ani nechci nějak zdůrazňovat, že jakákoliv snaha Řeků o komunikaci i v případě, že neumí žádný jiný než řecký jazyk, končí sveřepým a nekonečným omíláním již dávno vyřčeného, leč nesrozumitelného. Pro vás.

V takovýchto případech zbývá jediné – převzít situaci do svých rukou a jít mimickým příkladem vy – čekajíc od domorodce přikývnutí nebo nesouhlas.  I zde můžete tak trochu narazit…

Jistě už jste si někdy jen tak z recese zkoušeli při vyslovování souhlasu točit hlavou zleva doprava a zpět, a při nesouhlasu kývat hlavou nahoru dolů. Jak vám to šlo? Pokud se vám při vyřknutí slova „ne“ hlava automaticky rozpohybuje vertikálně, máte v Řecku vyhráno. Ovšem ve většině případů se našeho zvyku nesouhlasit slovíčkem „ne“ jen tak nezbavíte. Při rádoby rozhovoru s Řeky si tak musíte předem ujasnit, budete-li se snažit „kývat“ řecky nebo česky. Jinak může dojít k nedorozuměním, která jsou ve své podstatě postavena na souhlasu obou stran…

Ale zas na druhou stranu, všechny tyto nepohodlnosti vás nabijí adrenalinem a přimějí vás k akci – a tak se i já v podstatě už po týdnu cítila jako etablovaná Řekyně (až teda na to, že jsem tedy docela dost modrooká blond … :)) a bez větších obtíží jsem denně chodila do obchodu kupovat chléb, pár rajčat a jogurt.

Horší to bylo v restauraci, kam jsem s partou řeckých známých pyšně nakráčela a sebevědomě s nově nabytou řečtinou hlasitě zahalekala na celý lokál, ať nám připraví postel pro deset hezky u okna… Smíchem při jakémkoliv  pohledu na mne se pak  neklátila jen skupinka mých známých, ale i půlka restaurace ještě dlouho poté, co jsme dojedli dezert… ach jo…

K naprostému bolení hlavy mne ale přivedl zážitek na poště… Přiblížila jsem se k přepážce a za ní viděla přátelsky vypadajícího Řeka. Milá snědá tvář mne  povzbudila. Slušně jsem pozdravila a pak po něm bez otálení chtěla podpis na podprsenku…

… ne, nečtete špatně. Špatně jsem četla já ve slovníku… prostě jsem se o řádek tak nějak přehlédla a podprsenka byla hned před potvrzenkou… Ten hurónský řev bych vám zažít nepřála.. 🙂

A tak s láskou a radostí, navzdory dvaadvacetihodinovému zpoždění letadla způsobenému nenadálou stávkou řeckého pozemního leteckého personálu a po všech útrapách dnešního cestování zpět domů, hlasitě křičím česky – všude dobře, doma nejlíp!

Krásnou neděli,

Vaše Marta

Napsal/a: Marta Procházková