Kočíčí trápení

Tedy, ne že by se trápila kočka. Opak je pravdou. Ta kočka trápí mne… 🙂

Jak už jsem se v jednom z nedělního čtení přiznala, ke kočkám jsem nikdy nijak hluboký vztah neměla. Připadaly mi tak nějak trochu… nevěrné…

Když si mne chvíli před Vánoci jedna číča našla (vy, co jste příběh nečetli koukněte na článek Grilovaná kočka aneb Jak si mě našla šelma), myslela jsem, že k těmto chundelatým, heboučkým zvířátkům najdu nový, pochopitelně vřelý vztah. Ale, nestalo se…

Od té doby, co máme Šelmu, změnily se naše životy k nepoznání.  Začátek soužití byl náročný. Kočka čůrala téměř všude (a to bez přehánění – i do klávesnice manželova notebooku :)), poškrábala, co mohla,  a co náhodou znehodnotit nešlo, alespoň řádně okousala. Dokonce i na velikých listech mého oblíbeného fikusu jsou její zuby patrné… o převrácených vázách a hrncích kafe už ani nemluvím… prostě a krátce… spoušť…

Jakmile polevily děsivé mrazy, koukli jsme na sebe s mužem a dohodli se, že bude lepší, když se ze Šelmy coby kočky domácí stane zase kočka lesní. Nebo teda alespoň kočka venkovní a naše teritorium trvale opustí. No dobře, tak trvale ne, bude mít pelíšek v chodbě a v létě může spát na terase…

A tak se stalo. Trochu jsme vše nedomysleli. Pochopitelně. S kočkama totiž nemáme skoro žádné výchovné zkušenosti 🙂

Ulevilo se nám, když na nás Šelma po vypuštění ze zahrady ani nekoukla, přeskočila plot a vyběhla do polí…

„Jde lovit myši,“ pokýval hlavou manžel zkušeně. Trochu se mi to nezdálo, chytrou myšku si v únoru představuji zalezlou někde v noře a obklopenou zrníčky, ale neměla jsem chuť se na toto téma pouštět do debaty. Šelma mizela ve vysoké trávě.

Přes den byl klid. Nikdo mne nevystrkoval z oblíbeného křesla. Nikdo mi nelehal na klávesnici, když jsem chtěla pracovat.

Večer nepřišla.

Začínalo se stmívat. Vytáhla jsem jí pelech na terasu a začala zvíře vyhlížet.

Nepřišla ani v jedenáct (a to už by každá spořádaná kočka měla být doma, ne?!? :))

Byly dvě ráno a já ještě nespala. Co když ji někde chytil nějaký dravec? Co jsem to za macechu, když jsem to nebohé zvíře vyhnala ven? (no jasně, mělo to být jen na den, ale kdo mohl vědět…)

V pět jsem se probrala v křesle. Uvařila jsem si kafe. Kočka nikde. Byla jsem smutná. Ráno jsme plánovali odjezd ke známým na hory, takže jsem začala balit tašku s věcmi a přemýšlela o tom, co se kočce mohlo stát.

A najednou slyším u balkonových dveří: „… mňau… mňaaauuuu!“

Jen co jsem dveře malinko pootevřela, vletěla Šelmice šílenou rychlostí dovnitř. Za ní se táhla žlutohnědá, mastná stopa čehosi odporně páchnoucího. Ježíšíkriste…! Kočka proběhla po sedačce do kuchyně, odrazila se na kuchyňské lince a zaběhla pod topení. Puch za ní byl příšerný. Nejsem nijak citlivá, ale zvedal se mi žaludek. Pomyslela jsem na nejhorší.

„Kde ses ty káčo pitomá vyválela?“ cloumal se mnou vztek. Začala jsem čistit páchnoucí skrvny z gauče a kočka mne po očku pozorovala. Co je to proboha za hnus…

„Tohle nepůjde“ kývla jsem na Karla. „Musíme ji vykoupat ještě než odjedeme.“

Zkoušeli jste někdy koupat kočku? Příšerný zážitek. Ječela, drápala, kousala…ale my jsme se nedali. Přece ji nenecháme doma v takovém stavu!?

„Do čeho to vlezla?“ ptal se překvapeně Karel. „To je snad vyjetý olej!“

Ať to bylo cokoliv, dolů jsme to ze Šelmina kožichu nedostali. Chlupy na zadku měla slepené, mastné, páchla jen trochu míň.

„Kočky prý mají schopnost takového toho samočištění,“ řekl Karel a koukal na Šelmu, jak se tlamičkou snaží dostat olej z kožichu. „To je asi blbost jí umýt ředidlem, co?“

Dopila jsem kafe a začala přemýšlet. Třeba se stane zázrak, my odjedem na hory a když se vrátíme, kočka bude jako nová. Vysamočištěná… Pohlídá nám ji sousedka Any, milovnice zvířat.

A tak se stalo. Odjeli jsme a vrátili se až v neděli večer.

Any s námi moc nemluvila.

„Bylo všecko v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ale ano, ale příště si tu kočku s leprou vemte sebou…“

Lepru? Co? No to snad ne?

A pak jsem to zvíře uviděla. Kočky skutečně jsou samočistící… Šelma se totiž nemohla jazýčkem zbavit olejového nátěru a tak se uchýlila k radikálnějšímu řešení. Všechny chlupy na zadku si prostě vykousala….

Narostou jí ještě? Nebo budeme mít až do konce života kočku s holou „prdelkou“? :))

Krásnou neděli.

Vaše Marta

Napsal/a: Marta Procházková