Marta a čerti

Přestože i jako veliká věřím na existenci kdečeho, na čerty mě téměř nikdo nedostal už od raných mladých let… vlastně zase kecám… Na čerty mne v posledních letech každoročně dostane paní učitelka ze školky 🙂

Pamatuju si, že nás rodiče nikdy čerty ani jinými strašidly moc nezlobili. Větším strašidlem byl bezdomovec, co se povaloval po nádraží nebo jednonohý invalida – veterán z války (nikdo vlastně nevíme ze které, nějak nám to ročníkově nepasuje, ale no co, každý máme svou vlastní image).

Občas jsme hodně zlobili a tak nám maminka místo dobrot do punčochy nasypala uhlí a brambory, a abychom si pak dobrůtky zasloužili, museli jsme xkrát za trest krasopisem vypisovat, že už nikdy nebudeme zlobit… Pamatuju si, že jeden rok jsme byli fakt divocí pár dní před Mikulášem a tak se u nás skutečně čertisko objevilo, jenže… otrnulo nám fakt za pár minut…

Pekelník se u nás objevil poměrně nenadále a byl vyveden v celé své kráse. Vlasy černé, smrděl sírou, rohy měl beraní, ocas dlouhý a špinavý byl až běda… a ten pytel, co měl na rameni… Byl tak veliký, že bych se do něj tehdy asi fakt mohla vejít… 🙁  Hrozně jsem se bála, že mi ty tehdejší lumpárny neprojdou… a když na mně čertisko udělalo „blebleblebleble“ , usedavě jsem se rozplakala a slibovala, že se polepším a nebudu tolik zlobit…

Jenže, jakmile čert odešel a mně trochu otrnulo, nějak jsem si uvědomila, že měl divné boty. Asi jako náš strejda David… a bylo po strachu 🙂 No a od té doby prostě nevěřím… možná, že melou boží mlýmy, ale že by pekelníci někoho někam nosili, to snad ani Karolíně vykládat nehodlám… stejně by se mne nejspíš zeptala nějak ve smyslu „a kolik má to peklo pater? Musí tam být docela plno, ne?“

Takže si jen vysvětlujem mikulášské tradice a tak vůbec a věšíme večer punčošky na okna a ráno běháme jak šílenci a radujem se, že je máme plné laskomin.. no a samozřejmě, tak v deset jsme přejedení čokolády a je nám zle… a za rok zas znova… 🙂

Letos naše mikulášské aktivity rozšířila paní učitelka ve školce. Když jsem vyzvedávala Káju „po o“ (chodí do školky nepravidelně, protože bohudík mohu pracovat z domova, a tak jde  jen když musím na tiskovku nebo jednání),  prosila: „Mohla bych jít v pondělí zase do školky?“

Podivila jsem se, ale rychle jsem pochopila – přes celou nástěnku visel transparent, že děti budou mít v pondělí čertí školku –  a tedy, že rodiče mají dětem obléknout kostým anděla, čerta či Mikuláše.

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jestli jsem bílé šatečky neodnesla s krabicí s letním oblečením na půdu nebo jestli máme nějaké černé triko a punčocháčky, na které bych ji přišila ocas… andělíčka nebo čertíka snad zvládneme… trochu mě děsilo, z čeho vyrobím ocas pro případného čertíka, ale Karolína mé obavy rychle rozptýlila.

„Mami, víš, za co se v pondělí převleču? Za Mikuláše…s dlouhými bílými fousy… „

Bóoooožeee, pomóoooc…proč intuitivně zrovna to nejtěžší?

Ale to by bylo, abych se neprojevila jako šikovná a pracovitá maminka 🙂

Po hodině přemýšlení a láhvi červeného mě před půlnocí napadlo, jak celý projekt pojmu… Rozstříhala jsem červený ubrus, vylepovala kříže z papíru a lepila na čepici vatové fousy až po prsa… a pak ještě pelerínku z prostěradla (no víc jsem lepila než šila a ještě přes to jednu červenou se zlatými kříži nahoře…) Šlo mi to náramně a to bylo půl třetí ráno!

Když jsem se ráno probrala a jala se zamýšlet ještě v peřinách nad tím, z čeho bych mohla vyrobit berlu, vklouzla ke mně Kája, dala mi pusu a než jsem se stačila čímkoliv pochlubit, zašeptala: „Já si to mami rozmyslela, budu radši čertík…“ 🙂

Vy si ale čertí den a večer užijte a pozdravujte paní učitelky ve školkách!

Napsal/a: Marta Procházková