Myslete si o tom, co chcete, já to prostě vidím takhle. Samozřejmě vysvětlím proč 🙂
Že je to odvážné obvinění? Ano, připouštím.
Jenže za to nemohu – mužská logika a přístup ke světu (a nedejbůh se zamýšlet nad jejich přístupem ke světu žen) mě k tomuto nařčení dnes přivedla. Jen si poslechněte, co se u nás zase jednou přihodilo, a snad mi dáte za pravdu.
Příběh bude dnes velmi krátký.
Blíží se podzim. Zejména letos se zdá, že si s námi příroda lehce pohrává, když na nás „vybalila“ současné nádherné počasí, nicméně mne, jako jednoznačného pragmatika, z míry a zaběhlých regulí nevyvede. Změna počasí z letního na podzimní pak přijde ze dne na den a já pak každoročně překvapeně nemile touto dobou zjišťuji, že je mi sice doma před počítačem nebo s Karolínkou na zahradě skvěle v teplácích nebo v šortkách, ale jakmile mám vyrazit do práce nebo na tiskové konference, opravdu nemám „co na sebe.“
Proto i letos jsem se po dohodě se svým mužem rozhodla vyrazit na nákupy v podvečerních hodinách, kdy už bude Kája v postýlce (aby to roztomilé děcko muže nedejbůh neobtěžovalo) na nákupy nových letních halenek. Nic dramatického.
Muž dostal hned ráno před odchodem do zaměstnání dvě jednoduché instrukce. Dorazit domů včas (abych vůbec mohla vyrazit na nákupy) a uložit dítě v sedm do postýlky. Když totiž Káju hlídá tatínek, má tendence ji rozmazlovat a nechat ji koukat na nějakou pohádku, pak je přetažená, protivná a nedaří se jí usnout.
První část úkolu muž splnil a tak jsem nadšeně vyrazila nakupovat. Vše probíhalo hladce, žádný telefonát urgentně mě povolávající domů se nekonal. Uff. Byla jsem přešťastná.
Doma jsem nevěřila svým očím, ani ne v půl deváté, když jsem se vrátila ověšená nákupními taškami a balíčky, dítě sladce spinkalo v postýlce a manžel rozvalen na gauči studoval denní tisk.
„Paráda,“ pomyslela jsem si naivně a šla muže pochválit za opravdu „dobře odvedenou práci“…
Jenže asi v deset večer začalo další z mých soukromých pekel. Karolína se probudila a vzlykala a vzlykala. Uchlácholila jsem ji.
Za půl hodiny se situace opakovala. Holčička se vždycky probrala, držela se za bříško a plakala…
A já ji konejšila a uspávala… a tak pořád dokola, asi s půlhodinovou frekvencí.
Krátce před půlnocí, když jsem Káju zase uchlácholila ke spánku jsem unaveně padla do křesla a ptám se muže: „Co jsi jí dal k večeři? Takové bolení bříška neměla přes dva roky…“ a hlavou mi probíhala jména všech chorob střev a žaludka, infekcí a tak dále…
Manžel nezklamal. Zvedl hlavu od novin a pozdvihl obočí: „K večeři? K jaké večeři? Ty jsi mi neřekla, že jí něco mám dát k večeři… měla jít v sedm do postýlky…“
Krve by se ve mně nedořezal, houby infekce, holka se chudák díky individuu, se kterým sdílím domácnost, budí celý večer hlady… No netrefilo by vás z něj?
A tak je ponaučení pro dnešní den jasné. Nemám ráda feministky, ale s postupem času docházím k závěru, že k muži je fakt třeba dostat návod k použití. A pak mu ještě na každý den připravovat další, aby věděl, jak se má chovat.
Anebo si dát při nákupech nových letních košil sraz s kamarádkou, vypít při tom pěkných pár skleniček vína a nevracet se před ránem. Ať si pak manžel hezky sám vylíže, co si nadrobil. Třeba mu to už konečně dojde, ne?
Prima den přeje Marta
Napsal/a: Marta Procházková
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)
Opravdu úsměvný článek :)) , ale u nás se něco takového stát nemůže . Na manžela je prostě spoleh a nemusím mu vždy všechno připomínat znovu .. A když – jsou tu starší děti (zejména dcerka ! ) , na které je spolehnutí , že to tatínkovi připomenou .. 😀
No holky, upřímně, já to taky přečetla svému milému, a máme tichou domácnost – že prý z něj dělám veřejně vola :))))) To mě rozesmálo, měla jsem doposud zato, že naštvaná bych měla být nad jeho nespolehlivostí já… ale jak se říká, člověk se pořád učí 🙂
Moc pěkné.
Při čtení jsem se musela smát / ikdyž věřím,že Tobě do smíchu nebylo/ a nedalo mi to a přečetla jsem to mýmu drahýmu.
Neřekl ani slovo :-).
Ahoj Marti, díky za úsměvný článeček.
Sama k tomu nemám mnoho co dodat… znám to dobře, znááám…
Marti díky za připomenutí,proč s těmi našimi zlatíčky jsme.Konkrétně takovou situaci u svého muže neznám,moje děti se totiž o jídlo vždy rádi hlásili sami.Manžel ale nerad ,,ubližuje“ tudíž nějaké chytnutí rukou při čištění ucpaného nosu,nebo úkony kdy se dítě brání jsme si musela vždy nějak udělat sama.Tečkou ovšem pro mě bylo,kdy dcera,to měla tak osm měsíců,měla dostat poslední dávku ATB.Já si po týdnu už chtěla jít zacvičit,tudíž to mělo být na manželovi.samozřejmě u toho malá vždy prskala a plyvala.po návratu domů mi manžel lakonicky oznámil,že jí sirup nedal,protože jí to zjevně nechutnalo a on ji přeci nebude trápit.
Tož tak u nás…
To mi připomíná mého muže, když jsem ležela v porodnici s naší druhou dcerou, první dceru hlídala babička a aby toho na ní nebylo moc, jeden den na odpoledne, si jí vzal domů manžel. Dostal od babičky instrukce a také nabalené jídlo (k tomu ale bohužel instrukce žádné, jen že tady má jídlo). No a večer jí přivezl i s celým balíčkem jídla zpět. Babička myslela, že jí trefí šlak a volala mi do porodnice jestli prý to JÁÁÁÁ myslím vážně. No skoro rozepře v rodině, nakonec uznala, že se prostě stalo a tečka….
Ale můj manžel má samé lepší nápady, opravdu vše polopaticky, když už mu tedy říkám jak má jíst, pro jistotu přijde bez napití……
Ale osobně se nerozčiluju, holka žije, taky ať si zvyká na jinou než maminkovskou péči a za infarkt mi jedno hladové odpoledne nestojí 😛
Mobile Sliding Menu