Když bolí srdíčko…

Opět jsem se přesvědčila, že člověk nikdy není dost připravený na to, co mu život přinese. A vždy, když mám pocit klidu a pohody, se „něco“ stane. Můj vnitřní klid je ten tam. Srdíčko se mi svírá, v očích se lesknou slzy a nemůžu se zhluboka nadechnout, nejde to. Znovu se mi potvrzuje, že mezi „vědět“ a „cítit“ není rovnováha…

Stalo se to v pátek. Tento pátek 14. ledna. A přiznám se, že se ve mně všechno vzpírá a hlava nechce přijmout fakta. Jenže nic na tom nezměním. Neumím změnit běh událostí. A budu se s tím muset smířit.

Znali jsme se od roku 1995, pracovali jsme v jedné firmě, takže jsme byli kolegové. Časem, zvláště v posledních letech, jsme si k sobě našli i jinou cestu, než jen tu profesionální. Stali se z nás kamarádi, kteří se spolu smějí, vzájemně si dobírá jeden druhého, svěřují si svá tajemství a vědí o sobě i to, o čem se před rodinou mlčí.

Vídali jsme se každý den, neb jsme spolu chodili na obědy. A protože já nejsem příliš dochvilná, často se stávalo, že můj kolega si mě v době oběda přišel vyzvednout do kanceláře, stál ve dveřích a ukazováčkem pravé ruky si poťukával na hodinky, pusinu roztaženou do úsměvu od ucha k uchu. Byl akurátní. Potrpěl si na „pořádky“. Na rozdíl ode mne. Já ve spěchu oblékala kabát, do kterého mi gentlemansky pomáhal, soukala se do bot a motala se do šály. Otvíral mi dveře a mohli jsme jít poobědvat. Znal mě a tak věděl, že přednáška na téma „jít včas“ je zbytečná. A tak se smál. A já s ním.

V loňském roce si užíval život plnými doušky, dařilo se mu na všech frontách, v práci i v soukromí, myslím, že byl šťastný. Každý den byl pozitivně naladěn, dobrou náladu kolem sebe dokázal šířit jako infekci, byl v úžasné pohodě a kondici. Rád se smál a často mě bavil vyprávěním historek ze svého intimního života, např. jak překvapil svou přítelkyni tím, že ji doma uvítal oděn pouze v zástěře na vaření, co následovalo, už popisovat nemůžu, bylo by to do 18 let nepřístupné. Smála jsem se tak, až mi tuhly mezižeberní svaly. Tímto způsobem procvičoval mou bránici velmi často, dá se říct, že každý den.

Po novém roce nepřišel do práce. Onemocněl. Tak jsem mu poslala smsku ve znění: „Vyhlašuji celostátní pátrání po nezvěstném kolegovi“. Po deseti minutách přilétla odpověď: „Ahoj, zdravím Tě ze špitálu. Každý den mám vyšetření. Snad to nějak zvládnu.“ Hned jsem vyťukala další zprávičku, že ho postrádám, že ho všichni pozdravují a že držím palečky, ať všechno dobře dopadne.
To byla naše poslední výměna. Sice jsem mu ještě několikrát psala, ale už se neozval.
V pátek v noci zemřel.

V poště mám na padesát jeho mailíků, vtipy, které jsem psala na VD, byly od něho. V mobilu mám jeho smsky. Doma mám pod sklem jeho fotky. V kanceláři jeho kalendář. Mám před očima jeho rozesmátý obličej a vidím ty jiskřičky v očích, když mi šeptal: „Život se musí žít.“

Kdybych mohla, křičela bych, že ho chci zpátky. Uvnitř to bolí tak, že bych křičela až do úplného ochraptění. Slzy se mi řinou bez ustání.
Neumím si představit, že budu bez něj.
Strašně mi bude chybět.

A tak posílám tam nahoru, protože bezpečně vím, že je „nahoře“, poslední rozloučení. Děkuji, žes mi dopřál svou přítomnost po patnáct let. Děkuji, žes mě tisíckrát rozesmál. Děkuji, žes mi dokázal poradit ve chvíli, kdy jsem to potřebovala. Měla jsem a mám Tě ráda. A v mém srdíčku zůstaneš napořád.

Napsal/a: Padmé