Kdo pozdě chodí, na toho se stejně počká…

22.11.2005 Koko Bez komentáře »

Po dlouhé době jsem se chtěla sejít s kamarádkou. Poněvadž můj život už třetí rok běží v pevně daných kolejích, kde se „jízdní řád“ téměř nemění, případně každá změna musí projít několika stupni schválení, na setkání s mou bohémskou přítelkyní jsem moc připravená nebyla…

Odjakživa jsem všude chodila včas a teď jsem se navíc naučila na dvacetiminutou cestu počítat alespoň s minimálně jednou tak dlouhou rezervou…

Má přítelkyně je pracovně i společensky velice vytížená. V pondělí jsem navrhla jako „den D“ pátek. Ve středu se mi ozvala, pátek jí ještě nejvíc vyhovoval, i když mu dávala jen padesátiprocentní šanci – musí něco zařídit a ozve se. Kamarádka se ve čtvrtek neozvala a nehlásila se ani v pátek, na zprávy ani na maily nereagovala.
Měly jsme se původně sejít v sedm. Krátce po šesté hodině zavolala, že s naším večerem stoprocentně počítá, ovšem přijít na sedm je pro ni nemožné, snad kolem osmé. Teprve jde z práce, doma má návštěvu, která se u ní neplánovaně zdržela o tři dny déle a navíc si po předchozí proflámované noci naplánovala alespoň půlhodinový odpočinek, než opět vyrazí do večerních ulic. O půl osmé mě čekal telefon: „Zatím jsem si nestihla lehnout, domluvme se na půl devátou, raději na půl a pět minut. Ještě se u mě zastaví jeden známý.“

V tu chvíli už mě obcházely mrákoty, ale rozhodla jsem se vytrvat. O půl deváté a pět minut jsem už neprozřetelně přešlapovala na domluveném místě. Kamarádka samozřejmě nikde. Měla jsem tušit, že těch pět minut je jen neurčitý časový údaj sloužící ke zmatení nepřítele.
Dostávala jsem vztek. V tom jsem uviděla ženskou postavu zběsile běžící směrem od zastávky tramvaje. V ten moment jsem jí vše odpustila. Bohužel nebyla to ona. Třičtvrtě. Těsně před devátou se konečně vynořila na konci ulice. To už jsem necítila ani vzek, ani radost, ale úlevu:-)

No ale rozloučily jsme se ve čtyři hodiny ráno…